Tip na dovolenou: Řecká sopka Nea Kameni a řecké Pompeje

Atlantida 3500 let poté Stojím na horní palubě stopadesát metrů dlouhého několikaposchoďového kolosu, kterým připlouváme z Kréty a pozoruji přírodní učebnici geologie, otevřenou na stránce sopečná činnost, vyvřeliny. Před chvílí jsme vpluli do laguny ostrova, nebo spíše souostroví, na které jsem docela zvědavý. Ve srovnání s rozlehlostí laguny mi náš trajekt připadá jako ořechová skořápka. Nad námi se do výše Eifelovky tyčí strmé srázy. Jejich barva se mění od červenohnědé přes hnědou až k černé a silné vrstvy sopečného popela jsou v nich pravidelně proloženy vrstvami ztuhlé lávy. Horní okraj srázu je na několika místech ozdoben bílými domy městeček a vesnic jako dort šlehačkou. Trajekt se zatím v laguně otočil čelem vzad a s udivující přesností nacouval k molu přístavu Athinios na úpatí srázu. Jako obrovská ústa otevřel svoji záď a začal vyplivovat cestující, osobní auta, několik náklaďáčků a jeden nebo dva autobusy. Vzápětí poprvé stojím na půdě ostrova Santorini. V Egejském moři je mnoho pěkných ostrovů, které člověka okouzlí svým pobřežím se skalnatými zátokami i písčitými plážemi a romantickými východy a západy slunce. A věřte, že nikde nechutná retsina (http://greekproducts.com/greekproducts/retsina/ ) tak, jako v přístavní hospůdce s výhledem na zapadající slunce. Stejně zajímavé ale je i jejich turistickým ruchem obvykle méně zasažené a v létě sluncem spálené vnitrozemí, s nikam nespěchajícími pohostinnými obyvateli. Celá Egejská oblast byla jedním z kotlů, ve kterých se po staletí vařila civilizace. Proto prakticky při každém kroku tu na nás dýchá historie. Jen jediný z těchto ostrovů však je díky pradávné katastrofě, která ho navždy nesmazatelně poznamenala, spojován s antickou legendou o zániku Atlantidy (http://pes.eunet.cz/veda/clanky/6902_0_0_0.html ). Jaké byly osudy tohoto kousku souše? Strongyle, Kallisti, Théra, Santorini, Deitmetzik. To všechno jsou dávná jména ostrova, který je dnes nazýván Santorini, nebo Thira a pyšní se přívlastky Egejské Pompeje a Bílá perla Kyklad. Pokusme se s pomocí těchto jmen podívat na bouřlivou historii ostrova a poznat i jeho současnost. STRONGYLE Podle Hérodota dostal sopečný ostrov, který se v prehistorických dobách postupně vynořil z moře, své jméno Strongyle, Kulatý, díky svému tvaru. Geologové odhadují, že v době kdy aktivita vulkánu na dlouhý čas ustala, byl ostrov tvořen mohutným pravidelným sopečným kuželem o výšce kolem 1000 metrů a průměru asi 15 kilometrů. Jak ukázaly archeologické nálezy, někdy kolem roku 3000 př. n. l. přišli na ostrov první osadníci. V následujícím období se zde rozvinula velmi vyspělá civilizace, která byla jedním z center mínójské kultury a v ničem nezaostávala za podobnými sídlišti na Krétě. Na samém vrcholu však byl její další vývoj v polovině 16. stol. př. n. l. násilně přerván přírodní katastrofou. Zemětřesení jsou v celé oblasti dodnes poměrně častým jevem. Jedno z velkých, které částečně pobořilo i domy, asi oživilo doposud spící vulkán. Muselo být mimořádně ničivé, protože po tomto varování zřejmě obyvatelé z ostrova uprchli i se všemi svými cennostmi. V archeologickém nalezišti Akrotiri (http://www.santorini.com/arxaia/Arch1.htm ) na jihu ostrova nebyly totiž vykopány žádné lidské ani zvířecí kosti a cennější předměty. Mezi zemětřesením a erupcí vulkánu uplynula delší doba. Někteří badatelé dokonce soudí, že došlo ke dvěma až třem erupcím, než při poslední z nich děsivý výbuch rozmetal ostrov. Z nitra kráteru bylo vyvrženo takové množství materiálu, že vrstva sopečného popela na dnešním Santorini je v některých místech 30 až 40 metrů silná. Uvnitř kráteru díky tomu vzniklo vakuum a vnější slupka sopečného kuželu se pak zhroutila dovnitř kráteru. Pod hladinu moře, do hloubky až 400 metrů, se tak rázem navždy propadlo více než 80 km2 ostrova. Vědci odhadují, že při zhroucení sopky se vytvořila přílivová vlna, v místě vzniku přes 200 metrů vysoká, která spolu s doprovodným zemětřesením zpustošila Krétu, okolní ostrovy a zaplavila i řeckou pevninu. Vše co z bývalého Strongyle zbylo je dnešní ostrov Santorini a ostrovy Thirasia a Aspronisi (http://www.cycletourist.com/Scenes/Santorini_Map.html ), které naznačují velikost původního Strongyle. O tom jak hrozná to musela být katastrofa si je možno udělat obrázek jejím srovnáním s výbuchem sopky na ostrově Krakatoa (http://volcano.und.nodak.edu/vwdocs/frequent_questions/grp7/asia/question879.html ) v Sundském průlivu v roce 1883. Při erupci Krakatoa zmizelo pod vodou "jen" 23 km2 pevniny. Rachot jejího výbuchu byl slyšet až 4000 kilometrů daleko a sopečný popel padal do vzdálenosti více než 2500 kilometrů. Masy vod, které zalily vzniklou průrvu, vzápětí vytvořily přílivovou vlnu o výšce přes 30 metrů. Ta se obrovskou rychlostí šířila z místa vzniku na všechny strany. Zaplavila okolní ostrovy a do moře spláchla řadu vesnic na blízké Jávě. Zahynulo více než 30 000 lidí. Vlna běžící na východ proletěla Tichým oceánem a zastavila se až o západní pobřeží Ameriky. Vlna, která se šířila opačným směrem, proběhla Indickým oceánem do Atlantiku a dospěla k východnímu pobřeží Ameriky. Dělníci stavějící Panamský průplav tam prý pozorovali vlnu ještě okolo 40 centimetrů vysokou. KALLISTI, THÉRA Po dvě následující století zůstal ostrov neobydlen. Ve 13. stol. př. n. l. se na něm usídlili Féničané. Podle Hérodota je ostrov natolik okouzlil, že jej nazvali Kallisti, Krásný. O další historii ostrova tento otec dějepisu ve svých spisech říká, že koncem 12. stol. př. n. l. na ostrov z Peloponnésu dorazili Dórové. Podle legend byli vedeni králem Thirasem, na jehož počest byl později ostrov nazýván Théra. Vykopávky na skalnatém ostrohu Mesa Vouno na jihu ostrova odkryly zbytky města, nazývaného dnes Antická Théra (http://www.santorini.com/arxaia/Arch2.htm ). Nejstarší nálezy ukazují, že místo bylo osídleno už v 9. stol. př. n. l. V historii ostrova se pak střídali různí vládcové a s nimi světlé okamžiky rozvoje s obdobími úpadku. Ve 3. stol. př. n. l., pod vládou Ptolemaiovského Egypta, byla Antická Théra důležitou vojenskou a námořní základnou. Jako součást Římské říše, od roku 146 př. n. l., byl naopak ostrov jen jedním z mnoha nevýznamných na okraji mocného impéria. SANTORINI, DEITMETZIK Nové jméno ostrova, Santorini, se poprvé objevilo roku 1153 ve spisech arabského zeměpisce Muhammada al Idrísího. Ostrov tak zřejmě podle kaple svaté Ireny, která na něm byla, nazývali křižáci. Po dobytí Konstantinopole křižáky se ostrov počínaje rokem 1207 stal na dlouhou dobu součástí vévodství Naxoského. Ve středověku byl Santorini cílem častých nájezdů pirátů. Aby se před nimi mohli snadněji ochránit, postavili obyvatelé ve vnitrozemí ostrova několik opevněných vesnic. Nejenom piráti však jevili o ostrov zájem. Roku 1487 ho obsadili Benátčané a od roku 1579 byl podřízen Turkům. Ti se ale na ostrově nikdy trvale neusadili. Postarali se mu však o další jméno. Název Deitmetzik, Malý mlýn, dostal ostrov patrně díky větrným mlýnům, které na něm tehdy byly. Po období rozkvětu, které ostrov díky rozvoji námořní plavby prožíval až do počátku 19. stol., přišel opět pozvolný úpadek, dovršený roku 1956 katastrofálním zemětřesením, během kterého byla poškozena většina budov. EGEJSKÉ POMPEJE A BÍLÁ PERLA KYKLAD Ze zapomnění se ostrov znovu dostal až po roce 1967. Tehdy totiž tým archeologů vykopal sopečným popelem zasypané a díky tomu velmi dobře uchované prehistorické mínójské město Akrotiri. Ale to už je téměř současnost ostrova. A objevovat jsem ji začal už z paluby trajektu, blížícího se k molu přístavu Athinios. Ostrov má několik přístavů, ale Athinios je jediným, ve kterém mohou přistávat velké trajekty. Z přístavu se v mnoha serpentinách klikatí nahoru na vrcholek útesu úzká silnička, která nás po několika kilometrech zavedla do městečka Fira. Zářivá běloba jeho domů dává tušit, odkud se vzala přezdívka Bílá perla Kyklad. Na samém okraji útesu jsou domy terasovitě vrstveny na sebe tak, že střecha jednoho je dvorkem dalšího. Některá z těchto obydlí jsou dokonce částečně vykutána v lávě. Úzké a křivolaké uličky Firy jsou strmé a zvláště u okraje útesu často přecházejí ve schody. Je jasné, že v dobách, kdy bylo městečko stavěno, byli hlavním dopravním prostředkem osli. Kdysi jich prý na Santorini bylo víc než obyvatel. Místní lidé je dodnes používají k přepravě nákladů, ale hlavně jsou jednou z atrakcí pro turisty. Nejdůležitější z oslích dálnic je klikaté a kočičími hlavami dlážděné schodiště s téměř 600 stupni, spojující Firu na vrcholku útesu s přístavištěm Mesa Yialos na jeho úpatí. Z horního konce schodiště je pěkný výhled na lagunu a ostrovy uprostřed ní se zdají být na dosah ruky. Vulkán (http://www.decadevolcano.net/santorini/kameni.htm#kamenishield ) na Santorini je dodnes aktivní. Naposledy o sobě dal vědět roku 1950. Od výbuchu původního Strongyle do zatím posledního oživení se sopka ozvala celkem čtrnáctkrát. Při prudké erupci v roce 197 př. n. l. se uprostřed laguny vytvořil kamenitý ostrov, později nazvaný Palea Kameni, čili Starý spálený. Vedlejší ostrov Nea Kameni (http://www.santorini.net/camera/volcanol.htm )(Nový spálený), který je dnešním vrcholkem sopky, vyrostl z moře roku 1573. Projížďku lodí po laguně a návštěvu vulkánu jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Lodě na Staré a Nové kamení, jak jsem si ostrovy překřtil, vyplouvají z Mesa Yialos a opět se tam vracejí. I když schodišti z Firy do Mesa Yialos dnes konkuruje i lanovka, rozhodl jsem se obě cesty absolvovat schodištěm a po svých. Na kočičích hlavách této oslí dálnice je zvláště cestou dolů nutné přizpůsobit rychlost "stavu vozovky", aby člověk nedostal smyk na oslích koblížcích. Při sestupu i výstupu je navíc nutné uhýbat a někdy i uskakovat čtyřnožcům, řítícím se ve skupinkách cvalem dolů, nebo vybíhajícím klusem nahoru. Osli a muly rozhodně nemají na Santorini snadný život. Vulkán, který kdysi byl příčinou zkázy ostrova, je dnes zdrojem obživy pro posádky lodí, vozících zvědavce na jeho prohlídku. Mohutná černá lávová pole na okrajích Nea Kameni připomínají měsíční krajinu. Směrem ke středu ostrova se jeho povrch mění a přechází v našedlou pemzu. Poblíž hlavního kráteru unikají z puklin horké sopečné plyny a je možné tam najít velké nažloutlé plochy na povrchu krystalizující síry. V jedné ze zátok ostrova se azurová modř vody mění v zelenou. Je to způsobeno sírou ze sopečných plynů, které vodu v zátoce ohřívají až na 45 stupňů. Společně s několika dalšími návštěvníky vulkánu jsem si v tomto přírodním termálu zaplaval a bylo to docela příjemné. Nové Kamení je celkem frekventované místo. Potkali jsme tam i skupinu řeckých babiček s duchovním. Některé z babiček si ke kráteru vyšláply jen v sandálech naboso a připomněly mi tím maďarské a východoněmecké turistky blahé paměti na Tatranské magistrále. Z dálky vypadá archeologické naleziště Akrotiri (http://www.santorini.com/arxaia/Arch1.htm ) jako ošuntělé plechové skladiště někde na předměstí. Vykopávky jsou totiž před nepřízní povětrnosti chráněny poněkud nevzhledným ocelovým přístřeškem. To, co bylo vykopáno a je k vidění, je jen jižní část mínójského Akrotiri. Severní část města se při výbuchu ostrova propadla do kráteru. Akrotiri bylo bohaté město s dvoupodlažními a třípodlažními domy o mnoha místnostech. Ulice města byly dlážděné plochými kameny a pod dlažbou vedla kanalizace. Odpad z domů byl do ní zaústěn rourami z jílu. Mám ve zvyku posuzovat společnost mimo jiné i podle kvality místnůstky, kam i císař pán chodí pěšky. Naprosto mne proto fascinovalo, že tato 3500 let stará civilizace měla něco podobného WC. V přízemích domů byly dílny, mlýny a prostory s velkými džbány pro uskladnění potravin. V horních patrech pak byly obytné místnosti, jejichž stěny byly v mnoha domech vyzdobeny nádhernými freskami. Archeologové však fresky sejmuli a dnes je možné je vidět jen v archeologickém muzeu v Aténách, stejně jako keramiku a nástroje, které se v Akrotiri našly. Jednou z opevněných vesnic, které měly chránit obyvatele před nájezdy pirátů, je Pyrgos. Pyrgos řecky znamená tvrz nebo strážní věž. Vesnice leží na malém kopci poblíž úpatí hory Proroka Eliáše. Její jádro si dodnes uchovalo svůj středověký ráz. Uličky metr až metr a půl široké se klikatě vinou do kopce kolem několika kostelů s typickými zvonicemi a kopulemi dómů. Jestliže převažující barvou Firy je bílá, pak Pyrgos je ve znamení bílé a modré. Bílá, to je zářící běloba domů, zatímco modrá je modř kopulí kostelů a blankytná obloha při pohledu z dálky. My jsme se do Pyrgosu dostali na závěr kratičké túry, na kterou jsme vyrazili po koupání na pláži Kamari u paty skalního ostrohu Mesa Vouno. Do sedla mezi Mesa Vouno a horou Proroka Eliáše vede z Kamari další z kočičími hlavami dlážděných oslích dálnic. Z časových důvodů jsme bohužel museli vynechat prohlídku vykopávek Antické Théry. Po krátkém stoupání jsme stanuli na vrcholku hory Proroka Eliáše, kde je i stejnojmenný klášter. Na tomto nejvyšším bodě Santorini jsem si podobně jako Robinson ověřil, že onen kus země je skutečně ostrov a pak už jen následoval sešup do Pyrgosu. Znovu stojím na horní palubě trajektu, kotvícího u mola přístavu Athinios. Tentokrát se však se Santorini loučím. Nejsem žádný přecitlivělý romantik. Tenhle kousek souše, jehož osudy byly plné zvratů jako osudy lidské, se mi však díky své kráse vryl pěkně hluboko pod kůži. *************************** SANTORINI / THIRA Řecký ostrov Santorini, Řeky také nazývaný Thira, je jedním z nejjižnějších ostrovů Kykladského souostroví. Leží asi 130 kilometrů severně od Kréty a měří 96 km2. Ostrov ve tvaru srpku měsíce je 18 kilometrů dlouhý a jeho šířka v nejširším místě je 6 kilometrů. Nejvyšším bodem ostrova, s výškou 556 m nad hladinou moře, je hora Proroka Eliáše. Směrem na východ se ostrov svažuje k moři pozvolna, zatímco západní pobřeží ostrova je tvořeno 150 až 300 metrů vysokými útesy, téměř svisle spadajícími do vod laguny. Laguna, s hloubkou vody 300 až 400 metrů, je na západě ohraničena ostrovem Thirasia a neobydleným ostrůvkem Aspronisi. Uprostřed laguny jsou menší ostrovy Nea Kameni a Palea Kameni, které jsou vlastně vrcholkem doposud aktivního vulkánu. Většině z více než 11000 obyvatel ostrova Santorini poskytuje v současné době obživu cestovní ruch. Na jihovýchodním pobřeží ostrova jsou rozsáhlé pláže s černým pískem. Hlavním městem ostrova je Fira a hlavním přístavem Athinios. *************************** *************************** ATLANTIS Atlantida bylo bájné království (http://pes.internet.cz/veda/clanky/6901.html ) s bohatou a velmi vyspělou civilizací, které se prý rozkládalo na velkém ostrově někde v oceánu za Herkulovými sloupy (Gibraltarským průlivem). Podle legendy se v dávných dobách celý ostrov i se svým obyvatelstvem propadl při obrovském zemětřesení pod hladinu moře. Mýtus o pradávné katastrofě prý vyprávěli aténskému zákonodárci Solónovi (asi 640 - 560 př. n. l.) egyptští kněží. Ve svých spisech Timaios a Kritias se o tom zmiňuje a Atlantidu popisuje Platón (427 - 347 př. n. l.). Od samého vzniku má legenda o existenci Atlantidy své zastánce i odpůrce. Jedním z prvních odpůrců byl Platónův žák Aristoteles. Zájem o hledání Atlantidy se výrazně zvýšil poté, co Schliemann nalezl bájnou Tróju. Hledači Atlantidy ji umísťovali doprostřed Atlantiku, do Středozemního i Azovského moře, na Pyrenejský poloostrov, na Island i do Ameriky, aby byly vyjmenovány alespoň některé lokality. Podle jedné z novějších teorií (http://pes.eunet.cz/veda/clanky/6902_0_0_0.html ) by racionálním jádrem legendy o Atlantidě mohla být dávná katastrofa ostrova Santorini (http://www.geo.aau.dk/palstrat/tom/santorini_homepage/atlantis.htm#arguments ), zničeného v polovině 2. tisíciletí př. n. l. mohutným sopečným výbuchem. Při erupci vulkánu, která byla jednou z největších známých přírodních katastrof na zeměkouli, se značná část ostrova propadla do moře a zbytek byl pohřben pod silnými vrstvami sopečného popela a lávy. *************************** Text a fota PAVEL HUŇKA (soutěžní příspěvek) ZDROJ:www.bedekr.cz