Dřímají v tajze jaderné bomby?
Zatímco se svět dohaduje, co se skrývá v testovacích jaderných tunelech Severní
Koreje, dva novináři z ruského listu Komsomolskaja pravda se porozhlédli doma,
jestli tam nezbyli nějací "jaderní kostlivci" ze sovětské éry.
Došli k závěru, že v tišině ruské tajgy, v Permské oblasti pod severním Uralem,
možná dodnes odpočívá několik atomových náloží, které se před pětatřiceti lety
nepodařilo odpálit při pokusu změnit tvář tamější krajiny.
Série jaderných explozí měla v roce 1971 spojit řeky Pečora a Kama, posílit
příliv vody do Volhy a zastavit vysychání Kaspického moře.
"Pamatuji si na ten výbuch. Žil jsem ve vesnici Čusovo, dvacet kilometrů od
epicentra," řekl reportérům hasič, který se později přestěhoval o kus dál, do
vsi Jakša.
Zatímco se svět dohaduje, co se skrývá v testovacích jaderných tunelech Severní Koreje, dva novináři z ruského listu Komsomolskaja pravda se porozhlédli doma, jestli tam nezbyli nějací "jaderní kostlivci" ze sovětské éry.
Došli k závěru, že v tišině ruské tajgy, v Permské oblasti pod severním Uralem, možná dodnes odpočívá několik atomových náloží, které se před pětatřiceti lety nepodařilo odpálit při pokusu změnit tvář tamější krajiny.
Série jaderných explozí měla v roce 1971 spojit řeky Pečora a Kama, posílit příliv vody do Volhy a zastavit vysychání Kaspického moře.
"Pamatuji si na ten výbuch. Žil jsem ve vesnici Čusovo, dvacet kilometrů od epicentra," řekl reportérům hasič, který se později přestěhoval o kus dál, do vsi Jakša.
Padal "sníh"
Studie zpracovaná před šesti lety pro americkou vládu tvrdí, že sovětští vědci v jednu chvíli počítali s odpálením stovek náloží, které by vytvořily asi stokilometrový kanál mezi Pečorou, tekoucí na sever, s jižnější Kamou. Vzhledem k obavám, že horniny v oblasti by nemusely být dost stabilní, se rozhodli nejprve provést test, který dostal krycí jméno Tajga.
"Bouchlo to, až vyletěla všechna okna. A z nebe se sypalo něco bílého jako sníh," pokračuje pamětník experimentu. "Během několika let tu lidi začali umírat na rakovinu."
Citovaný materiál z Kalifornské univerzity uvádí, že Sověti v únoru 1971 odpálili současně tři nálože. Byly uloženy ve vertikálních stodvacetimetrových podzemních šachtách a exploze měly intenzitu patnácti kilotun trinitrotoluenu.
Zvýšenou radiaci z "Tajgy" zaznamenali i v cizině, například ve Švédsku a Spojených státech, ale její dávky se prý během několika dnů vrátily k normálu i v místech kolem výbuchů.
Ukázalo se, že svahy plánovaného kanálu by po jaderných explozích neměly požadovaný sklon. Komsomolskaja pravda se přesto ptá, proč byl experiment tak náhle přerušen, proč ještě dalších deset let zůstávali v bažinatém kraji vojáci i s technikou - a co je pravdy na dohadech, že nejméně jedna z připravených náloží nevybuchla.
Tajemné jezero
Na břehu jezera, které po explozích zůstalo, narazili reportéři deníku na ceduli s nápisem "Radiace. Zdraví nebezpečné". Na svém dozimetru viděli vysoké údaje, jaké prý sami nezaznamenali ani v bezpečnostním pásu, který byl vytvořen kolem Černobylu po havárii jaderné elektrárny.
"Tady ale bombu nenajdete. Už jsem tu byl s několika expedicemi," řekl novinářům místní průvodce Vladimir Balibasov. A upozornil, že dozimetr by ani nálož neměl zachytit.
Balibasov ukázal novinářům poškozenou šachtu, jež zbyla po jedné explozi. A tvrdí, že jiná, nevybuchlá nálož dodnes leží pod "ostrůvkem" uprostřed jezera. "Podzemní detonace ji zavalila zeminou. Je nemožné ji najít, natož dostat ven. Ta není nebezpečná," píše list.
Znepokojivější jsou podle reportérů další neporušené šachty, k nimž je průvodce zavedl. "Zrezivělý kryt vykukuje zpod hromádky štěrku, po stranách čouhají dva tlusté, dobře zajištěné vývody elektrokabelů," popisují reportéři. Překvapilo je, když se jim podařilo přístup do jedné šachty otevřít.
"Tam dole, pod vrstvou štěrku, grafitu a cementu, je nálož. Koncem 90. let jsem psal na všechny možné instance. Všichni mlčí. Kdyby ty šachty byly prázdné, silová ministerstva by to rozhodně popřela," dodává amatérský badatel.
"Viděli jste, jak počátkem 90. let odcházeli vojáci ze svých objektů? Někdy zapomněli i zástavu útvaru. Tady by přece po bombách zůstaly nějaké jámy. Vytáhnout nálože by nebylo tak těžké - potvrdili mi to i důlní inženýři. Jenže oni se prostě jednoho rána probudili, nasedli na náklaďáky a odjeli. Nechali tu vše, i zakonzervované šachty," argumentuje Balibasov.
"Je to nesmysl!"
Celá hypotéza naráží na skeptické námitky. "Hodně o tom pochybuji, že tam zůstaly jaderné nálože. To je prakticky nemožné," řekl deníku odborník na jaderné exploze Dmitrij Vlasov. "Tehdy, jako dnes, se podobné věci přísně evidovaly. Nemohli to tam zapomenout."
Komsomolskaja pravda není přesvědčena a vyzvala účastníky dávného experimentu, aby se redakci ozvali.
Zájem o projekt Pečora-Kama neutichl ani po prvním, nepříliš povzbudivém testu. Na přelomu 70. a 80. let ovšem zesílily v akademických i vládních kruzích námitky ohledně ekologických dopadů "jaderné krajinomalby".
Jak využít atomových náloží třeba při hloubení přehradních nádrží nebo těžbě surovin, zkoumaly obě supervelmoci. Washington měl program Radlice, v jehož rámci se uvažovalo i o novém mořském průplavu přes středoamerickou šíji. Po dvou dekádách a několika explozích byl ukončen v 70. letech. Sověti provedli mnohem více detonací, ale na sklonku 80. let tuto metodu opustili také.
Došli k závěru, že v tišině ruské tajgy, v Permské oblasti pod severním Uralem, možná dodnes odpočívá několik atomových náloží, které se před pětatřiceti lety nepodařilo odpálit při pokusu změnit tvář tamější krajiny.
Série jaderných explozí měla v roce 1971 spojit řeky Pečora a Kama, posílit příliv vody do Volhy a zastavit vysychání Kaspického moře.
"Pamatuji si na ten výbuch. Žil jsem ve vesnici Čusovo, dvacet kilometrů od epicentra," řekl reportérům hasič, který se později přestěhoval o kus dál, do vsi Jakša.
Padal "sníh"
Studie zpracovaná před šesti lety pro americkou vládu tvrdí, že sovětští vědci v jednu chvíli počítali s odpálením stovek náloží, které by vytvořily asi stokilometrový kanál mezi Pečorou, tekoucí na sever, s jižnější Kamou. Vzhledem k obavám, že horniny v oblasti by nemusely být dost stabilní, se rozhodli nejprve provést test, který dostal krycí jméno Tajga.
"Bouchlo to, až vyletěla všechna okna. A z nebe se sypalo něco bílého jako sníh," pokračuje pamětník experimentu. "Během několika let tu lidi začali umírat na rakovinu."
Citovaný materiál z Kalifornské univerzity uvádí, že Sověti v únoru 1971 odpálili současně tři nálože. Byly uloženy ve vertikálních stodvacetimetrových podzemních šachtách a exploze měly intenzitu patnácti kilotun trinitrotoluenu.
Zvýšenou radiaci z "Tajgy" zaznamenali i v cizině, například ve Švédsku a Spojených státech, ale její dávky se prý během několika dnů vrátily k normálu i v místech kolem výbuchů.
Ukázalo se, že svahy plánovaného kanálu by po jaderných explozích neměly požadovaný sklon. Komsomolskaja pravda se přesto ptá, proč byl experiment tak náhle přerušen, proč ještě dalších deset let zůstávali v bažinatém kraji vojáci i s technikou - a co je pravdy na dohadech, že nejméně jedna z připravených náloží nevybuchla.
Tajemné jezero
Na břehu jezera, které po explozích zůstalo, narazili reportéři deníku na ceduli s nápisem "Radiace. Zdraví nebezpečné". Na svém dozimetru viděli vysoké údaje, jaké prý sami nezaznamenali ani v bezpečnostním pásu, který byl vytvořen kolem Černobylu po havárii jaderné elektrárny.
"Tady ale bombu nenajdete. Už jsem tu byl s několika expedicemi," řekl novinářům místní průvodce Vladimir Balibasov. A upozornil, že dozimetr by ani nálož neměl zachytit.
Balibasov ukázal novinářům poškozenou šachtu, jež zbyla po jedné explozi. A tvrdí, že jiná, nevybuchlá nálož dodnes leží pod "ostrůvkem" uprostřed jezera. "Podzemní detonace ji zavalila zeminou. Je nemožné ji najít, natož dostat ven. Ta není nebezpečná," píše list.
Znepokojivější jsou podle reportérů další neporušené šachty, k nimž je průvodce zavedl. "Zrezivělý kryt vykukuje zpod hromádky štěrku, po stranách čouhají dva tlusté, dobře zajištěné vývody elektrokabelů," popisují reportéři. Překvapilo je, když se jim podařilo přístup do jedné šachty otevřít.
"Tam dole, pod vrstvou štěrku, grafitu a cementu, je nálož. Koncem 90. let jsem psal na všechny možné instance. Všichni mlčí. Kdyby ty šachty byly prázdné, silová ministerstva by to rozhodně popřela," dodává amatérský badatel.
"Viděli jste, jak počátkem 90. let odcházeli vojáci ze svých objektů? Někdy zapomněli i zástavu útvaru. Tady by přece po bombách zůstaly nějaké jámy. Vytáhnout nálože by nebylo tak těžké - potvrdili mi to i důlní inženýři. Jenže oni se prostě jednoho rána probudili, nasedli na náklaďáky a odjeli. Nechali tu vše, i zakonzervované šachty," argumentuje Balibasov.
"Je to nesmysl!"
Celá hypotéza naráží na skeptické námitky. "Hodně o tom pochybuji, že tam zůstaly jaderné nálože. To je prakticky nemožné," řekl deníku odborník na jaderné exploze Dmitrij Vlasov. "Tehdy, jako dnes, se podobné věci přísně evidovaly. Nemohli to tam zapomenout."
Komsomolskaja pravda není přesvědčena a vyzvala účastníky dávného experimentu, aby se redakci ozvali.
Zájem o projekt Pečora-Kama neutichl ani po prvním, nepříliš povzbudivém testu. Na přelomu 70. a 80. let ovšem zesílily v akademických i vládních kruzích námitky ohledně ekologických dopadů "jaderné krajinomalby".
Jak využít atomových náloží třeba při hloubení přehradních nádrží nebo těžbě surovin, zkoumaly obě supervelmoci. Washington měl program Radlice, v jehož rámci se uvažovalo i o novém mořském průplavu přes středoamerickou šíji. Po dvou dekádách a několika explozích byl ukončen v 70. letech. Sověti provedli mnohem více detonací, ale na sklonku 80. let tuto metodu opustili také.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
