Poučí nás přírodní katastrofy?

Ivan Turnovec, itu@quick.cz

V naší zemi jsme dlouho pokládali přírodní pohromy za něco vzdáleného a nám se vyhýbajícího. V teple domovů jsme se dívali na obrázky ze vzdálených krajů a nechápali jsme co to vlastně znamená. Až poslední desetiletí, prostřednictvím jednoho z běžných přírodních úkazů, kterým je déšť, připomnělo, že nejsme zdaleka tak mocní, jak si namlouváme. Pokud člověk není ochoten respektovat přírodu, je přes veškerou svou činnost měnící tvářnost krajiny, ranitelný a příroda mu může ošklivě ublížit.

Ze záplav v roce 1997, ani těch dalších, jsme se dostatečně nepoučili. Ne že by jednotlivé skupiny záchranářů neplnily své úkoly, ale někdy snaha zabránit panice jistým podceněním přírodního živlu znamenala zbytečné materiální ztráty občanů i podniků (příkladem může být primátor hlavního města Igor Němec se svými optimistickými vyjádřeními před příchodem přívalové vlny, nebo vedení pražských dopravních podniků v případě zajištění Metra proti zaplavení).

Nakonec je logické, že vylepšovat záchranný systém je možno jen na základě zkušeností a to i těch negativních, nebo hlavně těch.  Doufejme, že se konečně změní přístup k ekonomicko-hospodářským aktivitám a Příroda nám určí jiné priority společenského života. Tváří v tvář ohrožení přírodním živlem je třeba leccos přehodnotit. Nikoli zisk za každou cenu (jak si to přejí mnozí ekonomové a průmyslníci), ale lidský život, společně s dobrými mezilidskými vztahy, by měl být prvořadou hodnotou. Rizika, jakými jsou nedostatečně zajištěné chemické provozy, čerpací stanice a masivní zástavba v zátopových oblastech, jsou příliš vysoká.

Na rekonstrukci povodní poničených a ohrožených oblastí nelze šetřit. Je nutno, i za cenu vysokých nákladů, postupovat systematicky a hlavně v souladu s přírodními podmínkami. Jen výjimečně, v případě větších měst, se může přistoupit k násilnějším technickým ochranným řešením (Vídeň je příkladem, že to je možné). Ve „volné krajině“ je třeba respektovat přírodu.

Mnohé zásahy z posledních padesáti let bude nutno postupně napravovat. Jde hlavně o nesmyslné regulace drobných toků. Řada poničených domů by se již neměla opravovat. Stavět by se mělo mimo zátopové oblasti (označování stoletá či víceletá voda je zavádějící v době, kdy jsou klimatické změny natolik výrazné, že staré statistické údaje ztratily svou platnost). K podobným záplavám jaké jsme zažili, a hlavně těm lokálním (jen zdánlivě „menším“) může dojít kdykoli, tedy nejen za X let, ale dokonce znovu letos.

Problém smysluplné rekultivace poškozeného území je v jejím financování. Na pomoc ze světa se příliš spoléhat nedá, i bohatší státy mají stejné problémy. Na úkor životní úrovně všech (a poslanci se senátory a vládou by měli jít příkladem), na úkor ambiciosních plánů jednotlivých ministerstev, by mělo být v následujících letech využito všech prostředků k rekonstrukci poškozených lidských sídel, krajiny a infrastruktury, silniční a železniční sítí počínaje. Jen v tomto případě může dojít za pár let ke smysluplnému rozvoji celé naší země jako součásti Evropy.

Zdroj: www.politikon.cz