Snižujme emise - podle jiného plánu
Evropská unie se rozhodla být vůdčí silou v aktivitách, směřujících ke snižování
emisí skleníkových plynů, ať to stojí cokoliv. A jak vyplývá z českého návrhu
takzvaného národního alokačního plánu, Ministerstvo životního prostředí a jeho
mladí úředníci chtějí být na čele tohoto usilování.
Návrh budí podiv v zahraničí a nesouhlas ve větší části hospodářské sféry. V
řadě odvětví totiž hrozí, že české firmy budou muset nakupovat povolenky na
vypouštění emisí skleníkových plynů již v prvním obchodovacím období, tedy hned
v letech 2005 až 2007.
Přitom republika hravě naplní svůj závazek, plynoucí z Kjótského protokolu,
který činí 177 miliónů tun ekvivalentu oxidu uhličitého (emise v roce 2001
činily 148 Mt tohoto ekvivalentu). A navíc směrnice EU o obchodování umožňuje
přidělit tolik povolenek na vypouštění emisí skleníkových plynů, kolik
jednotliví provozovatelé zdrojů znečištění potřebují pro své běžné podnikání.
Evropská komise již \"posvětila\" pěti státům jejich národní plány. Několika
dalším zaslala požadavky na celkem nepodstatné úpravy. Nebyla tedy přehnaně
přísná a prakticky až na detaily plány akceptovala. Přitom z nich bylo více či
méně patrné, že vlády počítají s tím, že celkově provozovatelům rozdělí
povolenky na větší množství emisí, než vypouštějí nyní.
Jsem proto přesvědčen, že návrh českého plánu musí být zásadně revidován. Musí
být založen na kvalifikovaných prognózách rozvoje jednotlivých odvětví a zbaven
dosavadního byrokratického přístupu.
Příkladem byrokratického přístupu je svévolné řazení některých zdrojů do
kategorií, které mají své \"rozvojové\" parametry dané od stolu a tudíž je
rozdělování povolenek nastavené bez ohledu na realitu a velké rozdíly i v
jednotlivých kategoriích.
Ministerstvo životního prostředí zvolilo přístup shora dolů jako v (ne)blahých
dobách socialistického plánování místo logického přístupu zdola nahoru.
Výsledkem jsou \"botičky\", které nepadnou snad ani na jednu \"nožičku\"
(čestným výjimkám se omlouvám).
Při sestavování národního plánu je tedy nutné vyjít z podkladů průmyslových
svazů a asociací, případně i jednotlivých provozovatelů. A přihlédnout jak k
retrospektivě, tak k plánovanému rozvoji.
Je také třeba změnit výchozí období pro výpočtovou základnu plánu. Ministerstvo
si totiž vybralo roky 1999 až 2001, které představují historicky nejnižší emise.
To nese riziko pro prognózování vývoje.
Ministerstvo ve svém návrhu vychází ze seznamu činností, což je jistě
chvályhodné, avšak do jednoho pytle se tak dostávají elektroenergetika,
teplárenství obecné a teplárenství průmyslové. Tyto základní skupiny energetiky
přitom mají zcela rozdílné historické i vývojové pozice.
Není proto možné jim jednotně přidělit povolenky tak, že se oproti výchozí
základně absolutně sníží o dvě procenta. Tím se úřad pasuje na arbitra,
evidentně rozhodujícího o vývoji odvětví od hutnictví až po papírenský průmysl,
ovšem bez odpovědnosti za takové rozhodnutí.
Odborných výhrad mám k návrhu plánu podstatně víc. K hlavním patří nepřijatelně
nízká rezerva na nové zdroje. Ta přece musí být dostatečně vysoká a zvyšovat
celkovou kvótu povolenek.
Nový návrh národního plánu samozřejmě musí respektovat dikci evropské směrnice.
Rozhodně však nemůže podvazovat hospodářský rozvoj České republiky.
Nástroje, jako je obchodování s emisními povolenkami, přinesou zvýšení cen
energií pro konečného spotřebitele o zhruba 30 až 40 procent. Při uplatnění
celého systému nástrojů můžeme očekávat růst cen energií až o sto procent v
horizontu do roku 2010.
Navíc s vážným ohrožením konkurenční schopnosti evropské ekonomiky jako celku,
jestliže Kjótský protokol nakonec nevstoupí v platnost.
Proto hospodářská sféra usiluje o pozastavení systému emisního obchodování
nejméně do okamžiku, kdy protokol bude platit a budou nastaveny rovnocenné
podmínky v globálním měřítku. Politická reprezentace v Česku i v Evropské unii
by nás měla podpořit.
Naše úsilí o snižování energetické náročnosti přitom neustává. Můžeme to doložit
konkrétními čísly.
Autor je členem představenstva Svazu průmyslu a doprav
Evropská unie se rozhodla být vůdčí silou v aktivitách, směřujících ke snižování emisí skleníkových plynů, ať to stojí cokoliv. A jak vyplývá z českého návrhu takzvaného národního alokačního plánu, Ministerstvo životního prostředí a jeho mladí úředníci chtějí být na čele tohoto usilování.
Návrh budí podiv v zahraničí a nesouhlas ve větší části hospodářské sféry. V řadě odvětví totiž hrozí, že české firmy budou muset nakupovat povolenky na vypouštění emisí skleníkových plynů již v prvním obchodovacím období, tedy hned v letech 2005 až 2007.
Přitom republika hravě naplní svůj závazek, plynoucí z Kjótského protokolu, který činí 177 miliónů tun ekvivalentu oxidu uhličitého (emise v roce 2001 činily 148 Mt tohoto ekvivalentu). A navíc směrnice EU o obchodování umožňuje přidělit tolik povolenek na vypouštění emisí skleníkových plynů, kolik jednotliví provozovatelé zdrojů znečištění potřebují pro své běžné podnikání.
Evropská komise již \"posvětila\" pěti státům jejich národní plány. Několika dalším zaslala požadavky na celkem nepodstatné úpravy. Nebyla tedy přehnaně přísná a prakticky až na detaily plány akceptovala. Přitom z nich bylo více či méně patrné, že vlády počítají s tím, že celkově provozovatelům rozdělí povolenky na větší množství emisí, než vypouštějí nyní.
Jsem proto přesvědčen, že návrh českého plánu musí být zásadně revidován. Musí být založen na kvalifikovaných prognózách rozvoje jednotlivých odvětví a zbaven dosavadního byrokratického přístupu.
Příkladem byrokratického přístupu je svévolné řazení některých zdrojů do kategorií, které mají své \"rozvojové\" parametry dané od stolu a tudíž je rozdělování povolenek nastavené bez ohledu na realitu a velké rozdíly i v jednotlivých kategoriích.
Ministerstvo životního prostředí zvolilo přístup shora dolů jako v (ne)blahých dobách socialistického plánování místo logického přístupu zdola nahoru. Výsledkem jsou \"botičky\", které nepadnou snad ani na jednu \"nožičku\" (čestným výjimkám se omlouvám).
Při sestavování národního plánu je tedy nutné vyjít z podkladů průmyslových svazů a asociací, případně i jednotlivých provozovatelů. A přihlédnout jak k retrospektivě, tak k plánovanému rozvoji.
Je také třeba změnit výchozí období pro výpočtovou základnu plánu. Ministerstvo si totiž vybralo roky 1999 až 2001, které představují historicky nejnižší emise. To nese riziko pro prognózování vývoje.
Ministerstvo ve svém návrhu vychází ze seznamu činností, což je jistě chvályhodné, avšak do jednoho pytle se tak dostávají elektroenergetika, teplárenství obecné a teplárenství průmyslové. Tyto základní skupiny energetiky přitom mají zcela rozdílné historické i vývojové pozice.
Není proto možné jim jednotně přidělit povolenky tak, že se oproti výchozí základně absolutně sníží o dvě procenta. Tím se úřad pasuje na arbitra, evidentně rozhodujícího o vývoji odvětví od hutnictví až po papírenský průmysl, ovšem bez odpovědnosti za takové rozhodnutí.
Odborných výhrad mám k návrhu plánu podstatně víc. K hlavním patří nepřijatelně nízká rezerva na nové zdroje. Ta přece musí být dostatečně vysoká a zvyšovat celkovou kvótu povolenek.
Nový návrh národního plánu samozřejmě musí respektovat dikci evropské směrnice. Rozhodně však nemůže podvazovat hospodářský rozvoj České republiky.
Nástroje, jako je obchodování s emisními povolenkami, přinesou zvýšení cen energií pro konečného spotřebitele o zhruba 30 až 40 procent. Při uplatnění celého systému nástrojů můžeme očekávat růst cen energií až o sto procent v horizontu do roku 2010.
Navíc s vážným ohrožením konkurenční schopnosti evropské ekonomiky jako celku, jestliže Kjótský protokol nakonec nevstoupí v platnost.
Proto hospodářská sféra usiluje o pozastavení systému emisního obchodování nejméně do okamžiku, kdy protokol bude platit a budou nastaveny rovnocenné podmínky v globálním měřítku. Politická reprezentace v Česku i v Evropské unii by nás měla podpořit.
Naše úsilí o snižování energetické náročnosti přitom neustává. Můžeme to doložit konkrétními čísly.
Autor je členem představenstva Svazu průmyslu a doprav
Návrh budí podiv v zahraničí a nesouhlas ve větší části hospodářské sféry. V řadě odvětví totiž hrozí, že české firmy budou muset nakupovat povolenky na vypouštění emisí skleníkových plynů již v prvním obchodovacím období, tedy hned v letech 2005 až 2007.
Přitom republika hravě naplní svůj závazek, plynoucí z Kjótského protokolu, který činí 177 miliónů tun ekvivalentu oxidu uhličitého (emise v roce 2001 činily 148 Mt tohoto ekvivalentu). A navíc směrnice EU o obchodování umožňuje přidělit tolik povolenek na vypouštění emisí skleníkových plynů, kolik jednotliví provozovatelé zdrojů znečištění potřebují pro své běžné podnikání.
Evropská komise již \"posvětila\" pěti státům jejich národní plány. Několika dalším zaslala požadavky na celkem nepodstatné úpravy. Nebyla tedy přehnaně přísná a prakticky až na detaily plány akceptovala. Přitom z nich bylo více či méně patrné, že vlády počítají s tím, že celkově provozovatelům rozdělí povolenky na větší množství emisí, než vypouštějí nyní.
Jsem proto přesvědčen, že návrh českého plánu musí být zásadně revidován. Musí být založen na kvalifikovaných prognózách rozvoje jednotlivých odvětví a zbaven dosavadního byrokratického přístupu.
Příkladem byrokratického přístupu je svévolné řazení některých zdrojů do kategorií, které mají své \"rozvojové\" parametry dané od stolu a tudíž je rozdělování povolenek nastavené bez ohledu na realitu a velké rozdíly i v jednotlivých kategoriích.
Ministerstvo životního prostředí zvolilo přístup shora dolů jako v (ne)blahých dobách socialistického plánování místo logického přístupu zdola nahoru. Výsledkem jsou \"botičky\", které nepadnou snad ani na jednu \"nožičku\" (čestným výjimkám se omlouvám).
Při sestavování národního plánu je tedy nutné vyjít z podkladů průmyslových svazů a asociací, případně i jednotlivých provozovatelů. A přihlédnout jak k retrospektivě, tak k plánovanému rozvoji.
Je také třeba změnit výchozí období pro výpočtovou základnu plánu. Ministerstvo si totiž vybralo roky 1999 až 2001, které představují historicky nejnižší emise. To nese riziko pro prognózování vývoje.
Ministerstvo ve svém návrhu vychází ze seznamu činností, což je jistě chvályhodné, avšak do jednoho pytle se tak dostávají elektroenergetika, teplárenství obecné a teplárenství průmyslové. Tyto základní skupiny energetiky přitom mají zcela rozdílné historické i vývojové pozice.
Není proto možné jim jednotně přidělit povolenky tak, že se oproti výchozí základně absolutně sníží o dvě procenta. Tím se úřad pasuje na arbitra, evidentně rozhodujícího o vývoji odvětví od hutnictví až po papírenský průmysl, ovšem bez odpovědnosti za takové rozhodnutí.
Odborných výhrad mám k návrhu plánu podstatně víc. K hlavním patří nepřijatelně nízká rezerva na nové zdroje. Ta přece musí být dostatečně vysoká a zvyšovat celkovou kvótu povolenek.
Nový návrh národního plánu samozřejmě musí respektovat dikci evropské směrnice. Rozhodně však nemůže podvazovat hospodářský rozvoj České republiky.
Nástroje, jako je obchodování s emisními povolenkami, přinesou zvýšení cen energií pro konečného spotřebitele o zhruba 30 až 40 procent. Při uplatnění celého systému nástrojů můžeme očekávat růst cen energií až o sto procent v horizontu do roku 2010.
Navíc s vážným ohrožením konkurenční schopnosti evropské ekonomiky jako celku, jestliže Kjótský protokol nakonec nevstoupí v platnost.
Proto hospodářská sféra usiluje o pozastavení systému emisního obchodování nejméně do okamžiku, kdy protokol bude platit a budou nastaveny rovnocenné podmínky v globálním měřítku. Politická reprezentace v Česku i v Evropské unii by nás měla podpořit.
Naše úsilí o snižování energetické náročnosti přitom neustává. Můžeme to doložit konkrétními čísly.
Autor je členem představenstva Svazu průmyslu a doprav
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích