Změna klimatu: od povědomí k akci

Rok 2007 se chýlí ke konci a realita klimatických změn už není předmětem diskuse. Většina vědců i stále vyšší počet informovaných občanů se v této věci shodují.

Vlády se sice zdráhaly tuto realitu akceptovat, avšak objevují se známky, že si ji svět začíná být vědom. Sdělovací prostředky i volení představitelé konečně naslouchají argumentům. Musíme tohoto okamžiku využít, abychom zachránili budoucnost.

Klimatické změny jsou "určující výzvou naší doby", prohlásil v listopadu generální tajemník OSN Pan Ki-mun, když prezentoval poslední z celoroční série vědeckých zpráv o alarmujícím osudu oteplující se planety.

Jak se k této výzvě postavit a současně se vyrovnat s již dnes ničivými důsledky záplav, such a rostoucích teplot, zůstává i nadále nezodpovězenou otázkou. A čas na odpověď se navíc krátí.

Co bychom měli, my lidé, ihned učinit?

Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) ve své závěrečné zprávě konstatoval, že svět musí do roku 2015 odvrátit růst emisí skleníkových plynů, aby se vyhnul globální klimatické katastrofě. "Pokud se do roku 2012 nic nepodnikne, bude už pozdě," prohlásil Rádžendra Pačaurí, předseda panelu, který v říjnu získal spolu s bývalým viceprezidentem USA Alem Gorem Nobelovu cenu míru. "O naší budoucnosti rozhodne to, co učiníme v budoucích dvou nebo třech letech."

Kdysi jsem věřila, že důležitým prvním krokem je snížení spotřeby energie, s nímž půjdou ruku v ruce výzkum a investice do energetické hospodárnosti a obnovitelných zdrojů energie. Kdysi jsem věřila, že to postačí ke stimulaci lokalizovanějšího životního stylu, což sníží potřebu přetížených a znečišťujících dopravních sítí.

Po přečtení nejnovějších vědeckých zjištění jsem si však uvědomila, že i kdybychom s touto praxí vážně započali hned zítra, jednoduše to nestačí.

Na konferenci Be The Change, která se v listopadu konala v Londýně, vystoupil také spisovatel a komentátor listu Guardian George Monbiot, který rozmetal na kusy mýtus, že můžeme něco vyřešit drobnými opatřeními a "záplatováním".

Monbiot odkazoval na závěry Jamese Hansena z Goddardova institutu NASA pro kosmické studie. Hansen naznačuje, že nedávná zpráva IPCC o klimatických změnách, která je sama o sobě alarmujícím čtením, může být ještě "absurdně optimistická".

Podle Hansenových odhadů se hladina moře zvýší v tomto století kvůli tajícímu ledu v Grónsku a na Antarktidě o 4 - 5 metrů. Hansen popisuje, že zpráva IPCC nebere v úvahu geologické záznamy a ignoruje tzv. albedo flip neboli zpětnou vazbu albeda (míry odrazivosti) vody: "Albedo flip ledu/vody představuje silný spouštěcí mechanismus," tvrdí Hansen s poukazem na odrazné vlastnosti ledu a vody a vysvětluje, že tzv. "klimatické vynucování vyvolávající zpětnou vazbu albeda u dostatečného množství ledovcového příkrovu může způsobit katastrofu".

Hansen nám sděluje, že póly netají lineárně, ale spíše po dávkách - a že pokud se zeměkoule ohřeje o pouhých několik stupňů, mohlo by to zapříčinit katastrofální kolaps ledovců. Takové zhroucení by nejen zaplavilo většinu světových center populace, ale způsobilo by i další klimatické změny, protože méně ledu znamená méně tepla odraženého zpátky do vesmíru.

"Po posledních emisích skleníkových plynů se zeměkoule dostává nebezpečně blízko k dramatické změně klimatu, která by se mohla vymknout kontrole," tvrdí Hansen.

George Monbiot k tomu poznamenává, že "má-li Hansen pravdu, pak je k odvrácení tání, které by ukončilo holocén, zapotřebí... jisté formy politického albedo flipu".

Produkovat? Nikoli, pohlcovat uhlík!

Je pro mě hlubokou záhadou, proč drtivá většina sdělovacích prostředků stále neinformuje o míře nebezpečí, jemuž čelíme. Hansenův výzkum naznačuje, že k bodu zvratu - po jehož dosažení se již nelze vyhnout klimatickému chaosu - dospějeme mnohem dříve, než se dosud předpokládalo.

David Wasdell, ředitel programu Meridian, se o tomto blížícím se bodu zvratu zmiňuje v knize "Planeto Země, máme problém", jejímž je spoluautorem:

"Dostaneme-li se do bodu, kdy už lidská intervence nedokáže tento systém stabilizovat, pak uspíšíme nezadržitelné a neřízené klimatické změny. To uvede do pohybu masové vymírání srovnatelné s pěti dalšími krizemi vymírání, které zeměkoule doposud zažila."

Monbiot v deníku Guardian v červenci napsal: "Neuvědomujíce si příčiny svého štěstí a blaženě odříznuti od jeho pravděpodobného konce, řítíme se do katastrofy."

Musíme se proměnit, a to rychle, z ekonomiky tažené uhlíkem v ekonomiku pohlcující uhlík. Na diskusi o polovičatých řešeních už není čas: doba, v níž mohla být účinná, dávno pominula.

Revoluce již začala. Ale jen někde

Tato revoluce už možná započala. Některé státy začaly jednat, a dokonce přitom objevily obrovské finanční příležitosti.

V Německu pohání směřování k energetické účinnosti a obnovitelným zdrojům energie ekonomiku. Do roku 2020 tam musí všechny budovy splňovat vysoké nároky energetické účinnosti. Zákon o mechanismu výkupních cen, který reguluje energetické náklady dodavatelů, pomohl vytvořit 250 000 nových pracovních míst v sektoru obnovitelné a čisté energie. Různé varianty této zákonné úpravy přijalo i pětačtyřicet dalších zemí a regionů.

V konečném důsledku je tedy možné renovovat ekonomiku nebo se o to alespoň pokusit.

A pokusit se o to musíme - ačkoliv mnoho nenaděláme, dokud se nepostavíme čelem k některým nepříjemným a nevyhnutelným pravdám: navzdory jasnému a naléhavému varování tisíců uznávaných vědců rozvinutý svět dál přiživuje svou závislost na ropě, která se vymyká kontrole. Stali jsme se zajatci nehospodárné, na znečišťování založené ekonomiky, která podkopává veřejné zdraví a životní prostředí, zhoršuje nerovnost a mění nás v ropné dravce.

Bohatý svět způsobuje klimatické změny a chudý svět jimi trpí. Až se tyto změny projeví, tropické a subtropické země v Africe, jižní Asii a Latinské Americe se zahřejí ještě více a jejich klima se stane nesnesitelným. Velké části Afriky, Asie a Latinské Ameriky zasáhnou sucha. Tající ledovce pak zaplaví říční údolí. A jakmile tyto záplavy opadnou, vystřídají je do té doby nevídaná sucha.

Chudá a nízko položená země, jako je Bangladéš, se přitom bude se vzestupem mořské hladiny vyrovnávat mnohem obtížněji než bohatý region typu Floridy.

Generální tajemník OSN Pan Ki-mun prohlásil: "Klimatické změny nejvíce postihnou rozvojové země. Ti, kdo jsou nejzranitelnější, jsou touto hrozbou zároveň nejvíce ohroženi."

A přesto někteří světoví vůdci i nadále systematicky eliminují zákony na ochranu životního prostředí. V USA byla například "vykuchána" Agentura na ochranu přírody. Bushova administrativa odmítla ratifikovat Kjótský protokol, přičemž zároveň zvýšila vojenský rozpočet se zaměřením na produkci ropy a zemního plynu.

Hospodářskou politiku Washingtonu určují zástupci vojensko-ropného komplexu. Jak ve své autobiografii napsal bývalý šéf amerického Federálního rezervního systému Alan Greenspan: "Naplňuje mě smutkem, že je politicky nepohodlné přiznat, co každý ví: ve válce v Iráku jde převážně o ropu."

Musíme skloubit dvojí cíl v podobě péče o klima a rozvoje, abychom se vyhnuli závodu mezi růstem a katastrofou. Globální spravedlnost vyžaduje, abychom prostřednictvím osobních i kolektivních rozhodnutí moudře nakládali s přírodními zdroji. Žádá se od nás, abychom vyvážili svůj životní styl a zajistili, aby měly budoucí generace dostatek přírodních zdrojů, stabilní klima a zdravou planetu.

Je zapotřebí, aby bohaté země dramaticky snížily spotřebu fosilních paliv a urychlily vývoj obnovitelné energie coby základny zcela nového energetického systému pro planetu.

Každý rok spálíme ložiska fosilních paliv, která vznikala miliony let. To zajišťuje velké části lidí v bohatých zemích nevídanou životní úroveň. Rychlý hospodářský růst zároveň nepřiměřeně zvyšuje životní úroveň menšin v zemích rozvojových.

"Klimatická spravedlivost" znamená poskytnout chudším zemím privilegovaný přístup k technologiím obnovitelné energie s cílem pomoci jim se skutečně udržitelným rozvojem. Pouze pokud jim ukážeme přijatelnost a výhody rozvoje bez fosilních paliv, můžeme státy třetího světa podnítit k tomu, aby začaly snižovat vlastní emise.

Vlády musí vyvinout veškeré úsilí, aby ochránily světové ekosystémy, jako jsou pralesy a korálové útesy. Zapotřebí jsou i rozsáhlé projekty opětovného zalesnění obnažených částí pevniny, a to především v zájmu místního obyvatelstva. Musíme začít platit rozvojovým zemím za globální "služby ekosystému", které poskytují jejich zalesněné plochy - a za jejich schopnost pohlcovat oxid uhličitý a uvolňovat vlhkost do vzdálených míst.

Musíme přijmout za svůj princip "ekologického dluhu" a uznat, že oběti klimatických změn mají právo na obnovu svých ekosystémů, na řádnou kompenzaci ztráty své půdy a živobytí - a na založení právních precedentů v tomto ohledu.

A především musíme využít současného veřejného povědomí a přinutit politiky, aby učinili správnou věc.

K tomu může dojít pouze tehdy, budou-li položeny základy, aby hlavy států mohly takovou revoluci uzákonit. Lobbováním, demonstracemi a dalším zvyšováním obecného povědomí můžeme vytvořit živnou půdu pro nový typ vedoucího představitele - pro vůdce, který se nebude vyhýbat obtížným rozhodnutím.

Často se říká, že voliči jsou v principu zelení, ale v praxi cyničtí. Máme-li to změnit, potřebujeme akční strategii a obrovskou veřejnou osvětu a motivaci. Pokud jsme však skutečně odhodláni zachránit svět před katastrofou klimatických změn, musíme ihned jednat.

AUTOR: Blanca Jaggerrová

Blanca Jaggerrová

Bianca Jaggerová je mezinárodní bojovnicí za lidská práva. V uplynulých 25 letech bojovala za lidská práva, sociální a ekonomickou spravedlnost a ochranu životního prostředí po celém světě. Je předsedkyní Rady pro světovou budoucnost a předsedkyní a zakladatelkou Nadace pro lidská práva Bianky Jaggerové. Kromě toho často přispívá do různých publikací ve Spojených státech a Velké Británii.