Broučkaři u soudu a hon na čarodějnice

Dnes začíná v Indii soud se dvěma českými entomology. Za nepovolený sběr hmyzu jim hrozí vysoké tresty. Není to poprvé, co se čeští "sběrači brouků" dostali do podobně těžké situace. Nejde však jen o osud této dvojice badatelů. Jejich osobní neštěstí je připomínkou širšího a obecnějšího problému s ochranou přírody.

Když jedete navečer autem

Ničení přírody a nárůst užívání drog spolu zdánlivě nemají mnoho společného. Snaha o jejich řešení ale vykazuje překvapivě podobné rysy.

Analgetika, pivo, cigarety, antidepresiva, marihuana... Kdo z nás je docela "čistý"? Podobně i v ničení přírody jsme nějak namočeni všichni. Jde o problémy, které si nemůžeme dovolit neřešit, zároveň je ale efektivně řešit neumíme. O to raději si pak jako společnost vybíráme obětního beránka, jehož exemplární postih uleví našemu svědomí. Jenže podobně jako v boji s drogami, ani v ochraně přírody represe ne a ne pomáhat. I dobře míněná opatření jsou neefektivní a kaskádou vedlejších efektů často stimulují přesně to, čemu měly předejít.

Při jízdě letním podvečerem zahyne na skle automobilu více "hmyzí havěti", než kolik jí pilný sběratel nasbírá za celý život. Přesto hmyzu kvůli autům neubývá. Je ho totiž... inu jako much. Tím se liší třeba od ptáků a savců, z nichž mnohé lze vyhubit lovem. Odchytem jedinců člověk hmyzu prakticky nemůže uškodit. Zato mu ubližuje změnami životního prostředí. Intenzifikace zemědělství a lesnictví, bezhlavé zalesňování a mizerně fungující ochrana přírody jen za poslední století naši zemi připravily o tisíce druhů hmyzu, další tisíce dramaticky ubyly - mnohé z nich přitom byly zákonem chráněné...

Případ roháč

Jak při ochraně hmyzu "fungují" zákony, dobře ukazuje příklad našeho největšího brouka - roháče. Ten k životu potřebuje staré listnaté stromy, je chráněn od roku 1965 a nesmí být zabíjen ani rušen; povolení tak vlastně potřebujete i k jeho filmování. Roháčů přesto ubývá.

A Jak je to možné? Přímo v místech k ochraně roháčů určených letos - jako každoročně - vyjedou na paseky frézy. Kvůli pohodlnějšímu sázení mladých stromků jimi lesníci "rozšmelcují" pařezy, v nichž mohly žít miliony jedinců tohoto ohroženého brouka. Kromě toho u nás bude letos spousta dubových lesů - které jsou roháčům domovem - zlikvidována výsadbou borových plantáží.

Že roháčů ubývá, víme hlavně díky sběratelům, kteří občas překročí zákon, brouka usmrtí a dají do sbírky. Jakkoli podivně to zní, roháč má vlastně štěstí, že se takoví hříšníci najdou. Především díky nim totiž vůbec tušíme, že bychom roháče měli chránit, kde ještě u nás roháči žijí a co k životu potřebují. Bez takových informací není možná efektivní ochrana žádného tvora.

V ČR najdeme desetitisíce druhů hmyzu. Tvoří většinu biologické rozmanitosti Země; z milionů druhů, které obývají planetu věda dosud stihla popsat pouhý zlomek. A podstatnou část nikdy nepopíše. Přírodních biotopů, a s nimi i hmyzích druhů, rychle ubývá. Zákony obvykle žádnou přírodu nezachrání, zato se jim daří efektivně bránit tomu, že bychom mizející biologické bohatství planety mohli alespoň poznat.

Odsoudíme Emila Holuba?

Pro profesionála je dnes jednodušší najít čas a peníze na cestu do libovolného kouta planety a tam nasbírat stovky vědě neznámých druhů organismů, než se prokousat přebujelou a často zkorumpovanou byrokracií - a vydobýt si na ní papír, který ho k takové činnosti opravňuje. Pro soukromou osobu je podobná "bumážka" prakticky nedostupná.

Jenže právě amatéři a privátní nadšenci hráli v poznávání přírodního bohatství Země klíčovou roli. Tu by hráli i dnes - bez dojení státních pokladen a často efektivněji než profesionálové. Často neplatí ani oblíbené dělení na vědce a obchodníky; mnoho slavných cestovatelů a privátních badatelů financovalo své cesty prodejem materiálu sesbíraného během expedic. Zaslouží snad Emil Holub opovržení jako obchodník s přírodninami? A jeho následovníci? Právě hmyz, nalovený - třeba amatérem a bez povolení - v kousku pralesa kdesi v zemi X, může být jedinou zprávou našim potomkům o tom, co na daném místě žilo, než tam vznikla plantáž olejových palem.

I mezi sběrateli hmyzu se najdou ti, kdo se v touze po vysněné raritě nezastaví před ničím. Přesto sběratelé dosud nepřispěli k vymizení žádného hmyzího druhu. Informace, které nashromáždili ale pomohly mnoho ohrožených druhů zachovat.

Právě sběratelé a biologové bádající bez posvěcení státu se ale v poslední době stávají oběťmi exemplárních trestů, jimiž si společnost hojí trauma z neschopnosti zastavit ničení přírody.

Kolegové "broučkaři" souzení v Indii jsou typickým příkladem, ale podobných případů jsou desítky. Před pěti roky byli na Slovensku zatčeni a z nelegálního sběru hmyzu obvinění dva čeští občané. Jeden z nich hmyz pouze fotografuje; z několikatýdenní vazby si přesto odnesl trvalé zdravotní postižení. Že nejde jen o ochranu přírody naznačuje fakt, že podle slovenského sazebníku je nejvyšší pokuta za jinak vcelku nezajímavého štírka, jehož druhové jméno ovšem zní slovacus...

Chráníme jen to, co známe

Jistě, sběr hmyzu v chráněných územích by neměl být neregulovaný. Jenže... Letos v červenci byl v národním parku Nízké Tatry proveden letecký postřik proti kůrovcům. V Národním parku Šumava zase provádějí postřiky houbou, která zabíjí hmyz. Obě tato opatření zahubila více hmyzu než všichni živí i mrtví sběratelé dohromady.

Než by se vystavoval riziku vězení a postihů, i vášnivý broučkař nakonec přesedlá třeba na známky. A to je důvod, proč drakonické tresty a jiná omezení sběru hmyzu ve výsledku nejvíce ohrožují hmyz samotný. Chráníme totiž jen to, co máme rádi. A rádi máme jen to, co známe. Sbírka je nezbytným a zároveň vcelku neškodným nástrojem, jak hmyz poznat.

Nebudou-li sběratelé hmyzu, nebudou ani lidé, kteří by hmyz znali a kvalifikovaně se zasazovali o jeho ochranu. Takových není nikdy dost. Zejména v době, kdy zákony chrání hmyz před lecčím, jen ne před vymřením.

Autor je entomolog