Národní potravinové obrození

Každá nová vláda potřebuje velké, srozumitelné a pokud možno romantizující cíle. A tak koaliční smlouva ČSSD, lidovců a Agrofertu říká, že bychom měli dosáhnout potravinové soběstačnosti. "Českým žaludkům české maso", vždyť základní surovina pro naše národní vepřo-knedlo-zelo je dnes z padesáti procent z dovozu! Nadešel čas pro národní potravinové obrození.

Takže věcně: Soběstačnosti můžeme teoreticky dosáhnout dvěma způsoby. Buď obšancujeme zemi cly a dovozními přirážkami a budeme nutit lidi kupovat dražší a horší domácí výrobky. Nebo se pokusíme vyrábět všechno lépe a levněji než cizina. Před prvním nás naštěstí chrání volný trh EU, druhé je pošetilost.

Historie nás učí, že soběstačnost bývá dost drahá. Pamětníci vzpomenou na pokusy hrdiny socialistické práce, nositele Leninova řádu akademika Lysenka, jenž sliboval dosíci astronomických výnosů všemožných plodin v izolovaném Sovětském svazu, aby nakonec jeho experimenty skončily hladomorem. Za pozornost stojí i heroický pokus Japonců dosáhnout soběstačnosti v produkci rýže. Díky masivním subvencím se to povedlo: Japonci pěstují nejdražší rýži na světě, ale protože ani oni finančně neutáhnou úplně všechno, mají na oplátku nejnižší míru celkové potravinové soběstačnosti ze všech vyspělých zemí (41 procent).

No a abychom nechodili tak daleko, vzpomeňme pokusu pěstovat rýži na Žitném ostrově poblíž Bratislavy, kde se zahájení první samozásobitelské sklizně 16. října 1948 zúčastnil budoucí československý prezident Gustáv Husák. Už tehdy výrazně levnější Uncle Ben´s z toho musel mít docela legraci.

Zastáncům konceptu soběstačnosti lze doporučit knihu Matta Ridleyho "Racionální optimista". Autor přesvědčivě dokládá, že soběstačnost rovná se velký problém, ne-li rovnou chudoba. To, co je zdrojem bohatství, není soběstačnost, ale specializace a obchod. "Vzájemná závislost světa prostřednictvím obchodu není nic neudržitelného; naopak je právě tím, díky čemu je náš moderní život v dnešní podobě udržitelný. Představme si, že nám místní pěstitel pšenice řekne, že kvůli loňským dešťům bude muset letos omezit dodávky mouky na polovinu, takže asi budeme mít hlad. Nic z toho nám ale nehrozí, protože můžeme využívat globální trh, díky němuž je kdesi vždy někdo, kdo nám prodá, co chceme. Díky tomu je nedostatek čehokoli vzácný a místo něj se pouze pohybují ceny," píše Ridley.

Tvůrcům české koaliční dohody proto musíme položit otázku: Proč bychom měli být za každou cenu soběstační ve výrobě všech potravin, když někdo jiný někde jinde umí vyrobit třeba vepřovou kotletu lépe a levněji? Proč by se naši zemědělci neměli specializovat na to, co umějí pro změnu vyrobit levněji oni?

Ano, je tady ekologický aspekt, a ač ho česká koaliční smlouva jako argument pro potravinovou soběstačnost nezmiňuje, musíme se s ním vypořádat. Není cestování potravin ekologicky škodlivé? Asi ne. Dva britští ekonomové dospěli nedávno k závěru, že chlazením lokálních potravin se vypouští desetkrát tolik emisí skleníkových plynů než chlazením potravin za letu odkudkoli. Dovozem novozélandského jehněčího do Anglie například podle nich vzniká stejný objem emisí jako dodávkami velšského jehněčího na londýnský stůl.

Zastáncům soběstačnosti tak zbývá jen argument bezpečnostní. Jenže, jak říká Ridley, vzájemná závislost ve skutečnosti rozprostírá rizika a tím je výrazně snižuje. Je pravda, že se ceny pšenice v letech 2006-2008 ztrojnásobily. Ale nikdo nestahoval mrtvé ze šibenice, nikdo nejedl děti jako v letech 1315-1318, kdy došlo k podobnému růstu cen, ale neexistoval efektivní obchod a všichni byli závislí jen sami na sobě.

Potravinovým obrozencům připomeňme statistiku : Česko je v EU v disciplíně soběstačnosti v první polovině žebříčku. Plně soběstačná je pouze Francie. "Hůře" než my na tom jsou Itálie, Británie či Švédsko. To mají být ti chudáci, kteří potřebují svého Babiše?

AUTOR: Petr Honzejk
AUTOR-WEB: www.ihned.cz