Jeden svět pro spotřebitele

Česko letos vydá na pomoc zemím třetího světa 0,114 % HDP. V porovnání s průměrem unijní pětadvacítky to není příliš, mezi novými členskými zeměmi jsme ale úplní rozvojoví šampioni. Pokud by se podařilo odstranit roztříštěnost pomoci a kdyby si ji některá ministerstva přestala plést s podporou českých investic a exportu, nebudeme se mít za co stydět.

Bohužel to tak docela neplatí. Mezinárodní pomoc může řešit problém nerovnoměrného rozložení světového bohatství jen z malé části. Větší kalibr než vlády drží v rukou soukromý sektor - a hlavně spotřebitelé. Dánský dokument Smlouva s ďáblem, který byl k vidění na právě skončeném (8. 3.) festivalu Jeden svět, zdokumentoval chování severských obchodních řetězců v Indii. Nakupují v chudých oblastech textilní produkty vyráběné za otřesných podmínek. Výroba superlevná, evropského zákazníka těší nízká cena. Říkává se tomu ekologický a sociální dumping. Pistoli u hlavy indického dělníka v tomto případě nedrží vlády, ale spotřebitelé.

Ale kdyby obchodní řetězec vypověděl smlouvu s dodavatelem, za kterým zůstává spoušť, co se změní? Nepřestěhují se kádě s louhem jen o kus dál? Propagátoři fair trade odpovídají, že to tak nemusí být vždy: stačí, aby obchodní řetězce nabídly výrobcům v rozvojových zemích dlouhodobé smlouvy, které by umožnily investovat do lidsky i ekologicky udržitelné výroby. Jenže o pár korun dražší ručníky v hypermarketech se zase nemusí líbit zákazníkům.

Zdá se ale, že platí přímá úměra: čím je společnost bohatší, tím je citlivější k životnímu prostředí a ke svému okolí. Jinak řečeno: čím méně lidí se musí starat jen o vlastní existenci, tím více lidí si klade otázky, které přesahují jejich každodenní horizont. Proto v Dánsku vznikají nákladné dokumenty, které dokážou firmy při "neslušném" jednání nachytat.

Ale co u nás, kde je stále spotřebitelským ideálem zvolání Bédy Trávníčka "A mám to zadarmo"? Ekologicky uvědomělým vyznavačům dobrovolné skromnosti to asi bude znít hrůzostrašně, ale je to nutné říci: Na to, abychom se mohli chovat ke třetímu světu slušněji, musíme ještě zbohatnout.

Zmiňovaný severský dokument předvádí i jinou ukázku, jak se vytváří zisk na úkor třetího světa: dánská chemička produkuje v Indii pesticidy, které jsou v unii dávno zakázané, a prodává je tamním zemědělcům. Ti je bez jakýchkoli ochranných pomůcek používají, aby za několik let houfně umírali na rakovinu. Tady už tlak spotřebitelů nepomůže. Zde by měly nastoupit zákony, které jasně řeknou, že se firma nesmí v přesně vymezených oblastech chovat jinak doma, a jinak ve třetím světě.

Jistě - není to jednoduché. Pokud ale takové zákony nepřijmeme, bude česká a jakákoli jiná rozvojová pomoc často jen hasit následky počínání poboček evropských firem v chudších zemích.


petr.honzejk@economia.cz