Strany v lihu

Vyhlídka státní pomoci a zaručených zisků z bioletanolu roztočila korupční kolo a možná i vlnu vražd. V jakém prostředí se bude bioetanol vyrábět, zatím nikdo neví.

Prostředí pro dnešní skandály kolem biolihu se jednoznačně začalo rodit už v časech ministra zemědělství Jaroslava Palase. Lobbistické skupiny tehdy prosadily takový systém přimíchávání kořalky do benzinu, který vyžadoval silnou státní intervenci. Právě z něj se vyklubalo korupční jádro výběrového řízení na výrobce biolihu, které vyhlásilo a po dramatických protestech vloni v červnu zase zrušilo Ministerstvo životního prostředí.

TENDR NA KRIMINÁL. Podle Palasových pravidel líh měli dodávat jen licencovaní výrobci - propukla tedy bitva o licence. Měl se také používat líh jen z hustě setých obilovin - což vyzvalo k protiakci pěstitele řepy a cukrovarníky. Navíc mělo být určeno, kdo smí kolik dodat, a to se nakonec mělo změnit v příděly zaručené výrobní kvóty - tedy peníze bez rizika. Filtrem pro nezvané měla být určitá výrobní technologie (Katzen), kterou některé lihovary měly, a jiné ne. Nakonec měli být nezvaní odkopnuti opatřením, které naoko čelilo riziku nového kola "lehkých topných olejů", tedy záměny potravinářského lihu (s vysokou spotřební daní) a energetického lihu (bez daně). Kdo dělá jedno, nesmí dělat druhé.

Výsledkem těchto kousků bylo, že státní koncesi na biolíh neměli dostat dva největší hráči u nás, a sice Moravský lihovar Kojetín ze skupiny ("nepřítele státu") Tomáše Pitra a dobrovické Cukrovary TTD z obří francouzské cukrovarnické a lihovarnické skupiny Tereos.

Odtroubené výběrové řízení včetně přípravy zabralo dva nevratné roky.

"Zpoždění vedlo k tomu, že nás ve výstavbě velkých lihovarnických kapacit předstihly okolní státy," konstatuje dnes poradce ministra zemědělství Karel Machovec, který se bioetanolovým programem zabývá již deset let.

"Výroba je tam navíc financována poměrně vysokou vratkou spotřební daně."

Kdo to všechno narafičil? Podle zjištění Ekonomu se nikdy oficiálně nepátralo, kdo přesně podmínky výběrového řízení nastavil. Spekulací však koluje řada. Faktem je, že tendr uspořádalo Ministerstvo životního prostředí, jemuž to 1. září 2004 uložila vláda.

Proč nikoli zemědělství, které vždycky biolíh zastřešovalo?

"Převedení tendru na životní prostředí byl samozřejmě zastírací manévr," tvrdí zasvěcený zdroj, který nechce být jmenován. "Šílené tlaky šly ze všech stran a Palas se z toho raději vyzul," pokračuje expert a tvrdí, že bývalý ministr zemědělství tomu ani moc nerozuměl. Odpovědnost za obsahovou přípravu výběrového řízení však zůstává na jeho resortu. A hlavně na jeho lidech.

Tomáš Pitr, který měl zřejmě při některých jiných projektech k tehdejšímu ministrovi blízko, říká natvrdo:

"Palas se nechtěl nechat zavřít."

Právní služby Ministerstvu životního prostředí okolo bioetanolu poskytovala pražská advokátní kancelář Jansta, Kostka & Partners (podle smlouvy z listopadu 2004). A právě právník Miroslav Jansta, který se netají přátelskými vztahy se špičkami sociální demokracie, měl být podle médií (a Tomáše Pitra) hlavním "architektem" pochybného výběrového řízení. Najatý právník však bývá od toho, aby hledal právní konstrukce, jak vyhovět ministerskému a vládnímu zadání.

Schůzka Ekonoma s Janstou moc nepřinesla.

"Jsem vázán mlčenlivostí a o postupech naší kanceláře se nebudu bavit," zní věta, do které se dá Janstův výklad shrnout.

Advokát možná nemluví k vlastní škodě. Podle papírů, které má Ekonom k dispozici, to byl Jansta, kdo Ministerstvo životního prostředí zahrnoval výhradami: tendr má nedostatečný legislativní rámec, ten je třeba změnit, a především je problematická samotná myšlenka, že by licenci dostal jen omezený okruh výrobců.

Zrušení celého tendru nakonec navrhli také Jansta & Kostka, zřejmě v tušení řítícího se průšvihu.

OPOJNÝ BIOLÍH. O průšvih se postaral, jak taky jinak, Tomáš Pitr. Nějak se dostal k seznamu těch, kdo byli předurčeni k vítězství. Kojetínský lihovar z jeho skupiny chyběl a Pitr šel za novináři, kteří favority okamžitě vyslepičili.

"Že jsem tím tendr zrušil, to se v zasvěcených kruzích vědělo. Ve finále mi to možná zachránilo život, protože za hlavu naší skupiny hromada lidí pokládala Fandu Mrázka a nikoli mne."

"Tady mohla být strašně silná motivace," uvažuje Pitr. "Při koncesích na biolíh se hrálo o přísun miliard, který by byl zajištěn na řadu let. A odhaduji, že tam lítaly stamilionové úplatky."

Dodneška však nic určitého nevíme.

"Fandu mohli zabít kvůli Unipetrolu nebo kvůli něčemu úplně jinému," zvažuje i jiné varianty Pitr.

S biolihem by však byli u Mrázka opravdu vedle, pokračuje Pitr ve výkladu. "Devadesát procent zisků z biopaliv jsem kontroloval já. Mrázek v tom nejel, nevěděl o tom nic, o ekonomiku se nestaral."

Co tam tedy dělal?

"Různé věci. Taky bezpečnost, kontakty s policií a podobně. A měl také obrovské množství vlastních zájmů, do kterých mu nikdo neviděl."

Kubiceho zpráva zmiňuje i možnou souvislost vraždy Mrázka s prodejem Setuzy. Ve zveřejněné části zprávy jsou této verzi věnovány dva řádky (na straně 16, jak jsou stránky označeny fixou, zřejmě některým z poslanců branně-bezpečnostního výboru). Z toho se moc vyčíst nedá. Ale podle výkladu, který se Ekonomu podařilo sehnat, Mrázek uvažoval o odchodu do důchodu. Chtěl všechno prodat a dát peníze do realit. Chtěl skončit v příjemnějším oboru, než je lavírování na hraně nebo za hranou trestního zákoníku. Nebo mít lepší krytí pro roli kmotra? V každém případě chtěl "dát majetek na jednu hromadu". Pitr chtěl pokračovat v podnikání se Setuzou a tam mohl vzniknout spor, spekuluje se v policejních kruzích.

Opojný biolíh má možná na svědomí víc obětí. Vysoký policejní důstojník, se kterým jsme situaci konzultovali, doporučuje uvažovat o větším počtu:

"Od roku 1990 je v Česku pohřešováno nějakých 400 lidí. Nemusí jít vždycky o vraždy. Dovedeme si představit, že takových sto babiček a dědečků zabloudilo v lese a nenašli cestu ven. Stovku zmizelých připisujeme lehkým topným olejům, stovku machinacím s DPH. Kolik jich bylo v kauzách, které se týkají biolihu, MEŘO a podobných výrob? Deset? Třicet? Taky stovka?"

DÁL SE ZTRÁCÍ ČAS. Když Tomáš Pitr "zrušil" červnový tendr, vláda pověřila Ambrozkovo ministerstvo, aby hledalo cestu, jak dál. Do čela Ministerstva zemědělství se pak dostal Petr Zgarba, nicméně se stále oprašovaly původní představy o státní regulaci.

Nový návrh, který vláda schválila v říjnu 2005, už licence přímo nezmiňoval, ale princip zůstal. V kostce se jednalo o to, že do hry se opět může dostat jen několik firem. Jestliže ze zrušené- ho výběrového řízení mělo vítězně vzejít pět výrobců, kteří si rovnoměrně rozdělí potřebný objem biolihu (2 miliony hektolitrů ročně), teď měla určit podíly jakási "investorská připravenost". Letos v lednu byl program odeslán ke schválení do Bruselu, protože obsahoval státní podporu. Tam narazil na vážné výhrady, zejména kvůli podezření z diskriminace a omezování celoevropské hospodářské soutěže.

VELMOC V BIOLIHU? Jednou z nejzáhadnějších věcí je zmíněný "potřebný objem". Pokud chceme podle evropských směrnic přimíchávat pět procent biosložky, při současné spotřebě benzinu by nám ročně stačilo 1,3 milionu hektolitrů biolihu. Jenže ohlášeno už bylo nejméně 15 projektů, které dohromady nabízejí až desetinásobek potřebného množství.

Všechny určitě nebudou realizovatelné a jejich autoři údajně ani s výrobou nepočítají. Spíš se pustili do pokerové partie. V deformovaném prostředí byla nejdřív šance dostat licenci od státu. To by bylo terno pro získávání úvěru, banky mají takový kontrakt nejraději. Přidělenou licenci lze případně výhodně prodat. Tahle šance však zřejmě s konečnou platností padla.

Zatím mají náskok velcí a odvážní investoři, kteří se začali reálně připravovat.

Společnost TTD Dobrovice staví lihovar s cílovou kapacitou 1 milion hektolitrů lihu, přestože byla z původního tendru vyřazena.

Obilní lihovar Vrdy, který kontroluje český podnikatel Otakar Moťka, brzy dostaví výrobu s kapacitou až 700 tisíc hektolitrů lihu.

O něco později, v roce 2008 má být uveden do provozu nový lihovar v Kralupech nad Vltavou firmy Citronelle, kterou ovládá kontroverzní podnikatel František Bušek (v devadesátých letech známý pod jménem Chobot). Jeho kapacita má být 500 tisíc hektolitrů lihu ročně.

Mezi nadějné projekty se počítá ještě např. Korfill (lihovar Hustopeče) s plánovanou kapacitou 1 milion

hektolitrů a snad i další.

Jak sdělil Ekonomu Tomáš Pitr, skupina jeho firem rozjíždí největší projekt vůbec. Nemělo by to být v Kojetíně, jak se očekávalo, ale v Ústí nad Labem, přímo v areálu Setuzy. Synergické efekty (např. vlastní teplárna) dostaly přednost. Nejasná vlastnická struktura skupiny a její finanční vztahy včetně postavení Setuzy však může tento projekt zhatit.

Na svou příležitost číhá také pardubický AliaChem ze skupiny Agrofertu Andreje Babiše.

"Naše podnikání ovšem není založeno na výrobě biopaliv," říká Jan Kadaník, ředitel Agrofertu pro strategii. "Na tento trh můžeme vstoupit i později. Nakonec to nebude věc dotací, ale trhu."

Agrofert už má na stavbu lihovaru stavební povolení, ale zatím vyčkává, než se pročistí pokroucený trh.

Lihovar Bioferm Kolín, který se dokázal protlačit do vítězné skupiny později zrušeného tendru, přestože byl v prvním kole vyřazen, svůj projekt připravoval léta. Když byly ve hře licence, chystal novou továrnu za 1,5 až 2 miliardy korun.

Pokusil se najít zaručeného odběratele, na kterého by banky kývly nad úvěrem stejně jako na státní licenci. Uvažovali o Unipetrolu. Tak si zástupci lihovaru Jaromír Janata a Rostislav Polák povolali Františka Vybírala, univerzálního lobbistu, který se v zemědělském sektoru pohyboval. Chtěli kontakt s bývalým ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem, členem dozorčí rady Unipetrolu. Ten měli zprostředkovat vysocí státní úředníci Ludmila Schwarzová, členka širšího vedení ČSSD, a Josef Láznička. Jak kolovalo 15 milionů, se můžeme dočíst u Kubiceho. Když se letos v únoru ukázalo, že licence nebudou, ve skupině se hádali, kdo komu úplatky vrátí. Jenže se to zamotalo kvůli tomu, že Vybíral už byl v odposlechové síti kvůli ruské mafii. Spadli do toho, a otřásli i Paroubkovou vládu.

V TÉTO ZOUFALÉ ATMOSFÉŘE měla vláda najít řešení. Na stole jsou tři varianty, které vždy někomu vyhovují a jinému ne.

Varianta první - podpořit biopaliva vracením spotřební daně všem výrobcům a distributorům. Zabránilo by to zvýšení ceny benzinu s lihem. To je běžné v Evropské unii. Vratku z českého rozpočtu by však mohli využít i (subvencovaní) zahraniční výrobci. Líh by se více rozvážel od výrobců k distributorům cisternami a vznikl by tak systém, který by obešel produktovody státního podniku ČEPRO se strategickým významem pro energetickou bezpečnost republiky.

Varianta druhá - nikomu nic nedáme, u čerpadla se jedná jen o pár haléřů. Nevýhodou je, že neobstojíme v tlaku zahraniční konkurence. A benzin s vyšší koncentrací lihu by byl ke všemu dražší, přestože snižuje výkon motoru a prý ho i ničí.

Varianta třetí - budeme přímo subvencovat výrobce, když prokážou, že dodali tam, kde se líh do benzinu míchá. Vyšlo by to možná levněji než vratky daně, ale těch papírů!

VLÁDA měla rozhodovat ve středu 14. června, ale pár dní předtím, v pátek, ministr zemědělství Jan Mládek oznámil, že navrhne, aby se o věci nejednalo. Dosluhující vláda by už neměla dělat strategická rozhodnutí. A je tu možná ještě silnější další důvod - ať by rozhodla jakkoliv, ocitne se v palbě těch nespokojených.

Není vyloučeno, že po zprávě plukovníka Kubiceho, která je v klíčové části věnována právě biolihu, už nechce o něčem takovém ani slyšet...

AUTOR: Emil Szirmai