Alchymisté energetické politiky, zamyslete se

Páteří národního hospodářství je energetika. Její efektivní fungování je předpokladem úspěšného rozvoje a růstu kvality životní úrovně společnosti v každé zemi.

Zodpovědnost státu spočívající ve tvorbě dostatečně stabilního prostředí pro rozvoj sektoru energetiky je tedy neoddiskutovatelná. Úloha je to ale nelehká. S rozvojem energetiky a jejího vztahu k životnímu prostředí, k rozvoji společnosti a ekonomiky souvisí široká škála problémů. Příkladem může být disponibilita primárních a obnovitelných zdrojů energie, energetická soběstačnost země či ekonomické a sociální aspekty výroby a spotřeby energie.

Energetická politika státu se primárně zabývá dosažením cílů ochrany ŽP, bezpečnosti dodávek energie a podpory konkurenční schopnosti ekonomiky ve střednědobém i dlouhodobém časovém horizontu. Určitě je ovlivněna zejména energetickou politikou EU a taky rozložením politických sil vlády, jež se momentálně chopí kormidla. Patrné je to z programového prohlášení současné vlády po vstupu Zelených do grémia vládnoucích stran. Najdeme zde závazek nerozšiřování jaderných elektráren či výstavby dalších jaderných bloků, ačkoliv státní energetická koncepce z března roku 2004 mezi jinými proklamuje, že jedinou dosud známou variantou udržitelného rozvoje v oblasti energetiky je jaderná energetika. Tento rozpor jen zlehka naznačuje skutečnost, že nalézt správné řešení problému způsobu budoucí elektrizace ČR je téměř nemožné, každá ze zájmových skupin má svůj pohled, jež je správný. Jenže nezapomínejme na bezpečnost dodávek energie.

Nezpochybnitelným faktem je, že v ČR morálně i fyzicky budou po roce 2010 dožívat výrobny elektřiny z oblasti tradiční energetiky, a to i z důvodu nízké disponibility černého a hnědého uhlí v ČR, jejichž zásoby se velmi rychle ztenčují (problémem možného prolomení těžebních limitů se zabývat nebudeme). Dalším nezpochybnitelným faktem je, že poptávka po elektrické energii v ČR s růstem ekonomiky stoupá.

Z pohledu energetické soběstačnosti státu tedy vyhlídky nevypadají příliš optimisticky, nestačíme pokrýt svou spotřebu z vlastních zdrojů. Tato situace již v okolních státech Evropy, jako je například Slovensko či Maďarsko, nastala. Česká republika bude mít deficit elektrické energie pravděpodobně kolem roku 2015. Elektrická energie je strategickou komoditou se specifickými fyzikálními vlastnostmi, nelze ji bohužel vhodným způsobem dlouhodobě skladovat.

Je izolované národní hledisko neúplné? Jsme přeci součástí obrovské nadnárodně propojené energetické soustavy evropského kontinentu, tzn. že z pohledu výrobců i spotřebitelů jsme propojeni každý s každým. Deficit lze tedy pokrýt dodávkou ze zahraničí. Ale zde nastává jiný problém. Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu jsou patrné tendence k rychlému růstu dovozní energetické závislosti mnoha států EU. Je třeba si uvědomit, že existují evidentní fyzikální, technologické, ale i ekonomické bariéry a limity přenosu velkých objemů elektrické energie na velké vzdálenosti. Jinými slovy i přenosové kapacity mají svá technologická omezení. Nebude tímto zásadně ohrožena bezpečnost dodávek elektrické energie? Od ohrožení dodávek této strategické komodity jsme již krůček od ohrožení bezpečnostní situace státu.

Nutnost plánování rozvoje instalovaného výkonu v národním měřítku je zřejmá a to nejméně na úrovni očekávané spotřeby. I když se dá spotřeba střednědobě či dlouhodobě predikovat pouze s poměrně velkou chybou, je tento přístup bezpečnější a morálně správnější než volba taktiky závislosti na importu elektrické energie. Pokud zmíněnou taktiku zvolí většina států, pak se Evropa může brzy dostat do energetické tísně. V případě globálního nedostatku si bude každá národní ekonomika řešit přednostně své vlastní potřeby a na to musíme být připraveni.

Řešením energetického deficitu je tedy energetická transformace navýšením výrobních kapacit a zvýšením energetické účinnosti stávajících výrobních kapacit. Na druhé straně se jako řešení nabízí i současné snížení spotřeby. A právě u spotřeby má ČR rezervy. Například energetická i elektroenergetická náročnost tvorby HDP jsou v ČR stále na vysoké úrovni. Ekonomika ČR spotřebovává více energie, než je nutné. Ve srovnání výše energetické náročnosti tvorby HDP v ČR s úrovní dosahovanou v zemích bývalé evropské patnáctky by současná výše spotřeby primárních energetických zdrojů mohla vyprodukovat HDP až o 50 % větší.

Bez ohledu na to, jak bude nasměrovaná vlastní energetická transformace, je nutné si uvědomit, že podstatným faktorem je dlouhodobější udržení tohoto směru. Hrozba energetického deficitu z pohledu časové náročnosti budování nových zdrojů je již za dveřmi. Nelze bez nežádoucích následků často měnit koncepce a cíle. V této citlivé a komplexní oblasti není prostor na politické experimenty, změny musí být zdůvodněné, promyšlené, dobře připravené a rázně provedené.

Jak do toho zapadají obnovitelné zdroje energie? Velmi významně. Motivací pro jejich nasazování je hlavně řešení problému emisí skleníkových plynů, potažmo omezení globálního oteplování planety. Nicméně se nelze ubránit dojmu, že kolem obnovitelných zdrojů energie vznikl celosvětově přehnaný rozruch, pojem "zelený" začíná být mediálním klišé a to i v oblasti výroby. Má to své pozitivní důsledky, díky síle médií se lidem "zelené" myšlení dostává pod kůži, vlády zemí uvolňují nemalé prostředky na dotace ekologicky šetrných energetických alternativ a občané začínají šetřit energií. Nicméně pověst šetrnosti alternativních a obnovitelných zdrojů energie vůči přírodě byla nedávno na vědeckém poli otřesena prohlášením Jesse Ausebela, amerického vědce z oblasti ekologie z Rockefellerovy univerzity, který provedl srovnání objemů energie, kterou každý zdroj dokáže produkovat v poměru na čtvereční metr plochy země. Expanzi obnovitelných zdrojů energie označil za znásilňování přírody.

Okolo problematiky produkce zelené energie tedy existuje stále hodně otázek a příliš rozporuplných názorů. Jako by vše bylo ještě v plenkách. Příkladem může být problém nestabilní disponibility zelené energie závislé na rozmarech počasí, jež má neblahý vliv na regulaci přenosových soustav. V Německu tento problém řeší experimentem propojení několika geograficky vzdálených a vhodně kombinovaných zelených zdrojů do jednoho virtuálního bloku řízeného tak, aby dodával stabilnější výkon jako celek. Opět je nutné zdůraznit, že se jedná o experiment. Tyto experimenty jsou nesmírným přínosem z pohledu získávání poznatků, ale nemůžou sloužit jako prostředek k hašení požáru v podobě ohrožení elektroenergetické soběstačnosti.

Prioritou je bezpečnost dodávek energie s maximálně šetrným přístupem k přírodě. Nemůžeme nyní s jistotou určit, že výkon v budoucnosti ztracený dožitím některých elektráren budeme schopni spolehlivě nahradit pouze energií z obnovitelných zdrojů při současném zajištění bezpečnosti dodávek elektrické energie. Politicky extremistické postoje nejsou na místě. Vyvarujme se téměř ideologicky negativních postojů k energii z jádra. Vyvarujme se také přehnaně benevolentnímu či výsměšnému vnímání ekologických problematik, jako je globální oteplování či šetrnost k životnímu prostředí. Rovnováha znamená kompromis, extremismus je cestou do pekel.

AUTOR: Pavel Olszowski

Autor je odborníkem společnosti INDRA Czech Republic s.r.o.