Když německá společnost Puren, Gmbh. produkuje stavební či průmyslové izolace, nezůstává jí odpad, který by vyhazovala na skládku. Protože z něho dělá další zajímavý výrobek - totiž materiál pojmenovaný purenit, o nějž je takový zájem, že jeho dodací lhůty se pohybují mezi čtyřmi až šesti týdny.
"Purenit je výsledkem snah naší společnosti o maximální recyklaci odpadu. Přišla na to před šesti lety, když hledala využití pro zbytky vznikající při vypěňování polyizokyanurátu pomocí plynu pentan. Vypěňování do bloků se používá pro průmyslové, a vypěňování mezi hliníkové fólie nebo minerální fleece pak pro výrobu stavební izolace," upřesnil Ivan Vala z tuzemského zastoupení společnosti.
Puren vzniká z polyuretanového odpadu, do něhož jsou přidávány tvrdící složky. Výsledkem jsou desky s tloušťkou od deseti do šedesáti milimetrů a objemovou hmotností 550 kilogramů na metr krychlový. "Pevné a odolné vůči vodě stejně jako chemikáliím či vysokým teplotám," popisoval Vala s tím, že purenit se opracovává podobně jako dřevo. Na rozdíl od něj však má jednou tak dobré izolační vlastnosti a snese velké zatížení, až 7,5 MPa.
Vzhledem k tomu, že purenit snese kombinování (šroubování či lepení) s jinými materiály, je žádaný právě ve stavebnictví. A to při přerušování či zmenšování tepelných mostů ve styku dřevěných a hliníkových výplní se stavebními otvory a styku obvodového zdiva se základem v základové spáře. A též pro přikotvení hydroizolace v místě přechodů plochých střech na atiku, kotvení střešních světlíků, podkládání bezpečnostních úchytů, vyplňování dveří ve vlhkém prostředí, jako termoizolace pod kovové profily ve styku s obvodovou stěnou u fasádních systémů...
"Uplatnění nachází ale také v lodním průmyslu, protože odolává slané mořské vodě," uvedl Vala a poznamenal, že v Německu už produkují purenit na dvou výrobních linkách. Žádaný je zatím více v západní Evropě, i když si pomalu nachází cestu i k zákazníkům v Česku. I proto před pěti lety vznikla v Jihlavě pobočka společnosti Puren (domovská firma má čtyřicetiletou tradici).
AUTOR: Radek Lukša
