Samá voda... přihořívá... Geokeš!

Žene je touha ulovit plyšovou myš nebo starý kalendářík. Propadli geocachingu.

Je krátce po deváté ráno, autem přijíždíme na parkoviště u Veltruského zámku. Máme tu sraz s Lubošem Chvátalem, majitelem firmy, která vyrábí a prodává plastikové modely letadel na ovládání. Geocachingu propadl před třemi lety společně se svou přítelkyní. "Vybral jsem pro vás Sfingu," oznamuje nám osmadvacetiletý muž se satelitní navigací v ruce. "Je odsud vzdálená necelé dva kilometry v zámeckém parku. Schránek s poklady, kterým Češi důvěrně říkají kešky, je v okolí sice víc, kolem deseti, ale tahle je v nejhezčím prostředí." Naše malá bojovka začíná.

Reklama zakázána
Šipka na displeji navigace zprvu ukazuje trasu z parkoviště směrem k zámku. Když se dostáváme k jeho vstupní bráně, šipka se mírně vychýlí doprava a musíme odbočit. Po několika desítkách metrů jsme se dostali pod koruny letitého stromořadí připomínajícího dlouhé rovné pravítko. "Tady nemůžeme zabloudit," poznamenává Luboš Chvátal. "Jen kousek odtud je další keška, tu většinou hledají cyklisté, my ji ale vynecháme. K naší plánované skrýši dorazíme s přesností na několik metrů."
Ani ne po půlhodině volné chůze se cesta pozvolna proměňuje v úzkou pěšinu. Zastavujeme na kamenném můstku, na jehož pravé straně majestátně trůní zmenšená pískovcová socha staroegyptské Sfingy. "Od skrýše jsme 55 metrů," hlásí Luboš Chvátal a upřeně sleduje kmitající červenou šipku. "Musíme vlevo, do stráně mezi stromy, až ke zbořenému altánu." Vzdálenost se zkracuje... Třicet, dvacet, patnáct metrů... Náhle mizí signál. Stává se to ve chvíli, kdy se GPS na okamžik dostane z dosahu satelitů. "Už jsme znovu na příjmu," hlásí po chvilce náš průvodce. "Keška je někde tady... ale kde?"
Hledání připomíná dětskou hru "Samá voda, přihořívá...", jak se pohybujeme do různých směrů, satelní navigace zobrazuje proměňující se vzdálenost od cíle. Po pěti minutách hledání Luboš zvolá: "Pojďte sem, je to asi tady," a ukazuje na vykotlaný pařez. Když z něj postupně vybere chvojí a ploché kameny, vyloví igelitovou tašku, která obsahuje obdélníkovou plastovou nádobu.
"Skrýše se většinou dávají na taková místa, aby je někdo nenašel náhodně," vysvětluje nám Luboš. "Typické jsou úkryty v dutině stromu, v pařezech nebo menších skalních převisech a puklinách. Kešky nesmějí být ve zdech památek, na soukromém pozemku či v rezervacích. A neměly by obsahovat výbušniny, tabákové výrobky, alkohol, drogy, potraviny ani reklamní materiály."
Lubošem objevená schránka o velikosti patnáct krát dvacet centimetrů je plná drobných dárků - jsou tu figurky zvířat, hrst odznaků, baterie, podložka pod hrníček, kartičkový kalendář, několik "špačků" obyčejných tužek... a takzvaný logbook, tedy bloček s údaji o těch, co tu byli před námi. Ze záznamů v něm zjišťuje, že je v pořadí tři sta sedmdesátým druhým geocacherem, který poklad našel. "Díky za pěknou keš," napíše do notýsku a připojí datum, hodinu nálezu a svou přezdívku Imagine. Tahle objevená keška je v jeho celkové bilanci šestistá třetí. Potom znovu všechno zabalí a uloží poklad na původní místo.
Skalní kačeři, jak se geocacherům u nás říká, vyhledávají poklady nejraději v přírodě, co nejdál od civilizace, kam by se sami od sebe asi nikdy nevydali. Když se rozhodnou, že sami keše založí, bývá to nejčastěji v místech, kde musí jejich hledači projít náročným terénem, třeba i lézt po skalách. "Své první schránky jsem umístil poblíž potoků, řek, jezer a přehrad, později pak v okolí Prahy, v Lužických horách, v jižních a západních Čechách," vypravuje IT specialista ze společnosti O2 a dlouholetý geocacher Petr Havránek. "Jeden čas patřila k nejnavštěvovanějším moje keška v Hladové zdi na Petříně."

Jako gambler
Stejný princip - tedy přivést lidi na zajímavá místa v přírodě i ve městě - vyznává i šestačtyřicetiletý Michal Hoskovec, vedoucí výzkumný pracovník z Ústavu organické chemie a biochemie v Praze, který stál u zrodu českého geocachingu. "Vášeň vyrážet denně za keškami mě už opustila, protože sbírat je v tom bývalém tempu není možné," přiznává. "To bych musel v jednom kuse objíždět republiku autem a hledat poklady do zblbnutí. Je to však náročně nejenom fyzicky, ale i časově a finančně. V jistý čas jsem na sobě zjistil, že se stávám závislým podobně jako gambler. Dovolím si tvrdit, že v tom stavu jsou i moji kolegové, kteří se ve větší míře geocachingu věnují."
Devětačtyřicetiletý Pavel Baudyš, spolumajitel české firmy Alwil, která je jedním z lídrů ve vytváření počítačových antivirových program, patří v současné době k absolutní české jedničce v počtu ulovených kešek. Když jsme s ním před pár dny hovořili, měl jich na svém kontě pět tisíc dvě stě! Za více než polovinou z nich se v posledních čtyřech letech vydal po Česku, zbytek připadá na dvanáct evropských zemí, Spojené státy, Kanadu, Austrálii a Nový Zéland.
"Například Prahu, kde je odhadem kolem dvou tisíc skrýší, mám posbíranou skoro celou," usmívá se muž užívající přezdívku PaBa. "Zbývá mi pár takových, za kterými se leze do kanálu po kolenou tři sta metrů. Ty mě ale netáhnou. Nemusím mít všechno. Za klasickými keškami vyrážím pravidelně každý den brzo ráno se svým psem, ještě předtím, než jedu do práce. Netrvá mi to déle než půldruhé hodiny. Je to docela příjemná rozcvička - jsem v přírodě a vyčistím si hlavu. S manželkou ale moc nejezdím, ta tomu není moc nakloněná. Když mám volný víkend, posbírám až pětadvacet keší. Rekord mám z Londýna, kde jsem jich loni v dubnu za den ulovil třiašedesát a nachodil při tom pětačtyřicet kilometrů. Při nedávné služební cestě v Austrálii jsem za tři týdny objevil sedmdesát schránek. Jestli jsem závislý? To neumím posoudit, ale manželka by řekla, že ano."

Tajný geozávod
Oblíbenou disciplínou kačerů jsou multikeše, tedy řada ukrytých schránek, jejichž postupné objevování v zajímavých místech v přírodě nebo ve městě přivede hledače pokladů k finální schránce. Aby se dostali k té poslední, musí postupně spočítat například různé logické a matematické úlohy. Z nich pak vyjdou souřadnice pro hledání další schránky s důležitými daty. Závěrečný úkol může znít: Změřte obvod základny románské rotundy na Vyšehradě. Když pak všechna čísla podle určitého klíče seřadíte, dostanete souřadnice poslední skrýše.
"Multikeška může mít i jednodušší podobu," vysvětluje Luboš Chvátal, který nás pozval do místa mezi Běchovicemi a Počernicemi, abychom tam společně hledali další poklad. "Má to však háček, nejdřív musíme najít dvě skrýše, které nás nakonec přivedou k té poslední."
Naše auto zastavuje u silnice, kde je výchozí bod pro hledání pokladu. Lubošova GPS prozrazuje, že první hledaná schránka je necelých dvacet metrů od nás. "Musíme támhle k těm keřům," vyzývá. Jeho kroužení s přístrojem v ruce připomíná proutkaře, který hledá v zahradě vodní pramen. Netrvá mu to ale dlouho. "Mám ji, je v kmeni černého bezu." Pak obratně sáhne dovnitř a vyloví pouzdro od kinofilmu, ve kterém je první nápověda v podobě souřadnic. Když je zadá do GPS, šipka nás vede blíž k cíli. Podél silnice míjíme ohrazený výběh s koňmi. Po deseti minutách chůze nacházíme druhou schránku. Opět to je pouzdro od kinofilmu. Souřadnice, které skrývá, nám po dvou stech metrech pomáhají najít i třetí, poslední schránku. Je uložená pod povrchem země, přikrytá kameny, větvemi a šiškami. Podobných zastavení může být prý víc - třeba pět i šest. "Tak co tu máme?" ptá se zvědavě Luboš Chvátal, když otevírá nádobu s červeným víkem. "Pohlednice, fotografie, figurky koňů, samolepky, několik tužek... a hele, taky vzácný geocoin." Lubošovi oči se rozzáří, tahle zvláštní "mince" nezvyklých tvarů s originálním číslem je prý rarita. A tak hned volá přítelkyni domů, aby nález oznámil. Potom se znovu rutinně zapíše do logbooku. Obřad končí uložením kešky na původní místo.
Při zpáteční cestě k autu se dozvídám, že Luboš je se svojí přítelkyní prvním organizátorem dvou tajných závodů u nás, které na principu multikeší fungují. Dvousetkilometrová trasa je rozdělena na několik etap s kontrolními stanicemi. Jak se k nim dostanou, to se dozví ze souřadnic, které jsou zalepeny v obálkách. Ty se ve stanoveném pořadí postupně otevírají na každém stanovišti. Když jezdci zabloudí, mají možnost využít nápovědy. Vítězem nebývá zpravidla nejrychlejší posádka, ale ta, která otevře co nejméně obálek s doplňujícími informacemi.

Cestující poklady
Mezi geocachery na celém světě je velmi oblíbený tzv. travelbug, což je obvykle dětská hračka, ke které je připnutá plechová známka s číslem. Tenhle zvláštní poklad se vloží do schránky třeba v křivoklátských lesích a na internetu se při její registraci připojí přání, aby se malé plyšové slůně podívalo do New Yorku. Už první nálezce může úkol splnit, když shodou náhod za dva dny letí do Spojených států. Cesta ale může trvat i několik týdnů. Zajímavé na celé té hře je, že putování hračky se známkou může její majitel sledovat na internetu.
Michal Hoskovec pustil do světa celkem šest nejrůznějších travelbugů, čtyři z nich se ztratily, zbylé dva cestují křížem krážem po zeměkouli.
"Nejvíc se nacestovala plyšová myš mé dcery," vypravuje. "Odvezl jsem ji nejprve do Číny, tam jsem ji sám několikrát přenesl, aby nabrala kilometry, a nakonec jsem ji přivezl zpátky do Prahy a vypustil ji znovu do světa. Myš procestovala skoro celou Evropu, pak se najednou objevila ve Spojených státech, kde létala křížem krážem. Teď visí už delší čas někde v Iowě na odlehlém místě. Sám jsem také pomáhal cestovat nejrůznějších travelbugům. Z Prahy do Paříže jsem vezl například malou postavičku Quasimoda a umístil ji poblíž chrličů na katedrále Notre Dame. No a v Itálii jsem v keši našel sošku, která chtěla na Etnu. Tak jsem ji tam přenesl do schránky poblíž hlavního kráteru."

Honička za prvonálezy
Jen v posledních třech měsících založili u nás fandové geocachingu dva tisíce nových keší! Češi jsou národem hravým, a tak se nedivme. Nakonec prý kopírují vývoj, ke kterému dochází především v zemích západní Evropy. Čím to? "Každý nový kačer, když najde první, druhou nebo třetí kešku, cítí potřebu založit tu svou, tedy postavit si jakýsi svůj pomníček," tvrdí Michal Hoskovec. "Jenže naše země je malá a počet zajímavých míst je v podstatě vyčerpaný. A tak nové skrýše vznikají v kanálech, těžko přístupných a neatraktivních lokalitách, které nejsou ničím zajímavé."
Doslova raketový růst skrýší s poklady vyvolává současně i enormní zájem o takzvané prvonálezy, tedy touha být tím, který se jako první v pořadí zapíše do logbooku. Ještě před pár lety patřil k nejlepším lovcům i Michal Hoskovec. "V jednom kuse jsem sledoval stránky na internetu, a když se objevila nová zaregistrovaná keš někde v okolí, vydal jsem se za ní," přiznává. "Dnes už na to nemám čas."
Jsou ale jiní "chrti", kteří spí doslova obutí a oblečení, a když jim pípnutí mobilu dá vědět, že na internetu byla zaregistrována nová keška, bez ohledu na roční období či denní dobu vyrážejí autem na místo. Nejčastěji to jsou studenti, kteří nemusejí druhý den vstávat brzo ráno do práce.
"Jsem také vášnivý prvonálezce, ovšem abych vyrážel za tmy a s čelovkou na hlavě, to už mám za sebou," konstatuje nejlepší český geocacher Pavel Baudyš. Nejraději lovím ve dne, za světla, kdy mám požitek z okolí a také šanci, že budu první na místě. Vyrážet sto kilometrů za Prahu nemá smysl."
Většina kačerů věnuje geocachingu veškerý volný čas. Někteří loví bez ohledu na počasí. "A pak je tu ještě jedna skupina hledačů," doplňuje Petr Havránek. "Ti se vydávají za poklady při služebních cestách nebo o dovolených v zahraničí. Stačí jim vyběhnout z hotelu na dvě tři hodiny, a úlovek je jistý."
-

Jak na to
Keše je možné hledat nejen s tradiční satelitní navigací, ale také s přenosnými počítači nebo mobilními telefony, pokud do nich nainstalujete potřebné programy. U navigací určených do auta bývá však problém v tom, že se snaží polohu uživatele "přilepit" na nejbližší silnici. Pokud tuto vlastnost nelze vypnout, hledání keší se značně komplikuje. I když máte v ruce GPS, neodmítejte papírové mapy. Tyto dvě pomůcky se totiž velmi vhodně doplňují.

Přehledné informace o geocachingu najdete na webové adrese www.geocaching.cz.

Češi lídry Evropy
Hra pod názvem geocaching se objevila ve světě před devíti lety. Má jednoduchá pravidla. Do plastové nádoby s víkem nebo zavařovací sklenice vložíte různé cetky, zápisník a tužku a schováte je na utajené místo. Úkryt zaměříte GPS a jeho geografické souřadnice zveřejníte na internetových stránkách. Ti, kteří chtějí poklad najít, musí mít stejně jako vy svůj přístroj pro satelitní navigaci. Když se jim to povede, vyberou si obvykle ze schránky drobný předmět, vloží do ní naopak něco svého a zapíší se do logbooku. O svém nálezu pak dají zprávu na oficiální webové stránce.
"Tahle zábava vznikla ve Spojených státech úplně náhodou," vysvětluje Petr Havránek, jeden z průkopníků geocachingu u nás.
Ve světě je dnes registrováno víc než osm set tisíc schránek s poklady. Absolutní prvenství na počet obyvatel a rozlohu drží Američané. K evropským lídrům patří společně s Němci a Angličany i Češi. Zatímco před čtyřmi lety se na našem území "skrývalo" kolem pěti set keší a Češi byli v této hře outsidery, v současnosti jich je bezmála třináct tisíc. Petr Havránek odhaduje, že těch, kteří propadli zálibě hledat ukryté poklady, je u nás až třicet tisíc.

Snímky HN - Martin Svozílek: Luboš Chvátal alias Imagine nachází souřadnice další skrýše. Na konci pátrání je odměněn raritním geocoinem. Zbývá se zapsat do logbooku. Karel Baudyš je nejúspěšnějším českým kačerem. Svých více než pět tisíc keší ulovil nejen v Česku, ale i ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandě.