zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Výhled

06.01.2007
Obecné
Výhled

"Vážná část skončila, takže sranda může začít," prohlásil jeden známý po Štěpánu. "Konec roku z nás ty svátky spláchne."
Nepochybně jeden z těch, co na přelomu roků vynechává schůzku s minulostí. Šťastný to člověk. Snad.
Když se ohlédnu za rokem zpátky, připadnu si jako na srazu dávných abiturientů. Některé události jsou zapomenuty v mlze jako spolužáci, kteří za celá ta léta nikdy nedorazili. Některé zážitky bolí jako setkání se šprtem (první lavice mají i na berňáku)? Jiné chutnají trpce (ty sis vzala toho a toho?). A nakonec jsou i zážitky bez vysvětlení přítomné; jako někdo, kdo se vám i přes mnohaleté vzdálenosti neodcizil.
Já letos přemýšlel o krajině.
Zasadil jsem do krajiny dům a zakusil něco, co všichni teoreticky víme: ano, existuje nebe. Roční doby. Počasí. Prostor. Světlo a tma. Země.
Lidi v té krajině už byli. Nespokojení abiturienti, z nichž by celá řada ráda druhým směrem: do města, odkud jsem přišel. Nebe nad hlavou jim prý už zbanálnělo.
Ale potkal jsem v krajině i jiné lidi. Usebrané. Co dovedou povídat o jabloni výstižněji, než abiturient po dvou vysokých školách o předmětu svého profesionálního zájmu. Co je od krajiny vlastně nerozeznáte, takže se nutně začínáte ptát: kde končí krajina - a začíná člověk? Ekologie v přímém přenosu. Ekologie, jež se nepotřebuje nazývat ekologií. Prostě to tak je.
Zážitek z krajiny je jako abiturient, co ihned porozuměl větě, již jste považovali za srozumitelnou pouze vám. Jako abiturient, jenž sáhne do tašky, rozevře knihu a čte slova, která jste sice nikdy neslyšeli, ale přesto jako kdyby byla vaše:
"Potkal jsem mnohé poutníky, kteří měli namířeno k Bohu, a vždycky jsem si lámal hlavu, proč všichni hledají jeho, a nikoli sebe. Možná mi něco uniká - možná hledáme-li někoho jiného, můžeme neočekávaně narazit na sebe samé, třeba někde v zahradě nebo na vrcholu hory, když se díváme, jak prší..."
Na první pohled se může zdát, že ve skutečnosti život z krajiny zmizel. Dolů do města. Ale čemu vlastně v případech takového srovnávání říkáme život? Snídani s rodinou, odpolední procházce, čtení pohádek, milování? Anebo jízdě metrem, hot-dogu na rohu, plavání v turistech a frontě v Tescu?
Jistě, člověk obdivuje, co nemá. Město obdivuje krajinu a krajina obdivuje město. Potíž je v tom, že se v tom napětí cosi ztrácí. Sadař, jenž vzhlíží k městu příliš, brzy zapomene být sadařem. A město? Ve snaze pojmout všechny snílky, vydá nakonec sebe samo za panelák.
Abiturienti se rozcházejí. Ten s knihou mi ještě před rozloučením čte: "Hvězdy jí ukazují, že se dá viset ve vesmíru bez sebemenší podpory. Bez medailí, listin, či území, které vlastní, může plát jako ony na cestě časem, dokud čas zcela nepozbude smyslu."
Byl to dobrý rok. Těžko zapomenout, jak se jeden řemeslník rozkročil a přes půl země z mého budoucího okna zvolal: "Kurva, to je ale výhled!"

AUTOR: Michal Růžička

Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
27
7. 2017
27.7.2017 - Seminář, školení
Olomouc, ibis Olomouc Centre
ASIO, spol.s r.o.
28
7. 2017
28.7.2017 - Ostatní akce
od 09:30 do cca 11:00, na YouTube
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí