Přijdou větší povodně, vypusťme jednu přehradu

Brzy může přijít mnohem větší povodeň než ta letošní, říká geolog a klimatolog Václav Cílek. V následujících padesáti letech bude podle něj současná situace vcelku běžná. Proto by bylo dobré stavět větší bariéry, přesvědčovat lidi, aby opustili záplavová území, a preventivně vypustit alespoň jednu z přehrad vltavské kaskády, říká Cílek.

OTÁZKA: HN: Jak bude velká povodeň, o které mluvíte, vypadat? Tak jako v roce 2002? A kdy by mohla přijít?

To je, jako bych se odborníků na politiku zeptal, kdo bude příští prezident.

OTÁZKA: HN: Jestli neumře, tak to bude nepochybně Miloš Zeman.

Dobře, ale teď vážně. Je těžké cokoli předpovídat, protože trendy se často mění ve svůj opak. Ale nyní považuji za nejdůležitější vývoj klimatu na severní polokouli. Nejdůležitější, co se děje, je tání Arktidy. Máme tu deset milionů kilometrů čtverečních pokrytých ledem, který má mocnost jen od jednoho do tří metrů, takže třetina tohoto ledu může roztát velmi rychle. Objevuje se tmavá plocha, která se snadněji ohřívá a mění směry větrů. Už dnes jsou v Arktidě místa, která se oteplila o tři až pět stupňů Celsia, čímž dochází k proměně arktického proudění.

OTÁZKA: HN: A to pro nás znamená co?

Představte si to tak, že kolem Arktidy je něco jako větrný vír, fungující jako neprostupná stěna, která drží arktický chlad v určitých mezích. V posledních letech ta stěna padá, na třech místech glóbu dochází k jazykovitým výběžkům chladného vzduchu. Jeden z těchto výběžků se nás přímo týká. Tohle proudění jde přes subtropickou část Atlantiku, Středozemní moře a tam nabírá více vlhkosti. Pak se stáčí na východ, drhne o pevninu a stává se z něho vlhké jihovýchodní proudění, typické pro povodňové situace u nás.

OTÁZKA: HN: Proč tedy k povodni někdy dojde a někdy ne?

Meteorologické systémy jsou nejsložitější na světě. Jsou silně nestabilní, záleží na drobných odchylkách mezi teplotou oceánu a pevniny, na tvaru terénu. Je tu moc nejistých faktorů, takže předpověď je velmi ošidná. Navíc jazyky prolamující arktickou stěnu, o kterých jsem mluvil, se klikatí. Takže může docházet k velkým skokům a ze subtropického klimatu se najednou dostanete do subpolárního.

OTÁZKA: HN: To je tedy ten důvod, proč letos měli za polárním kruhem 30 stupňů, zatímco tady bylo 10? Budeme se časem jezdit v červnu ohřívat místo na Jadran na Balt?

Nikdy to neodhadnete, může se to dít. Před několika lety vznikla studie o změně arktického klimatu. Její součástí byla i "etnoklimatologie". Výzkumníci se ptali domorodých obyvatel, Inuitů a dalších, jak vnímají počasí. A všichni ti lidé odpovídali: "Je to divné. Neumíme říct, co se děje. Ztratili jsme schopnost předpovídat počasí."

OTÁZKA: HN: A tu schopnost ztratili i naši vědci, nebo ne?

Předvídá se nyní hrozně obtížně. Proto je dobré znát historickou klimatologii, vědět, jak to chodilo v minulosti. Proto také víme, že arktická oscilace, která může za dnešní povodně, tu s námi bude třicet až padesát let. A k tomu bude pokračovat tání Arktidy plus globální oteplování, ať už ho způsobil člověk, nebo ne. Těkavost a nepředvídatelnost klimatického systému jsou obrovské.

OTÁZKA: HN: Dá se něco udělat, aby nás předpovědi mohly chránit lépe než dnes?

Je reálné zlepšit modely o dvacet procent, abychom na dva tři dny dopředu věděli, co se bude dít. A tím to končí, víc nedokážeme. To je prostě vlastnost chaotického systému. Pomůžu si metaforou: Západní civilizace dosáhla svého ideálu, příroda se začíná chovat podobně jako ona sama. Něco podobného, co platí pro akciové trhy, tedy těkavost a nemožnost předvídat, začíná platit i pro počasí.

OTÁZKA: HN: V čem se liší letošní povodně od těch v roce 2002?

Pro mě bylo překvapením, že se nevylila Jizera, která je typická tím, že když se na ni špatně podíváte, tak se rozvodní. Proti povodním v roce 2002 je tu ale ještě jeden velký rozdíl a to je absence dramatičnosti. Když vzniknou velké deště v hornatém terénu, vytvoří se ty šílené horské toky, které všechno vymelou, berou domy, strhnou, co mají v cestě. Povodeň na středním toku, to je vlastně pro vnějšího pozorovatele nuda. Voda jde pomalu po centimetrech nahoru a nic se jako by neděje.

OTÁZKA: HN: Dramatičnost je ale přece v tom, jak povodeň zobrazujeme. Je to druhá povodeň, kterou sledujeme v přímém přenosu. Může to pomoci ke změně naší mentality ve vztahu ke katastrofám, nebo to naopak spíše škodí?

Kdybych to měl vzít čistě jako konzument mediálního obrazu, čemuž se bráním, tak bych musel říci, že už mám pocit "povodňové kocoviny". Už toho bylo moc, už bych rád slyšel něco normálního, nějakou normální zprávu. Ještě než ta povodeň začala, ukazovala média podmáčené louky, ale byly to louky, které jsou normálně podmáčené.

To je sice potřeba prezentovat jako pozitivní fakt, příroda funguje, jak má. Ale objevilo se to v televizi jenom proto, že nebylo ještě co točit. Ještě v neděli jsem měl pocit, že třicet procent povodně vzniklo v médiích, ale pak, jak se voda sbírala, všechno se změnilo. Málo se ale věnujeme tomu, že to není jen náš problém. Je tu Německo, Rakousko, ale i Ukrajina. Obětí je už kolem padesáti, ne jen ty naše.

OTÁZKA: HN: A mění tedy tyto obrazy nějak přemýšlení o povodních, abychom našli efektivní způsob, jak jim čelit nebo jak s nimi žít?

Myslím, že roste pokora a respekt k přírodě. Drobný příklad: na začátku 90. let nás pozvali na Broumovsko, kde obrovská bouřka vymlela koryto, které sebralo kus silnice. Byl to typický přívalový déšť a všichni na to zírali jako na raritu. Dnes je přívalový déšť běžný pojem, který se používá i ve zpravodajství komerčních stanic.

OTÁZKA: HN: Jenže povodně se ani za šestnáct let nestaly součástí naší mentální mapy. Pořád vidíme záběry sotva rozestavěných domů zalitých vodou na místech, kde záplavy už byly. Opravdu máme větší respekt k přírodě?

Myslím, že se to přece jen děje. Je ale pravda, že existuje něco jako "vyhasínání katastrofické paměti". Nejkratší je to v Americe. Dělal se tam průzkum na sesuvech půdy v Kalifornii a po šesti letech po katastrofě si lidé nepamatují už vůbec nic. I u nás mají lidé pořád pocit, že "to nějak dopadne". Možná to souvisí s tím, že stále nepřijímáme odpovědnost za sebe, čekáme, že se někdo o nás postará. I po povodních v roce 2002 byla postavena celá řada staveb v zátopových oblastech. Lidé nechtějí slyšet, že povodně se můžou opakovat, i když informace mají či mohou mít. Ale pomaličku se učí. Třeba i drsným ekonomickým způsobem, když zjistí, že pojišťovny jim takové stavby nechtějí pojišťovat.

OTÁZKA: HN: Co může udělat člověk, který bydlí blízko řeky, aby si s ní lépe rozuměl?

Na stát ani na obec moc spoléhat nemůžete, takže zbývá americký model, začít se starat víc o sebe. Začíná to tím, že se snažíte být zdravý, protože nemoc je drahá, a když budete nemocný, těžko můžete přírodní katastrofu zvládnout. Navíc můžete počítat s tím, že roste solidarita lidí, i ochota bohatých dávat peníze na smysluplné věci.

OTÁZKA: HN: A co je smysluplný postoj, bydlím-li u řeky, kde hrozí stále častější povodně?

Jsou jen dvě možnosti: buď se odstěhovat jinam, na což mnoho lidí nemá, anebo přizpůsobit domy tak, aby mohly být jednou za deset let zatopené. Když přijde povodeň, měl byste především otevřít dveře, neutěsňovat je, protože dochází ke škodám způsobeným tlakem. Někdy je i lepší dům si zaplavit sám.

OTÁZKA: HN: Má stát spíše dál stavět hráze, nebo působit tak, aby se lidé stěhovali do bezpečnějších oblastí?

Musí to být kombinace obojího podle místních podmínek. Tam, kde je kvalitní zástavba, je potřeba dimenzovat stěny na povodně vzor 2002 plus třicet čtyřicet centimetrů. Musíme to brát tak, že povodeň z roku 2002 odpovídá běžné povodni 19. století, takže to si nemůžeme myslet, že přijde jednou za pět set let. Povodeň z roku 2002 je podle mého názoru velká, ale ne anomální. Může se tedy opakovat každých dvacet let.

OTÁZKA: HN: Takže povodeň větší než letošní bude standard?

Ano, tak nějak, je to standardní povodeň přicházejícího období klimatických změn. Povodně ale mohou být ještě větší.

OTÁZKA: HN: Jsou v takové situaci k něčemu přehrady, vltavská kaskáda?

S přehradami je problém. Nesporně pomáhají při malém průtoku. Řeky v minulosti občas na některých místech vyschly, díky přehradám máme stabilní průtok. Taky nám dávají zisk z elektrické energie. To má ale úskalí. Kolega hydrolog tvrdí, že voda je v dnešním pojetí zboží. Existuje plán odběru elektrické energie z přehrad, a když se nenaplní, jsou tam velké sankce.

OTÁZKA: HN: Chcete říct, že vlastníci přehrad se báli upouštět, protože by nedodali nasmlouvaný objem elektřiny?

Ano. Riskovali by, že když upustí více, další voda jim nenateče a nevyrobí tolik elektřiny, kolik mají. A zaměstnanci nedostanou své prémie. Zdá se, že, a to je třeba vyšetřováním ověřit, jsou placeni podle toho, zda splní dodávky elektřiny, nebo ne. Neodpouští vodu, aby neohrozili své prémie.

OTÁZKA: HN: Pokud víme, neumožňuje jim to takzvaný manipulační řád. Jak by se měl změnit?

Už v roce 2006 jsem navrhoval, abychom měli trvale jednu přehradu vypuštěnou jako pojistku. Nebo půlky či třetiny všech přehrad. Začínalo by to na Lipně a šlo by to až po Slapy.

OTÁZKA: HN: Chcete říct, že kdyby tomu tak bylo, nebyly by vytopené Zálezlice, Praha, Ústí nad Labem a další místa?

To je velká spekulace, chtělo by to podrobný výpočet. Ale osobně odhaduji, že by hladina řeky díky tomuto opatření byla o třicet čtyřicet centimetrů nižší, což by pro hodně lidí bylo klíčové.

Už v roce 2006 jsem navrhoval, abychom měli trvale jednu vltavskou přehradu vypuštěnou jako pojistku. Nebo půlky či třetiny všech přehrad.

Václav Cílek (57)
je český geolog, klimatolog, spisovatel, filozof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy. Od roku 2004 byl ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR, ale loni se rozhodl post opustit a vrátit se na místo vědeckého pracovníka. Přestože se ve své práci zabývá především popularizací vědy, změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Spolupracuje s řadou médií, je držitelem četných ocenění. Žije v Praze, má dvě dcery.

AUTOR: Petr Honzejk
AUTOR: Petr Fischer
AUTOR-WEB: www.ihned.cz