Čína začíná myslet ekologicky. Ale jsou v tom háčky

Čínský prezident Chu Ťin-tchao tento týden na klimatickém summitu OSN slíbil, že jeho země do roku 2020 sníží emise skleníkových plynů. To je jistě dobrá zpráva, protože Čína už v objemu jejich "produkce" předstihla Spojené státy a domohla se nezáviděníhodné pozice světového znečišťovatele číslo jedna.

Slibně zní též Chuovo ujištění, že k roku 2020 se v porovnání s rokem 2005 emise čínských skleníkových plynů sníží "významnou měrou".

Na podobné čínské vyjádření se dlouho čekalo. Čtvrt roku před kodaňským klimatickým summitem, kde se má dohodnout další boj proti globálnímu oteplování - v něž, k nelibosti českého prezidenta, věří tolik vědců a státníků - , se jednotlivé státy světa i spolky jako Evropská unie snaží sladit postup. K snižování emisí se přihlásily obamovské Spojené státy, Evropská unie i Japonsko. Přístup jiných průmyslových obrů, jako právě Číny či Indie, však zůstává laxní. V těchto státech převládá názor, že důležitý je ekonomický růst - a že ekologické ohledy, kterého by ho mohly brzdit, jsou luxusem, na nějž si země napřed musí vydělat.

O tom, že se Čína přece jen pohnula žádoucím směrem, nesvědčí jen čerstvý newyorský projev Chu Ťin-tchaa. V červenci podepsala dohodu se světovým znečišťovatelem číslo dvě, Spojenými státy. Cílem dohodnuté vládní, vědecké a průmyslové spolupráce je právě snížení emise skleníkových plynů. Ostatně, snaha o minimalizaci negativních dopadů průmyslové výroby na životní prostředí se jako červená nit táhne všemi významnějšími čínskými vládními a stranickými usneseními.

A je jasné, proč. Čína je k tomu nucena vážností situace. Může za to těžký průmysl, který Peking omezuje jen horko těžko. Může za to spoléhání na tepelné - uhelné elektrárny s jejich obrovským znečisťovacím potenciálem. Může za to překotný hospodářský růst posledních desetiletí, který byl namnoze charakterizován podnikatelskou bezohledností k lidem i přírodě, typickou pro evropský kapitalismus začátku devatenáctého století. Důsledky? Ubylo zeleně, prudce se zhoršilo životního prostředí, naopak významně stoupl počet onemocnění. V městských aglomeracích se bez rizika nedá pít devadesát procent říční vody a polovina vody podzemní. Na venkově se čtvrtina rozlohy zemědělské půdy mění v poušť - což postihuje 400 milionů Číňanů.

Běžné jsou ekologické havárie, jakou byl například únik jedovatých a rakovinotvorných látek do řeky Sung-chua. Znečistěná voda vážně narušila život v třímilionovém městě Charbinu a odplynula pak, k malé radosti sousedů, do Ruska. Běžné také je, že místní čínské úřady o takových pohromách informují právě tak, jak to předvedly v případě znečistěné Sung-chua - tedy zpožděně a nedostatečně.

V zahraničí je Čína označována za tikající ekologickou bombu. Takovou nálepku by straničtí a státní představitelé Číny rozhořčeně odmítli. Ale v tom, že se devastace čínského životního prostředí musí zastavit, a že se to jaksi neudělá samo, se se svými kritiky plně shodují. Svědčí o tom například plány, že do deseti let se patnáct procent energie bude v Číně vyrábět z energeticky obnovitelných zdrojů. Zvláštní důraz bude kladen na sluneční elektrárny, ale také na elektrárny větrné. Do roku 2019 má stát sedm obřích větrníkových polí.

Hodně si Čína slibuje také od vodních elektráren, zejména od dvaatřiceti turbín pod dva kilometry dlouhou a téměř dvě stě metrů vysokou hrází přehradního jezera Tři soutěsky. Pravda, zrovna tohle dílo se na životním prostředí podepsalo i negativně. Ubylo na 600 kilometrů čtverečních půdy, zhoršila se kvalita pitné vody a v přítocích přehradního jezera ubývá ryb a přibývá řas. Ale dejme tomu, že to jsou potíže růstu.

Čína také hodlá vysadit do roku 2019 lesy na rozloze, která v evropském měřítku odpovídá Norsku.

Ale zpět k slíbenému čínskému omezování emisí skleníkových plynů. Teď přijdou háčky. Co totiž přesně říká Chu: Že měřeno emisemi na jednu osobu, vypouštějí vyspělé země stále mnohem více skleníkových plynů než země jako Čína a Indie - ale že přitom se západním občanům, vzhledem k bohatosti západních ekonomik, žije daleko lépe než Číňanům a Indům. Chu z toho dovozuje, že pokud jde o emise, mělo by se Západu měřit jinak než rozvojovým zemím - a že pokud chce Západ přesto uplatňovat jednotná kritéria, měl by platit za emise více než Čína a Indie.

Doslova to v Chuově podání zní takto: "Rozvinuté země by měly dostát své odpovědnosti a poskytnout rozvojovým zemím novou, adekvátní a vypočitatelnou finanční pomoc." S Chuovým slibem snížení emisí skleníkových plynů je spojen ještě jeden problém. Západní země a v jejich čele Evropská unie neuvedly jen rok, do něhož chtějí emise snížit, ale také přesně specifikovaly objem tohoto snížení. Chu žádné takové číslo nenabídl. Plnění jeho slibu se tudíž nedá kontrolovat. Zadní vrátka, jak čínské, zůstávají pootevřena.

Zaslouží-li si to celé potlesk, nemusí být nijak frenetický.