Čistírny odpadních vod: neuvážený slib

Podle mne jsou zde dvě hlavní příčiny.

Jako první lze uvést neuvážený příslib před podpisem přístupové dohody ČR do Evropské unie v tematice životního prostředí. Velmi diskutabilní byl závazek, že do nesmyslně blízkého roku 2010 vybudujeme čistírny odpadních vod v obcích nad 2 tisíce obyvatel. Záleželo na diplomatickém umění, zda se prosadí několik nezbytých přechodných období. Jako zástupce ministerstva průmyslu jsem požadoval prodloužení přechodného období do roku 2015 až 2020. Odpor ministerstva životního prostředí k prodlouženému termínu byl jednoznačný, takže přechodné období nebylo uplatněno.

Již v roce 2003 bylo zřejmé, že nedomyšlený a ideový závazek nemůžeme splnit. Chyběly nezbytné náklady kolem 65 miliard korun. Ministr průmyslu prosadil na vládě usnesení, které uložilo ministru životního prostředí provést rozbor reálných finančních možností, případně diplomatickou cestou konzultovat vzniklý problém v Bruselu.

Výsledkem bylo pouze ujištění tehdejšího lidoveckého ministra pana Ambrozka, že problém je řešitelný a jednání s EU nejsou účelná, neboť se očekává příliv peněz ze strukturálních fondů. Jistě se nenajde nikdo, kdo by nechtěl mít čisté vodní toky. To by se však mělo řešit nikoliv ideologicky, ale zdravým rozumem. Situace je dnes alarmující. Ve 157 městech a obcích slíbené čistírny chybějí. Chybějí i peníze na jejich vyprojektování a výstavbu.

Druhým hlavním viníkem jsou vodárenské společnosti. Vodárny bez zábran využily svých výhod malé konkurence a oznámily opět značné roční zdražení vody. Pro řadu regionů je to již zcela neúnosné. Podle odborných prognóz se bude cena dál zvyšovat. Pomohou si snad pouze ti občané, již mají možnost vykopat si vlastní studně. Podle statistiky hygienických orgánů jsou ale stávající studně asi z padesáti procent nevyhovující, především z mikrobiologického hlediska.

Zvyšování cen vody zdůvodňují vodárenské společnosti investicemi do nových kanalizací a čistíren odpadních vod s přísnějšími limity, než požadují směrnice EU. Smutnou skutečností zůstává, že urychlenou privatizací jsou vodárny ve většině případů v rukách velkých zahraničních vlastníků. Značné zisky vodárenských společností jdou mimo ČR a nepomohou příjmové části deficitního státního rozpočtu.

Tak jak je to u nás obvyklé, nikdo za nic nemůže. Nedomyšlený závazek ČR proto budou muset opět zaplatit občané ve zvyšujících se cenách vody. Také stát bude muset asi platit. Už letos může být vystaven finančním sankcím od Evropského soudního dvora.

RNDr. Jiří Hanzlíček, bývalý poradce ministrů průmyslu a obchodu