Ekologické daně končí?
Zvýšení spotřební daně u energií a současný pokles zdanění práce, např. nižší
daň z příjmů, tvoří podstatu ekologické daňové reformy. Snížení daňové zátěže
práce přitom podporuje vznik nových pracovních míst. Při určitém zjednodušení
lze říci, že z hlediska příjmů a výdajů státního rozpočtu jde o neutrální
operaci.
V našich podmínkách by vyšší daňová zátěž u uhlí, elektřiny a zemního plynu
mohla znamenat roční výnos zhruba 4 miliardy korun a o stejnou částku by se
snížil příjem státu ze zdanění práce. Cílené sociální dávky by zároveň pomohly
převážně důchodcům, jichž se úleva na zdanění příjmu nedotkne a kteří by
zaplatili za energie více. Snižování energetické náročnosti hospodářství zvyšuje
i jeho konkurenceschopnost na stále náročnějším světovém trhu.
Po volbách v roce 2002 jsme se ekologickou reformou daní podle programového
prohlášení vlády neřídili. Přitom národní hospodářství překonalo ekonomickou
krizi z let 1997/98, vláda dostala relativně silný mandát pokračovat v jeho
ekologizaci a nezaměstnanost se pohybovala okolo 10 procent.
V Německu už na jaře 1999 vláda sociálních demokratů a Zelených využila v boji s
nezaměstnaností právě toho, že kořeny reformy spočívají na trhu práce, a nikoli
jen v oblasti životního prostředí.
U nás se k věci znovu přihlásila vláda v roce 2004, upravit se musí řada zákonů.
Mandát vládě končí v létě příštího roku, a tak je termín pro předložení
příslušných novel (letošní listopad) jen jakýmsi šetrným sdělením, že úředníci
zainteresovaných resortů budou pouze "psát do šuplíků".
V současné situaci by úspěch ekologické reformy byl vykládán jako úspěch jen
jednoho názorového proudu v ČSSD. To se ke škodě věci i celé republiky z pohledu
některých vlivných politiků nesmí stát. Mj. by to znamenalo vážné ohrožení
silných zájmových skupin, pro něž by ekologická reforma znamenala prohru. Ačkoli
to zní paradoxně, je tento dílčí úkol velice důležitý pro celou ČSSD, její
čitelnost, věrnost tradicím i schopnost reagovat na nové výzvy.
Zvýšení spotřební daně u energií a současný pokles zdanění práce, např. nižší daň z příjmů, tvoří podstatu ekologické daňové reformy. Snížení daňové zátěže práce přitom podporuje vznik nových pracovních míst. Při určitém zjednodušení lze říci, že z hlediska příjmů a výdajů státního rozpočtu jde o neutrální operaci.
V našich podmínkách by vyšší daňová zátěž u uhlí, elektřiny a zemního plynu mohla znamenat roční výnos zhruba 4 miliardy korun a o stejnou částku by se snížil příjem státu ze zdanění práce. Cílené sociální dávky by zároveň pomohly převážně důchodcům, jichž se úleva na zdanění příjmu nedotkne a kteří by zaplatili za energie více. Snižování energetické náročnosti hospodářství zvyšuje i jeho konkurenceschopnost na stále náročnějším světovém trhu.
Po volbách v roce 2002 jsme se ekologickou reformou daní podle programového prohlášení vlády neřídili. Přitom národní hospodářství překonalo ekonomickou krizi z let 1997/98, vláda dostala relativně silný mandát pokračovat v jeho ekologizaci a nezaměstnanost se pohybovala okolo 10 procent.
V Německu už na jaře 1999 vláda sociálních demokratů a Zelených využila v boji s nezaměstnaností právě toho, že kořeny reformy spočívají na trhu práce, a nikoli jen v oblasti životního prostředí.
U nás se k věci znovu přihlásila vláda v roce 2004, upravit se musí řada zákonů. Mandát vládě končí v létě příštího roku, a tak je termín pro předložení příslušných novel (letošní listopad) jen jakýmsi šetrným sdělením, že úředníci zainteresovaných resortů budou pouze "psát do šuplíků".
V současné situaci by úspěch ekologické reformy byl vykládán jako úspěch jen jednoho názorového proudu v ČSSD. To se ke škodě věci i celé republiky z pohledu některých vlivných politiků nesmí stát. Mj. by to znamenalo vážné ohrožení silných zájmových skupin, pro něž by ekologická reforma znamenala prohru. Ačkoli to zní paradoxně, je tento dílčí úkol velice důležitý pro celou ČSSD, její čitelnost, věrnost tradicím i schopnost reagovat na nové výzvy.
(Autor, poslanec za ČSSD, je místopředsedou výboru Sněmovny pro životní prostředí)
V našich podmínkách by vyšší daňová zátěž u uhlí, elektřiny a zemního plynu mohla znamenat roční výnos zhruba 4 miliardy korun a o stejnou částku by se snížil příjem státu ze zdanění práce. Cílené sociální dávky by zároveň pomohly převážně důchodcům, jichž se úleva na zdanění příjmu nedotkne a kteří by zaplatili za energie více. Snižování energetické náročnosti hospodářství zvyšuje i jeho konkurenceschopnost na stále náročnějším světovém trhu.
Po volbách v roce 2002 jsme se ekologickou reformou daní podle programového prohlášení vlády neřídili. Přitom národní hospodářství překonalo ekonomickou krizi z let 1997/98, vláda dostala relativně silný mandát pokračovat v jeho ekologizaci a nezaměstnanost se pohybovala okolo 10 procent.
V Německu už na jaře 1999 vláda sociálních demokratů a Zelených využila v boji s nezaměstnaností právě toho, že kořeny reformy spočívají na trhu práce, a nikoli jen v oblasti životního prostředí.
U nás se k věci znovu přihlásila vláda v roce 2004, upravit se musí řada zákonů. Mandát vládě končí v létě příštího roku, a tak je termín pro předložení příslušných novel (letošní listopad) jen jakýmsi šetrným sdělením, že úředníci zainteresovaných resortů budou pouze "psát do šuplíků".
V současné situaci by úspěch ekologické reformy byl vykládán jako úspěch jen jednoho názorového proudu v ČSSD. To se ke škodě věci i celé republiky z pohledu některých vlivných politiků nesmí stát. Mj. by to znamenalo vážné ohrožení silných zájmových skupin, pro něž by ekologická reforma znamenala prohru. Ačkoli to zní paradoxně, je tento dílčí úkol velice důležitý pro celou ČSSD, její čitelnost, věrnost tradicím i schopnost reagovat na nové výzvy.
(Autor, poslanec za ČSSD, je místopředsedou výboru Sněmovny pro životní prostředí)
Zdroj:Právo
Sdílet článek na sociálních sítích