Energetické společnosti se musí počínaje letošním rokem vypořádat s novým systémem regulace zaměřeným na emise skleníkových plynů
Začnou se u nás snižovat emise skleníkových plynů ?
Regulace emisí oxidu uhličitého se v Evropské unii týká přímo 11 428 elektráren a tepláren s instalovaným výkonem přes 20 MW, z toho 435 podnikatelských subjektů se nachází v České republice. Jaké dopady má nový systém regulace do podnikové ekonomiky a jaká rizika přináší?
Současné řešení regulace emisí skleníkových plynů bylo nastartováno diskusemi vědců, kteří dávají do souvislosti zvýšené emise skleníkových plynů s fenoménem globálního oteplování . Vznik tzv. Kjótského protokolu a následná ratifikace ze strany států Evropské unie stály na počátku systému regulace, jenž definuje detailněji limity na emise skleníkových plynů pro jednotlivé členské státy EU.
Systém regulace emisí skleníkových plynů vychází z povinnosti provozovatelů zařízení emitující CO2 (dále jen provozovatel nebo regulovaný subjekt) vyřadit za každou emitovanou tunu CO2 jednu povolenku na emise skleníkových plynů . Každoročně se povolenky bezplatně přidělují provozovatelům podle Národního alokačního plánu (NAP), který se schvaluje pro každé obchodovací období. První obchodovací období je tříleté a začalo v roce 2005, další obchodovací období budou pětiletá.
V současné době již existuje schválený návrh Národního alokačního plánu pro první obchodovací období a od poloviny října je tak i v návaznosti na spuštění Národního rejstříku obchodování s povolenkami možno s povolenkami obchodovat na spotovém trhu.
I přes mírné snížení celkového objemu povolenek pro ČR v porovnání s prvními návrhy NAP vykazujeme stále pozitivní saldo pokrytí současných emisí. Česká republika se tak nachází v situaci, kdy s rezervou plní limity Kjótského protokolu. Na druhé straně je však naše ekonomika energeticky nadprůměrně náročná a hodnoty emisí na jednotku produkce jsou v průměru výrazně vyšší než v ostatních zemích starých členských států.
Národní alokační plán představuje nejviditelnější a nejvíc diskutovanou část nového systému regulace. Důvod je více než zřejmý. NAP definuje rozdělení povolenek mezi regulované subjekty a stanoví výchozí bázi pro systém obchodování na následující tři roky. Z pohledu podnikové ekonomiky představují povolenky v podstatě aktivum, které provozovatel získává bezplatně, a je pouze na něm, jak s tímto aktivem naloží. Samozřejmě zde existují pravidla, která musí být na konci každého roku obchodovacího období dodržena. Musí dojít k vyřazení takového počtu povolenek, jenž odpovídá množství CO2 vypuštěného v daném období do ovzduší. Lépe řečeno množství emisí subjektem vykázaného regulační autoritě ( MŽP ). Plnění povinnosti vyřazovat povolenky je přitom vymáháno systémem sankcí, který stanovuje výši pokut za neplnění povinností plynoucích z legislativy.
Právě zde narážíme na oblasti s regulací skleníkových plynů úzce související, avšak v porovnání se zájmem o NAP jsou ze strany společností výrazně podceněny. Systémem regulace bude nepochybně ovlivněno několik klíčových procesů společnosti.
Na prvním místě je to celková strategie s vazbou na investiční rozhodování a optimalizaci výroby. Strategickým rozhodnutím bude, zda společnost z dlouhodobého pohledu "vystačí" se snižujícím se přídělem povolenek, nebo bude muset sáhnout na strukturu výroby a své investiční záměry. Business plány obsahující předpoklad vývoje emisí CO2 a jeho dopad do výrobních nákladů budou nezbytnou součástí strategického plánování. Strategická rozhodnutí o akvizicích subjektů s přebytkem povolenek pravděpodobně nebudou výjimkou, přičemž právě toto aktivum může být pro akvizici klíčové.
Jedním ze závěrů strategického plánování může být přehodnocení výrobní strategie s ohledem na potřebu radikálně snížit emitované skleníkové plyny. Takové rozhodnutí se může týkat změny struktury surovinových zdrojů, inovace technologických postupů nebo využívané výrobní technologie, ale může vést i k rozhodnutí o alokaci výroby (nebo její části) do ekologicky méně regulovaných zemí.
Povolenky jsou potenciálně navíc velmi lákavým finančním zdrojem a v podstatě je lze využít podobně jako jakýkoliv jiný nástroj krátkodobého financování. Opět to však vyžaduje nastavení alespoň základních procesů zaměřených na definice obchodovací strategie a následného řízení obchodních rizik. Tržní příležitosti přitahují do této oblasti poměrně velký počet obchodníků a zprostředkovatelů, takže průměrně velký subjekt regulace, jenž si nemůže dovolit zastřešit tyto aktivity v rámci interních procesů firmy, si má z čeho vybírat. Koneckonců poptávka po povolenkách ze strany deficitních států EU po zveřejnění NAP neustálé sílí.
Zavedení systému povolenek se dotkne rovněž oblasti účtování a daňových aspektů. Přístupy k účtování byly legislativně vymezeny novelou vyhlášky č. 500/2002 Sb. ze dne 22. září 2005, která nabývá účinnosti dnem zveřejnění. Je jasné, že účetní systém se bude muset vypořádat s novými operacemi typu přidělení povolenek, tvorba a zúčtování rezerv na vypouštění emisí do ovzduší, ocenění a přecenění povolenek, vyřazení, nákup a prodej povolenek apod..
Pro optimální řízení procesů souvisejících s regulací emisí je nezbytné nastavení efektivního systému reportingu. Emisní reporting by měl pravidelně informovat vedení společnosti o aktuálním stavu čerpání přidělených povolenek a poskytovat tak okamžité informace pro rozhodování o vhodnosti prodeje resp. potřebě nákupu povolenek. Jedná se samozřejmě o značně zjednodušený pohled. V reálném chodu společnosti předpokládáme, že bude u většiny firem docházet k využívání standardních zajišťovacích instrumentů a nástrojů pro řízení obchodních a finančních rizik. Systémový přístup k řízení rizik může zásadním způsobem snížit přímé potenciální ztráty, případně využít možnosti na dosažení mimořádného zisku.
Nezbytnou administrativní povinností související s regulací je zpracování a předkládání regulačního reportingu. Provozovatel musí předložit výkaz o množství emisí Ministerstvu životního prostředí do 28. února následujícího roku. Následně musí zajistit ověření emisního reportingu autorizovanou osobou, verifikátorem, a předložit doklad o ověření množství emisí ministerstvu do 31. března. Pokud tak neučiní, ministerstvo nepovolí Operátorovi trhu s elektřinou vydat firmě povolenky na další rok.
Dříve zpráva verifikátora o potvrzení emisí byla dobrovolnou aktivitou provozovatelů, nyní je to povinností. Verifikátor se nejdříve seznámí se všemi zdroji emisí ve společnosti, činnostmi realizovanými v zařízení zdrojů a též s tím, co způsobuje emise samotné (palivo, proces spalování ). Dále bude verifikátora zajímat jak se zachází s daty zjištěnými měřením a jejich správou. Po sestavení plánu ověřování provede verifikátor strategickou, procesní a rizikovou analýzu. Proces ověřování množství vykázaných emisí končí vydáním verifikační zprávy obsahující výrok verifikátora.
Většina podniků zahrnutých do systému regulace skleníkových plynů vnímá tento systém zejména z pohledu vzniku nových rizik a povinností, případně má k regulaci neutrální až pasivní přístup. Teze "chceme si vystačit s tím co jsme dostali, co nám zůstane pak prodáme" asi nejlépe charakterizuje pohled manažerů velké části firem. Na druhé straně je zde i část subjektů, které vnímají vznikající příležitosti, a při akceptování určitého stupně rizika již teď činí kroky směřující ke zvýšení podnikatelské výkonnosti. Základní rozhodnutí jak přistoupit k fenoménu povolenek záleží nejenom na managementu firem, ale zejména na vlastnících, kteří deklarují ochotu podstoupit určitou míru rizika souvisejícího s jejich finanční investicí. Vždy je však možné nastavit takový systém řízení rizik v oblasti povolenek, který při akceptovatelné míře rizika využívá příležitosti, které nový systém regulace generuje.
Až následující roky ukáží zda nový systém regulace skutečně povede ke globálnímu snižování emisí a zlepšování životního prostředí nebo zůstane pouze u administrativní zátěže regulovaných subjektů a souvisejícího zvyšování nákladů společnosti.
Autor je senior manažerem KPMG Česká republika
Současné řešení regulace emisí skleníkových plynů bylo nastartováno diskusemi vědců, kteří dávají do souvislosti zvýšené emise skleníkových plynů s fenoménem globálního oteplování . Vznik tzv. Kjótského protokolu a následná ratifikace ze strany států Evropské unie stály na počátku systému regulace, jenž definuje detailněji limity na emise skleníkových plynů pro jednotlivé členské státy EU.
Systém regulace emisí skleníkových plynů vychází z povinnosti provozovatelů zařízení emitující CO2 (dále jen provozovatel nebo regulovaný subjekt) vyřadit za každou emitovanou tunu CO2 jednu povolenku na emise skleníkových plynů . Každoročně se povolenky bezplatně přidělují provozovatelům podle Národního alokačního plánu (NAP), který se schvaluje pro každé obchodovací období. První obchodovací období je tříleté a začalo v roce 2005, další obchodovací období budou pětiletá.
V současné době již existuje schválený návrh Národního alokačního plánu pro první obchodovací období a od poloviny října je tak i v návaznosti na spuštění Národního rejstříku obchodování s povolenkami možno s povolenkami obchodovat na spotovém trhu.
I přes mírné snížení celkového objemu povolenek pro ČR v porovnání s prvními návrhy NAP vykazujeme stále pozitivní saldo pokrytí současných emisí. Česká republika se tak nachází v situaci, kdy s rezervou plní limity Kjótského protokolu. Na druhé straně je však naše ekonomika energeticky nadprůměrně náročná a hodnoty emisí na jednotku produkce jsou v průměru výrazně vyšší než v ostatních zemích starých členských států.
Národní alokační plán představuje nejviditelnější a nejvíc diskutovanou část nového systému regulace. Důvod je více než zřejmý. NAP definuje rozdělení povolenek mezi regulované subjekty a stanoví výchozí bázi pro systém obchodování na následující tři roky. Z pohledu podnikové ekonomiky představují povolenky v podstatě aktivum, které provozovatel získává bezplatně, a je pouze na něm, jak s tímto aktivem naloží. Samozřejmě zde existují pravidla, která musí být na konci každého roku obchodovacího období dodržena. Musí dojít k vyřazení takového počtu povolenek, jenž odpovídá množství CO2 vypuštěného v daném období do ovzduší. Lépe řečeno množství emisí subjektem vykázaného regulační autoritě ( MŽP ). Plnění povinnosti vyřazovat povolenky je přitom vymáháno systémem sankcí, který stanovuje výši pokut za neplnění povinností plynoucích z legislativy.
Právě zde narážíme na oblasti s regulací skleníkových plynů úzce související, avšak v porovnání se zájmem o NAP jsou ze strany společností výrazně podceněny. Systémem regulace bude nepochybně ovlivněno několik klíčových procesů společnosti.
Na prvním místě je to celková strategie s vazbou na investiční rozhodování a optimalizaci výroby. Strategickým rozhodnutím bude, zda společnost z dlouhodobého pohledu "vystačí" se snižujícím se přídělem povolenek, nebo bude muset sáhnout na strukturu výroby a své investiční záměry. Business plány obsahující předpoklad vývoje emisí CO2 a jeho dopad do výrobních nákladů budou nezbytnou součástí strategického plánování. Strategická rozhodnutí o akvizicích subjektů s přebytkem povolenek pravděpodobně nebudou výjimkou, přičemž právě toto aktivum může být pro akvizici klíčové.
Jedním ze závěrů strategického plánování může být přehodnocení výrobní strategie s ohledem na potřebu radikálně snížit emitované skleníkové plyny. Takové rozhodnutí se může týkat změny struktury surovinových zdrojů, inovace technologických postupů nebo využívané výrobní technologie, ale může vést i k rozhodnutí o alokaci výroby (nebo její části) do ekologicky méně regulovaných zemí.
Povolenky jsou potenciálně navíc velmi lákavým finančním zdrojem a v podstatě je lze využít podobně jako jakýkoliv jiný nástroj krátkodobého financování. Opět to však vyžaduje nastavení alespoň základních procesů zaměřených na definice obchodovací strategie a následného řízení obchodních rizik. Tržní příležitosti přitahují do této oblasti poměrně velký počet obchodníků a zprostředkovatelů, takže průměrně velký subjekt regulace, jenž si nemůže dovolit zastřešit tyto aktivity v rámci interních procesů firmy, si má z čeho vybírat. Koneckonců poptávka po povolenkách ze strany deficitních států EU po zveřejnění NAP neustálé sílí.
Zavedení systému povolenek se dotkne rovněž oblasti účtování a daňových aspektů. Přístupy k účtování byly legislativně vymezeny novelou vyhlášky č. 500/2002 Sb. ze dne 22. září 2005, která nabývá účinnosti dnem zveřejnění. Je jasné, že účetní systém se bude muset vypořádat s novými operacemi typu přidělení povolenek, tvorba a zúčtování rezerv na vypouštění emisí do ovzduší, ocenění a přecenění povolenek, vyřazení, nákup a prodej povolenek apod..
Pro optimální řízení procesů souvisejících s regulací emisí je nezbytné nastavení efektivního systému reportingu. Emisní reporting by měl pravidelně informovat vedení společnosti o aktuálním stavu čerpání přidělených povolenek a poskytovat tak okamžité informace pro rozhodování o vhodnosti prodeje resp. potřebě nákupu povolenek. Jedná se samozřejmě o značně zjednodušený pohled. V reálném chodu společnosti předpokládáme, že bude u většiny firem docházet k využívání standardních zajišťovacích instrumentů a nástrojů pro řízení obchodních a finančních rizik. Systémový přístup k řízení rizik může zásadním způsobem snížit přímé potenciální ztráty, případně využít možnosti na dosažení mimořádného zisku.
Nezbytnou administrativní povinností související s regulací je zpracování a předkládání regulačního reportingu. Provozovatel musí předložit výkaz o množství emisí Ministerstvu životního prostředí do 28. února následujícího roku. Následně musí zajistit ověření emisního reportingu autorizovanou osobou, verifikátorem, a předložit doklad o ověření množství emisí ministerstvu do 31. března. Pokud tak neučiní, ministerstvo nepovolí Operátorovi trhu s elektřinou vydat firmě povolenky na další rok.
Dříve zpráva verifikátora o potvrzení emisí byla dobrovolnou aktivitou provozovatelů, nyní je to povinností. Verifikátor se nejdříve seznámí se všemi zdroji emisí ve společnosti, činnostmi realizovanými v zařízení zdrojů a též s tím, co způsobuje emise samotné (palivo, proces spalování ). Dále bude verifikátora zajímat jak se zachází s daty zjištěnými měřením a jejich správou. Po sestavení plánu ověřování provede verifikátor strategickou, procesní a rizikovou analýzu. Proces ověřování množství vykázaných emisí končí vydáním verifikační zprávy obsahující výrok verifikátora.
Většina podniků zahrnutých do systému regulace skleníkových plynů vnímá tento systém zejména z pohledu vzniku nových rizik a povinností, případně má k regulaci neutrální až pasivní přístup. Teze "chceme si vystačit s tím co jsme dostali, co nám zůstane pak prodáme" asi nejlépe charakterizuje pohled manažerů velké části firem. Na druhé straně je zde i část subjektů, které vnímají vznikající příležitosti, a při akceptování určitého stupně rizika již teď činí kroky směřující ke zvýšení podnikatelské výkonnosti. Základní rozhodnutí jak přistoupit k fenoménu povolenek záleží nejenom na managementu firem, ale zejména na vlastnících, kteří deklarují ochotu podstoupit určitou míru rizika souvisejícího s jejich finanční investicí. Vždy je však možné nastavit takový systém řízení rizik v oblasti povolenek, který při akceptovatelné míře rizika využívá příležitosti, které nový systém regulace generuje.
Až následující roky ukáží zda nový systém regulace skutečně povede ke globálnímu snižování emisí a zlepšování životního prostředí nebo zůstane pouze u administrativní zátěže regulovaných subjektů a souvisejícího zvyšování nákladů společnosti.
Autor je senior manažerem KPMG Česká republika
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
