Gore, učenci a Apokalypsa

Když Al Gore začínal mluvit o životním prostředí a změně klimatu, sklízel posměch, že si jako politik neumí vybrat dobré téma. Jenže Gore se mu pak dvacet let soustředěně věnoval. A pro věc, kterou si vzal za svou, dokázal udělat vše, co je v silách zámožného, vlivného a politicky angažovaného Američana.

K trestuhodně opomíjené záležitosti přitáhl celosvětovou pozornost a pomohl jí postupně se dostat ze salonů a univerzitních kaváren do pracoven světových politiků. Teď, když bylo jeho úsilí korunováno nejen oscarovým, ale i nobelovským úspěchem, můžeme si dopřát trochu knížecích pochybností.

Věštírny moderní doby

Nepřinese Goreův tlak na pilu víc škody než užitku? Prokázal opravdu vědě dobrou službu, jak si pochvalují klimatologové, jejichž zástupci si teď na nobelovské smetaně pochutnávají spolu s bývalým americkým viceprezidentem?

Bez ohledu na to, co si kdo o Goreovi myslí, zůstává faktem, že uspěl v apokalyptickém žánru. Oboru, kterému se v západní civilizaci daří přinejmenším od doby, kdy se lidé začali snažit o odhadování budoucnosti. V antice plnili tuto roli zaměstnanci státních věštíren, dnes jejich postavení - řečeno s mírnou nadsázkou - zaujali vědci. Třebaže se opírají o podstatně exaktnější metody a dosahují spolehlivějších výsledků, je jejich společenské postavení obdobně nevděčné. Tak jako starověcí věštci vzbuzují svými předpověďmi bázeň či hněv. A tak jako antičtí proroci nejsou bohužel úplně prosti nebezpečí, že svými verdikty vyjdou vstříc - byť nevědomky - duchu a přáním doby.

Věda jako podezdívka

Cožpak Gore nemá svá tvrzení podepřená daty, nestojí za ním učenci? Ano, jistě. Jenže příkladů, kdy věda jako celek selhala a utvořila podezdívku přesvědčení, kterému se společnost rozhodla věřit, nabízejí dějiny bohužel víc, než je milé.

Třeba němečtí badatelé od přelomu minulého století až do roku 1945 nevyprodukovali žádné kritické texty byť jen náznakem zpochybňující tvrzení, že Německo má málo prostoru a potřebovalo by jej více. Zato sepsali řadu prací vychvalujících lamarckistickou dědičnost (což vytvořilo podklad pro rasistické ideologie).

Ano, šlo o výjimečné selhání za výjimečných okolností. Ale bludný mýtus o bádání, jako o absolutně logickém a racionálním oboru, který dokáže chladně odolávat tlaku okolí, tím vzal za své.

A hrozní přijdou časové...

Dokáže se dnešní věda Západu s tradicí apokalyptického myšlení vyrovnávat lépe než dřív?

Je to tradice velmi stará a očekávání konce světa je v ní přítomno do té míry, že budí až dojem skrytého přání. Od apokalyps pozdní antiky přes temná proroctví středověku až po vizi 20. století - zániku přelidněné planety v pekle atomového ohně. S čím jsou chiliastická očekávání nejčastěji spojována dnes, netřeba v Česku připomínat. O to se zde stará přímo hlava státu - a jako alternativu nabízí vlastní, konkurenční variantu temných nesvobodných zítřků.

Historici vědy se nemohou shodnout, zda milenaristická očekávání vystavěná nezřídka na obavách, které mají velmi racionální - a exaktními daty podepřený - základ, neštěstím spíše předcházejí, nebo je naopak v podobě sebenaplňujících proroctví strhávají.

Nelze ale přehlédnout, že všechny opravdové katastrofy, jež Západ během posledních dvou staletí postihly (včetně dvou hrůzovlád a dvou světových válek), byly společenského, nikoli přírodního charakteru.

Na koho myslet u přípitku

Při všech (zejména pak vědeckých) odhadech budoucnosti se proto vyplatí mít na paměti slova rakouského filozofa Paula Karla Feyerabenda.

Ten po svých mimořádně hořkých zkušenostech opakoval, že společnost je vystavena velkému ohrožení vždy, když zeslábne to, co nazýval "důslednou odlukou vědy od státu". Snad si na to během přípitku vzpomněli i letošní nobelisté.

josef.gres@economia.cz