zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Pro atom zakletý vesmír

29.12.2012
Atomová energie
Pro atom zakletý vesmír
Poslední americký projekt pilotovaného letu na Mars počítá jen s motory na chemické palivo, jaké se používají už půl století.

Lakmusovým papírkem důvěry k jaderné energii jsou představy o jejím využití při vesmírných letech. I v tomto případě vystřídala prvotní nadšení hluboká skepse. Každý politik, který by na něco takového v dnešní antijaderné atmosféře uvolnil peníze, by se okamžitě stal veřejným nepřítelem. Přitom už na počátku 60. let se raketové motory na chemická paliva zdály slabé. Američtí i sovětští konstruktéři se proto začali zabývat jejich výměnou za atomový pohon. Jen ten by vesmírné lety k jiným planetám zrychlil z roků na měsíce, a tím je zpřístupnil i pro lidské posádky.

Nejsnadnější se raketovým technikům zdálo to, z čeho se dnes všem zeleným musí ježit vlasy na hlavě: prohnat nějakou kapalinu či plyn skrze rozžhavený jaderný reaktor. V leteckých laboratořích v USA i Sovětském svazu takové motory zkoušeli, a výsledky nebyly špatné. Na papíře existovaly i daleko pokročilejší verze, takzvané fluidní reaktory, které by minimálně znečišťovaly okolí radioaktivitou. Navíc by se spouštěly až ve větších výškách nebo při letech za hranicí atmosféry.

S atomovými motory byly spojeny velkorysé plány. Raketový vizionář Wernher von Braun, který se svým Apollem dostal Američany na Měsíc, měl kolem roku 1970 na rýsovacím prkně rozpracován let k Marsu s využitím takového pohonu a sháněl pro něj ve Washingtonu peníze. Ty však nikdy nedostal. Stejně tak byl kvůli rozpočtovým škrtům a obavám z reakce veřejnosti zastaven ještě daleko ambicióznější projekt Orion, tedy konstrukce mohutných, a proto pro život posádky dobře vybavených kosmických lodí. Zatímco dnes se při kosmických letech i jen na oběžnou dráhu kolem země licituje doslova o každý gram nákladu, na raketách typu Orion se kabiny měly podobat těm na zaoceánských lodích. Mělo tam být místo i pro opravárenské dílny vybavené například i soustruhy. Otevřely by se tak cesty k výpravám k Jupiteru či Saturnu, o nichž jako o zcela reálných expedicích psal před 40 lety slavný britský futurolog a sci-fi autor Arthur Clark a které se vlastně už měly dávno uskutečnit.

Oriony by poháněly výbuchy miniaturních jaderných bomb uprostřed oblaku plynu za kovovým tlačným plátem za zádí rakety. NASA dokonce testovala modely, jaderné nálože byly simulovány explozemi konvenční výbušniny. K ostrým testům nedošlo, zhatila je jinak potřebná mezinárodní dohoda o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře z roku 1963. Spíše šlo ale o výmluvu. Orion měl být sestaven až na oběžné dráze, čímž by hrozba radiačního zamoření ovzduší odpadla. A ve vesmíru by to už bylo jedno, ten je totiž radioaktivním zářením doslova prosycen.

Podobně nadějnou možností se zdály být iontové raketové motory, jejichž srdcem by se stala výkonná jaderná elektrárna. Od těchto plánů si hodně sliboval sovětský raketový šéfkonstruktér Sergej Koroljov, který do vesmíru jako první vypustil družici i kosmonauta.

Ve chvíli, kdy začínaly být k dispozici potřebné technologie, reaktory o váze pár tun či jen stovek kilogramů, chyběla kromě peněz hlavně kuráž. Určité kroky se uskutečnily, zůstaly však v půli cesty. Američané poslali do vesmíru družici s malým reaktorem místo akumulátoru v roce 1965. Poprvé a naposledy, později používali jen radioizotopové baterie. Sovětská generalita nechala k monitorování západních námořních manévrů vypouštět špionážní družice typu Rorsat s nevelkými reaktory na 31 kilogramů uranu. Ty však také jen napájely aparaturu a lokátory, k pohonu nestačily. Navíc jedna ze sond v roce 1978 havarovala a její trosky dopadly na západní Kanadu. Výsledkem bylo, že start rakety, která - byť v nákladním prostoru - ponese pořádný atomový reaktor, byl odsunut do říše snů.

Změna přístupu zůstává v nedohlednu. Nejnovější americký projekt letu na Mars (který by se mohl uskutečnit po roce 2030) s jaderným pohonem nepočítá. Spoléhá na celou flotilu kosmických raket s motory spalujícími vodík a kyslík. Na technologie staré 50 let. Přitom je jasné, že bez jaderné energie, nejlépe bez termonukleárního reaktoru na těžký vodík, se lidé nikdy nepodívají dál do vesmíru jinak než dalekohledem.

AUTOR: Josef Pravec

Zdroj: EKONOM

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
27
7. 2017
27.7.2017 - Seminář, školení
Olomouc, ibis Olomouc Centre
19
8. 2017
19-26.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
Bílé Karpaty (hranice ČR/SR tábor Polana - Vrbovce/Javorník)
19
8. 2017
19-26.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
LTD Polana
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí