Získávání energie z odpadů má perspektivu

Francie produkuje v současné době celkem přibližně 650 milionů tun odpadů ročně. Z toho téměř 27 milionů tun ročně komunálních a jim podobných odpadů, převážnou část z celkového množství odpadů pak tvoří odpady ze zemědělské výroby, stavebnictví, dopravy a průmyslu, včetně inertních i nebezpečných odpadů. V roce 2002 zde bylo provozováno celkem 139 spaloven o celkové kapacitě zpracování 1800 tun odpadu za hodinu. Vývoj v této oblasti směřuje v posledních letech spíše ke spalovnám s větším výkonem. Důvodem tohoto vývoje je zejména snaha o dosažení vyšší ekonomické efektivnosti. V nedávné době byly odstaveny anebo je uvažováno o ukončení provozu v 10 až 15 menších spalovnách, které by v budoucnu obtížně splňovaly zákonné požadavky EU, zatímco 25 nových spaloven (včetně rozšíření pěti původních) o celkové kapacitě 450 tun odpadu hodinově bylo uvedeno do provozu v období od roku 1997. Ve Francii již dnes představuje energie produkovaná spalovnami odpadů tepelný ekvivalent jednoho milionu tun ropy a může snadno dosáhnout ekvivalentu až pěti milionů tun, pokud by byly spalovány bezpečné průmyslové odpady, jejichž tepelný potenciál není dosud využit. MEZITITULEK: Dosažitelná úroveň recyklace Na základě zkušeností věříme, že v zájmu úspor neobnovitelných zdrojů by obdobná cesta mohla být nastoupena také v zemích střední a východní Evropy a současně jsme přesvědčeni, že různé způsoby nakládání s odpady nejsou konkurenční, ale naopak vzájemně se doplňují. V západní Evropě v současné době umožňuje kvalitně separovaný sběr a třídění komunálních odpadů materiálovou recyklaci v rozsahu od 10 do 20 % jeho celkové tonáže. Pokud je využita rovněž fermentovatelná složka odpadů pro výrobu kompostu, lze hovořit o recyklaci dalších 10 až 20 %. Jestliže jsou tedy použity současně materiálová a biologická recyklace, je možné dosáhnout celkové reálné úrovně recyklace v průměru okolo 30 %. Z některých lokalit přicházejí informace dokonce o vyšším stupni recyklace (50 % i více), ale ukazuje se, že ve většině případů jde buďto o recyklaci nejenom komunálních odpadů anebo jsou v daném případě dodatečné náklady na dosažení takové úrovně recyklace extrémní. V závislosti na místní situaci (podle toho zda je využito kompostování či nikoliv) se množství odpadu po recyklaci pohybuje obvykle mezi 90 až 65 %. S touto zbývající částí odpadu lze naložit pouze dvěma způsoby: Odpad po recyklaci může být pouze buďto \"pohřben\", tedy uložen na skládku, jejíž dokonalé zabezpečení je stále nákladnější, anebo spálen při využití zbytkového tepelného potenciálu. MEZITITULEK: Flexibilní technologie Technologie spalování komunálního odpadu jsou velmi flexibilní a bez problémů si poradí také s vyseparovaným odpadem z recyklačních linek. Proto recyklaci nekonkurují, ale doplňují ji o využití energie obsažené v recyklačním odpadu. Úspory neobnovitelných zdrojů při recyklaci zdaleka nedosahují úrovně úspor při spalování odpadů, kdy je využita energie. Řada studií životního cyklu provedených ve Francii ukázala, že výhody a nevýhody recyklace oproti spalování odpadů závisí na mnoha faktorech (byla testována řada různých scénářů). Nicméně jako ideální řešení nebyla nikdy vyhodnocena samostatná recyklace, ale ve většině případů recyklace a současně spalování odpadu zbylého po recyklaci. MEZITITULEK: Získávání energie z odpadů Důležitým aspektem energetického využití odpadů jsou úspory neobnovitelných přírodních zdrojů. Při recyklaci, která je předřazena spalování odpadů, jsou využitelné suroviny získávány z odpadů ještě před spalováním.. Železné a neželezné kovy mohou pak být následně snadno separovány a recyklovány po spalovacím procesu (ocelářské firmy stále dávají přednost odpadnímu železu získávanému ze spalování odpadů před běžným železným šrotem). Na podporu spalování odpadů, díky kterému dochází k úspoře primárních energetických zdrojů, je jistě vhodné připomenout, že kolem 90 % vytěžené ropy v celosvětovém měřítku je určeno pro spalování. Pokud jde o dioxiny, historicky největším zdrojem dioxinů byly vždy výroba chloru, technologie bělení papíru, průmysl výroby pesticidů apod. Poté, co byly tyto výrobní procesy omezeny nebo dokonce zastaveny, zjistilo se, že spalovny odpadů jsou rovněž producentem malého množství dioxinů. Na tomto základě byla provedena odpovídající technická opatření, takže dnešní moderní spalovny vyhovují požadavkům Směrnice EU z roku 2000 o spalování odpadů, která stanovila limit pro emise dioxinů a furanů v úrovni 0,1 mg/Nm3 spalin. Hodnocení vlivu emisí dioxinů o této koncentraci na lidské zdraví ukázalo, že odpovídající zdravotní riziko lze považovat za zanedbatelné. Kromě toho studie potvrdily, že jakékoliv jiné perzistentní organické škodliviny, které mohou být ve spalinách přítomny ve stejné limitní koncentraci, mohou být posuzovány z hlediska svého zdravotního vlivu stejně jako dioxiny. Je třeba si uvědomit, že samotné odpady v surovém (nezpracovaném) stavu obsahují dioxiny, které pocházejí z přírodních zdrojů, průmyslové výroby (dřívější i současné) a z domácích topenišť (která jsou např. v dnešním Holandsku zdaleka největším zdrojem dioxinů). Na druhé straně dnešní spalovací technologie samy o sobě umožňují zlikvidovat více dioxinů, než jsou schopny generovat a residuální koncentrace dioxinů ve spalinách jsou eliminovány pomocí poměrně široké škály vysoce účinných technologií čištění spalin. MEZITITULEK: Efektivní omezování emisí Spalování odpadů při využití energie v nich obsažené je jedním z velmi efektivních způsobů omezování emisí skleníkových plynů. Tato možnost vyniká zejména ve srovnání se skládkováním odpadů, neboť metan vznikající na skládkách má 7,6 krát větší dopad na skleníkový efekt než oxid uhličitý pocházející ze spalování. Navíc využitá tepelná energie, získávaná z odpadů, nahrazuje fosilní palivo jakožto přírodní neobnovitelný zdroj energie. Na okraj k problematice recyklace odpadů je třeba poznamenat, že jednou ze slabých stránek této technologie je právě problematičnost kontroly výsledné \"čistoty\" recyklovaného materiálu. Proto prozatím neexistuje objektivní důvod k tvrzení, že recyklace může být do budoucna nejčistší technologií zpracování odpadů. Kromě toho pracovní podmínky při recyklaci evidentně nejsou příjemné pro obsluhující personál, což lze sice považovat pouze za průvodní, nicméně nikoliv zanedbatelnou charakteristiku této činnosti. Na druhé straně je však nutno přiznat, že je to činnost, která vytváří nové pracovní příležitosti. Ani tomu však spalování odpadů nikterak nebrání. Na základě vlastních i zahraničních zkušeností lze vyvodit, že neexistuje objektivní důvod, který by opravňoval k závěru, že situace v oblasti odpadů se bude jak v České republice, tak i v ostatních zemích střední Evropy vyvíjet zásadně odlišně oproti ostatním Evropským zemím, byť je třeba souhlasit, že žádoucí by byl opačný trend v tomto vývoji, než dosavadní. MEZITITULEK: Situace ve Francii Poměrně zajímavá je dnešní situace ve Francii. Tamější ministerstvo životního prostředí, které se obávalo, že příliš velké spalovny komunálních odpadů budou bránit rozvoji recyklace odpadů, rozhodlo v roce 1998 omezit kapacitu nových spaloven na stávající úroveň objemu produkce odpadů. Důsledkem tohoto kroku je situace, že ačkoliv se recyklace rozvinula v poměrně slušném měřítku, jsou stávající spalovny odpadů přehlceny a Francie již dnes dosáhla úrovně zpracování odpadů, která byla původně očekávána kolem roku 2005. Je třeba zdůraznit, že žádná ze členských zemí Evropské unie se nerozhodla zastavit spalování odpadů. Země, které jsou dobře známy úsilím o ochranu životního prostředí, jako jsou například Německo, Rakousko, Holandsko, Dánsko, Švédsko, Francie a další země mimo Unii jako např. Švýcarsko, provozují řadu spaloven odpadů a neuvažují o jejich zastavení. V řadě z těchto zemí jsou naopak ve výstavbě nové kapacity na spalování komunálních odpadů. Podle názoru CNIM, podloženého dlouholetými zkušenostmi, nemá ani Česká republika žádný dílčí důvod technologii využití energie při spalování odpadů, která je ekologicky naprosto bezpečná, odmítat. A to tím spíše, že ani hierarchie způsobů a možností nakládání s odpady tuto technologii nevylučuje. AUTOR: Ing. Oldřich Bílík, CNIM BABCOCK, s. r. o. Zdroj: ODPADY