Přestaňme se strefovat do bio

Diskuse o bioproduktech už v Česku dosahují vášní srovnatelných s náruživostí hokejových fanoušků.

Úvahy na téma, zda je bio užitečný trend, krátkodobý módní výstřelek pro bohaté, nebo jen obchodnická lest, nám neuškodí. Zejména pokud se díky nim podaří nastartovat zájem o kvalitu potravin obecně. Ještě záslužnější bude, když tyto úvahy nasměrují naši pozornost na dopady, jež má naše spotřebitelské chování na prostředí, ve kterém žijeme.

Více než o marketingových bublinách však zatím rozpravy svědčí spíše o spotřebitelské nevyzrálosti a naší neschopnosti angažovat se tam, kde to v jiných evropských zemích spotřebitelé běžně dokážou.

Zatímco napříč společností probíhají emotivní rozbory na téma biopotraviny a zdraví, pozitivní vliv bioprodukce na životní prostředí nikdo nezpochybňuje. Možná proto nám konvenční jablka z Nového Zélandu krev nevzkypí. Ne všude je ale import potravin, které je možno vyprodukovat i v místě prodeje, tak běžný jako v Česku.

To, že naši západní sousedé své lokální bio mají prostě více rádi, potvrdí každý z českých výrobců, který se kdy snažil na jejich trhy proniknout. Například prodat plato českých vajíček na rakouském trhu je téměř neproveditelné.

Češi jsou v tomto ohledu nenároční. Kritika dovážených biopotravin, putujících křížem krážem světem, je z mnoha důvodů oprávněná. Logice věci by proto odpovídal o to větší zájem spotřebitelů o lokální produkci (nejen té v biokvalitě). Skutečnost taková ale není.

Pro mnohé tuzemské zákazníky je stále překvapením, že adresa výrobce na obalu nutně neoznačuje místo, odkud ve skutečnosti potravina pochází. O tom, že česká biozebra na výrobku nerovná se česká biopotravina, ani nemluvě.

Na rozdíl od nás má Rakušan, Němec či Brit k dispozici kvalitní systém značení. Rozezná z něj nejen, zda se jedná o biopotravinu, ale i zda suroviny, ze kterých výrobek pochází, jsou lokálního původu. Za jejich existenci nevděčí příkazu Evropské unie, ale cílenému zájmu a tlaku ze strany svých spotřebitelů.

Malá sdružení (nejen eko) farmářů typu odbytových družstev, která úspěšně existují ve vyspělých zemích, v Česku téměř nejsou. Možnosti vyjednávání výhodnějších cen, dlouhodobá spolupráce s místními obchody nebo provoz vlastních prodejen s lokálními produkty využilo za posledních několik let českého bioboomu minimálně ekofarmářů. Také >>prodej ze dvora<<, je v porovnání s našimi západními sousedy mizivý.

Pro menší rodinné farmy přitom mohou tyto formy prodeje v budoucnu představovat (a pro některé už představují) nezanedbatelný příjem do rodinného rozpočtu. Aby tomu ale tak bylo, potřebují farmáři angažovaného zákazníka ochotného vyrazit nejen >>do dvora<<. Zjistíte-li, že tam je k mání česnek, sice menší, ale zato pálivý, ten importovaný z Číny prostě necháte v regálu ležet.

Jestli výsledkem biománie bude víc fungujících rodinných ekofarem, zdravá půda s vyváženým obsahem organických složek nebo pitná voda bez nadměrné koncentrace dusičnanů, proč by nám měl biostyl vadit? Nastartuje-li >>šílenství biomatek<< zájem o kvalitní lokální potraviny a zlepšení desítkami let pošramocené image zemědělců, bez kterých by tu jídlo koneckonců nebylo, mohli bychom se, myslím, do bio konečně přestat strefovat.

AUTOR: Kateřina Čapounová
úsek životního prostředí, Ministerstvo zemědělství ČR