Proč je dobré držet Američanům vrtajícím v Polsku palce

Uprostřed horkého léta by se mohlo zdát nepřípadné věnovat se tématům, jako jsou energetická bezpečnost, dodávky energetických surovin a vztah k Rusku.

Jenže energetická situace střední Evropy se stává čím dál nepřehlednější. Zúčastnil jsem se ve Varšavě expertního semináře americko-evropské nevládní organizace German Marshall Fund, kde zaznělo pár postřehů, které stojí za to zmínit.

Uzavření německých jaderných elektráren jasně potvrdilo, že navzdory debatám o sjednocování Evropy je energetika výsostně národní až nacionalistickou doménou. Berlín své rozhodnutí s nikým v Evropské unii nekonzultoval, i když má dopad na ceny elektřiny například v Česku, Polsku či Francii. Němci jsou energetičtí pokrytci: vlastní jádro z politických důvodů odmítají, ale rádi budou "jadernou" elektřinu kupovat od Francouzů a Čechů.

V této souvislosti je zajímavý postřeh jednoho ze západních expertů, podle něhož média nehledají souvislost mezi vypnutím německého jádra a dokončením plynovodu Nord Stream. Ten má začít dopravovat ruský plyn do Německa koncem letošního roku.

Evropská unie (a Německo) má ve své energetické politice poměrně protichůdné cíle: snížit emise oxidu uhličitého a snížit závislost na (ruském) plynu.

Podle Lisabonské smlouvy mají členské státy právo na to, skládat si svůj energetický mix, tedy zdroje energií, samy podle své vůle. Avšak v řadě odvětví, především v plynárenství, nyní Brusel tlačí na větší propojení ve střední Evropě, kde nám zůstalo komunistické dědictví trubek natažených východozápadním směrem, ale nemáme téměř žádná severojižní propojení.

K větší energetické nezávislosti na Rusku by přispěly především propojenější trh a zlomení některých monopolů, jako je ten, jejž má v Polsku státní firma PGNiG. To prosazují odborníci z postkomunistické Evropy a představitelé velkých firem, zatímco západní experti (Francie, Německo, Itálie) kladou stejný, ba možná větší důraz na bilaterální dohody s Ruskem.

Středoevropané by tak s nadějí měli hledět do Polska, kde budou letos na podzim známy první konkrétní výsledky zkušebních vrtů potenciálních zdrojů břidličných plynů. Euforii propadají v Polsku i jinak soudní lidé, nicméně překážkou pro využití této suroviny ve střední Evropě by se mohla ukázat právě neexistence fungujícího společného trhu s plynem. Americké firmy, které mají technologii a velký zájem o těžbu břidličných plynů v Polsku, sem nebudou investovat nemalé prostředky, nebudou-li mít jistotu, že vytěžený plyn budou moci prodat.

Poláky tak nečekají zkušební vrty, jako spíše zlomení monopolu PGNiG. Nás všechny potom natlačení ruského Gazpromu a jeho spojenců v unii do pravidel, podle nichž budou hrát všichni stejně. Bez ruského plynu se totiž v EU neobejdeme, ale potřebujeme, aby se s ním obchodovalo v tržních podmínkách - což by mimo jiné znamenalo zrušení dlouhodobých kontraktů a vyvázání ceny plynu ze závislosti na cenách ropy.

Na jedné straně je tak energetika národní záležitostí, na druhé straně potřebuje unijní pravidla a regulaci, ovšem hlavně - hustě propojenou síť plynovodů. Jak tohle udělat bez depolitizace vztahu mezi plynem, EU a Ruskem, je opravdu těžká otázka. Slovy jednoho z nezávislých západních expertů, má Rusko "obrovskou korupční sílu" a umí si ošetřit "své záležitosti" v Bruselu. Vždyť koho vyšetřovaly bruselské úřady ve střední Evropě v energetice kvůli zneužití postavení na trhu? Jen ČEZ, žádné plynaře.

Nezbývá tedy, než Polákům držet palce, že najdou dost břidličného plynu, který neradostnou energetickou situaci mezi Bruselem a Gazpromem pomůže změnit.

AUTOR: Martin Ehl
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je vedoucí redaktora zahraniční rubriky hHN