The Economist: jaderná energie je sen, který se nenaplnil

Jaderná energie je sen, který se nenaplnil. Ve svém posledním čísle to napsal britský týdeník The Economist. Idealisté doufali, že jaderná energie v civilním hávu poskytne v nadcházejících stoletích levný, hojný, spolehlivý a bezpečný zdroj energie. "Ale neposkytla a ani se nezdá pravděpodobné, že k tomu jen tak dojde," uvedl v hlavním článku prestižní týdeník.

Před 26 lety psal The Economist o tom, že pro poněkud skomírající jaderný průmysl je cestou vpřed "stavět hodně jaderných elektráren, a pak rok za rokem posilovat bilanci bez vážných nehod a úmrtí a nebude pochyb o tom, že výsledkem bude lacinější energie", připomněl týdeník.
Bylo to rozumné hodnocení, ale závěr, že tento průmysl je "bezpečný jako továrna na čokoládu" se ukázal být hříčkou osudu, dodal The Economist. Ani ne měsíc poté explodoval reaktor v Černobylu, a pak o 25 let později, když uplynulo dost času, aby se začalo trochu mluvit o "jaderné renesanci", se to stalo znovu v japonské Fukušimě.

Úředníci, politici a průmyslníci z takzvané japonské "jaderné vesnice" nebyli funkcionáři bez odpovědnosti v upadajícím autoritářském státě jako ti, co nesli odpovědnost za Černobyl. Měli odpovědnost vůči voličům, akcionářům a společnosti. Přesto dovolili, aby jejich nadšení pro jadernou energii zakrývalo slabou regulaci, bezpečnostní systém, který selhal, a trestuhodnou neznalost tektonických rizik, jakým byly reaktory vystaveny. A celou dobu lehkovážně hlásali mýty jaderné bezpečnosti.



Ne všechny demokracie to dělají tak mizerně, píše The Economist. Ale jaderná energetika bude stále méně výtvorem demokracií. Největší rýsující se investice do ní je v Číně - ne, že by Čína na jádro výrazně sázela, ale protože i skromný zájem v tak velké ekonomice je podle měřítek skoro všech ostatních velký.
Regulatorní systém v Číně se v reakci na Fukušimu pravděpodobně změní. Některé její nové elektrárny jsou nejmodernější a údajně nejbezpečnější konstrukce. Ale bezpečnost vyžaduje víc než techniku. Potřebuje nezávislou regulaci a pečlivou, sebekritickou kulturu bezpečnosti, která neustále hledá rizika, která by jí mohla uniknout. A to je něco, co Čína ještě neukázala, že má (stejně jako Rusko, které také plánuje postavit pár krásných nových elektráren), píše týdeník.

V každé zemi je nezávislá regulace obtížnější, když dané odvětví existuje především z vůle státu. Bez vlád by se soukromé společnosti prostě nerozhodly stavět jaderné elektrárny, zdůraznil The Economist. Částečně je to kvůli rizikům, jakými mohou být místní odpor nebo změny ve vládní politice. Týdeník v této souvislosti poukázal na uzavření jaderných elektráren v Německu po Fukušimě, které vláda do té doby považovala za bezpečné. Hlavním rizikem pro soukromé firmy je ale to, že reaktory jsou opravdu hodně drahé.
Nižší kapitálové náklady, o kterých se kdysi mluvilo v souvislosti s moderními postčernobylskými konstrukcemi, se nedostavily. Pár nových reaktorů, které se staví v Evropě, již daleko překročilo své veliké rozpočty. A v Americe, která má největší flotilu jaderných elektráren, plyn těžený z břidlic srazil cenu jedné z alternativ, uvedl týdeník.

Aby jádro hrálo větší roli, musí buď zlevnit, nebo jiné způsoby výroby elektřiny musí podražit. Teoreticky druhá varianta zní nadějně: za škody, které životnímu prostředí způsobuje spalování fosilních paliv, se neplatí. Stanovení ceny za uhlíkové emise, které by braly v úvahu riziko změny klimatu, by vyhnalo nahoru cenu fosilních paliv. Ale zatím se nezdá, že by kdekoli mohla být stanovena a udržena taková cena za fosilní paliva, aby to mělo pro jadernou energetiku nějaký význam.

Na každý pád by byla konkurenceschopnější, kdyby byla levnější. Přes desetiletí štědrých vládních výzkumných programů to ale nevypadá pravděpodobně. Inovaci se obvykle daří tam, kde hodně nápadů může navzájem soutěžit, kde se nováček může snadno dostat do hry a kde je uvolněná regulace. Některé technologie obnovitelných energií tato kritéria splňují a následně zlevňují. Ale pro jadernou energii k tomu není žádná zjevná cesta. Její stoupenci tvrdí, že malé, masově vyráběné reaktory by neměly některé problémy jako dnešní monstra. Ale aby docházelo ke skutečné inovaci, takové reaktory by potřebovaly velký trh, na kterém by si mohly konkurovat. A takový trh neexistuje.

Jaderná inovace je stále možná, ale nenastane přes noc: velryby se vyvíjejí pomaleji než mouchy octomilky. To neznamená, že jaderná energie najednou zmizí. Nyní koupené reaktory mohou nakonec fungovat i ve 22. století. A rušení zaplacených reaktorů, které by mohly fungovat ještě roky - jako to udělalo Německo - moc smysl nedává. Některé země, které se obávají o bezpečnost dodávek dalších energetických zdrojů, budou atomové reaktory dál stavět - stejně jako státy, které myslí na pořízení jaderných zbraní. A pokud ceny fosilních paliv vzrostou a zůstanou vysoké, jádro může opět okouzlovat. Ale příslib globální transformace je pryč, uzavřel The Economist.