zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Žil jsem ve světě bez peněz

13.02.2011
Obecné
Žil jsem ve světě bez peněz

Vystudoval jsem staroindický jazyk sanskrt, ale dráhu akademika jsem opustil. Prochodil jsem Indii a řadu dalších zemí, poznal život v ekologické komunitě, vyzkoušel učitelství a dnes se rozhlížím, kudy dál.

Sanskrt jsem se učil už před maturitou. Když se pak objevilo v novinách, že se po jedenadvacetileté přestávce na pražské filozofické fakultě znovu studium tohoto jazyka otevírá, přihlásil jsem se. V kruhu nás bylo pět. Školu jsem dokončil a odjel na dvouletou stáž do Indie. Přihlásil jsem se ještě na doktorandské studium a při něm učil na univerzitě sanskrt a indickou literaturu, a moc mě to bavilo. Když jsem si ale po složených doktorských zkouškách uvědomil, že bych musel další dva roky strávit nad písemnou prací, najednou mě opustila síla a vzdal jsem to.

V té době už jsem měl rodinu a věnoval se zpěvu staré hudby v souboru, který jsem založil, ale přesto jsem nějakých deset jedenáct let vlastně strávil ve světě, který neexistuje. Zabýval jsem se třeba uměleckou poezií staré Indie nebo náboženskými filozofy, věcmi, jež ocení jen pár lidí rozesetých po celém světě. A uvědomil jsem si, jak mě to odsunulo od běžného každodenního světa ostatních lidí.

V Indii jsem potkal řadu lidí, kteří neměli nic, a přesto jim to nevadilo, a někteří z nich dokonce tvrdili, že jsou šťastní. Když jsem se vrátil ze svého druhého indického studijního pobytu, zjistil jsem, že i u nás jsou lidé, kteří se vracejí do jiného způsobu života. Začali jsme s rodinou jezdit na Slovensko, kde už v 90. letech vznikla v horách komunita, která se snažila o udržitelný způsob života a soběstačné zemědělství.

Inspirováni tím, odešli jsme do Jindřichovic pod Smrkem, kde se jeden pár pokoušel o něco podobného. Používali jsme jen ruce, nohy, koně, později energii z větrného mlýna. Chodili jsme s pilou kaprovkou do lesa na dříví a většinu času věnovali tomu, abychom se ohřáli a nasytili. Byla to dobrá námaha, docela jiná, než když jsem třeba s někým rok překládal knihu pro Academii, a ona se pak rozhodla, že ji nevydá, a nedostali jsme nic.

V Jindřichovicích jsem byl šťastný. Do té doby jsem byl ten tatínek, který pracuje na čtyřech frontách a na děti nemá čas. Tam jsme sedlačili a já jsem se konečně mohl věnovat rodině. Trvalo to ale bohužel jen krátce. Manželka se totiž rozhodla být beze mě a i s dětmi odešla. Nesl jsem to strašně těžce. Otcovskou roli jsem bral hodně vážně a manželství jsem chápal jako závazek na celý život, tak jak jsem to viděl v Indii a jak to ještě dovedli naše prababičky a pradědečkové. Zůstal jsem v Jindřichovicích sám a bydlel u sedláka v maringotce.

Nakonec jsem odešel, jednak proto, že když se mi začala hroutit rodina, začal jsem se hroutit i já. A potom mezi námi třemi, kteří jsme nepoužívali peníze, nastaly tenze, porovnávání, kdo pracuje víc, kdo se víc vyplatí...

Dnes vím, že lidí, kteří jsou schopni fungovat ekologicky fundamentalistickým způsobem, si sice vážím, ale sám na to nemám, soběstačný zemědělec ze mě nebude. Právě si o tom dopisuju s jedním manažerem z Indie, který řeší podobné otázky. Nastěhoval jsem se do chalupy na konci jedné vsi na Sedlčansku a snažím se tu jít nějakou střední cestou. Topím dřívím a elektřinu používám, ale umírněně. Jednou si možná koupím i pračku, ale nespěchám s tím.

Líbí se mi, že pro každého existuje nějaká cesta, stačí, aby si vybral. Spoustu lidí úplně nenaplňuje žít takovým tím způsobem od kafe ke kanceláři, odtud k televizi a mezitím třeba do posilovny nebo do kina a konec. A i ti, co žijí bohatěji, často nejsou spokojeni. Člověk si ale může najít nějaký jemu vyhovující střed, kde jde cestou minimálního konzumu.

Peníze teď používám, byť v malém. A taky platím nějaké alimenty a posílám drobné příspěvky na humanitární účely. Takže se rozhlížím, čím se živit. Můj ideál býval - a dosud je - žít ve srubu v lesích, mít koně a dvakrát týdně na něm přijet na nějakou tu kanadskou univerzitu odpřednášet. Obesílám univerzity, jestli náhodou nepotřebují sanskrtistu, ale jinak jsem otevřen všemu, i té kravatě. Nějaký čas jsem tu učil na základní škole. Loni jsem byl sázet stromky v Norsku, což byla nádherná práce a můj zatím největší výdělek v životě.

Když zrovna neřeším obživu, pořád ještě cestuju. Za cennou zkušenost považuju i to, že mě dvakrát v životě, v Indii a v Albánii, o všechno okradli. Díky tomu jsem totiž poznal, že se tam bez všeho obejdu, protože tam lidi nabízejí pomocnou ruku bez ptaní. Je to svět, ze kterého se máme co poučit.

Prošel jsem si zhroucením z rozpadu rodiny a teď vím, že mám sice lidi rád, ale potřebuju svoji každodenní porci samoty, takže asi nejsem úplně ideální partner. Novou rodinu jsem proto nezaložil, ale nezávazným vztahům se nebráním.

Příběh Jakuba Čejky zaznamenala: Naďa Klevisová

Zdroj: Víkend

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
27
7. 2017
27.7.2017 - Seminář, školení
Olomouc, ibis Olomouc Centre
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí