zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Řeka Jordán a poptávka po pitné vodě jako příležitost pro bilaterální spolupráci

19.07.2020
Voda
Pitná voda
Politika
Řeka Jordán a poptávka po pitné vodě jako příležitost pro bilaterální spolupráci

Místo zpochybňování konfliktního potenciálu řeky Jordán je vhodné tuto řeku představit v kontextu bilaterální spolupráce mezi jednotlivými státy, které se o její území dělí (Izrael, Jordánsko, Palestinská území, Sýrie, Libanon). Kromě prevence konfliktů jde také o prostředek rozvoje důvěry, která může mít významný vliv na navazování spolupráce také v jiných, např. vodohospodářských nebo environmentálních sektorech.

Ve většině států na světě stále více roste poptávka po pitné vodě. Za nejvzácnější region na vodu je označována oblast MENA, zahrnující státy Blízkého východu a severní Afriky. Klimatické podmínky by se daly označit za značně nehostinné. V regionu panuje suché a horké podnebí s minimem srážek, nicméně i přesto v této oblasti žije až 5 % světové populace, na kterou připadá méně než 1 % obnovitelných zásob pitné vody. Poptávka tak převyšuje nabídku přirozeně dostupných zdrojů pitné vody o více než 20 %.

Pokles ekonomiky v důsledku nedostatku vody

Podle Světové banky je to právě nedostatek vody, který bude v budoucnu stát například za poklesem ekonomiky v regionu MENA. Do roku 2050 se předpokládá ekonomická ztráta v průměru 6-14 % HDP. Region se rovněž potýká s konstantně vysokou mírou plodnosti, která spolu s neefektivním využíváním vody, špatným hospodařením a nedostatkem politického a ekonomického managementu přeshraničních vod, vede k čím dál větším obavám ze zhoršování situace, a s tím spojených vážných bezpečnostních rizik.

Dalším klíčovým aspektem je pak nízká míra recyklace vody, která je pro region MENA typická. Až 82 % použité vody bývá nenávratně vyplýtváno, přičemž pokud by se toto číslo snížilo, znamenalo by to pro region prakticky zcela nový zdroj čisté vody. Jedním z nejvíce diskutovaných vodních toků v oblasti MENA je řeka Jordán. Její povodí se rozkládá na ploše přibližně 18 500 km2. O většinu této plochy se dělí Jordánsko (40 %) s Izraelem (37 %), dále část povodí zasahuje do Sýrie, Libanonu, a také do území Západního břehu Jordánu, který je součástí Palestinské samosprávy. Konfliktní potenciál Jordánu je hojně rozebírán jak v akademické literatuře, tak v médiích. Bývá zmiňován hlavně ve spojení s arabsko-izraelským konfliktem, a zejména pak ve vztahu izraelsko-palestinské problematiky.

Jordánsko průlomovým aktérem ve spolupráci

Rané počátky spolupráce mezi Izraelem a Jordánskem mají své kořeny už ve 20. letech 20. století. Mezníkem v jordánsko-izraelských vztazích se pak stal paradoxně neúspěch Johnsonova plánu, který, i když nebyl formálně akceptován, vytvořil základy pro budoucí spolupráci mezi oběma zeměmi. Představitelé obou zemí se totiž v 60. a 70. letech začali tajně setkávat během tzv. Picnic Table Talks, a uchýlili se také k dodržování navržených principů v Johnsonově plánu. Toto sbližování vedlo Jordánsko k distancování se od pozice ostatních arabských států, které setrvaly v opozici vůči jakýmkoliv izraelským projektům na rozvoj vody. Další pokrok v jordánsko-izraelských vztazích nastal v 90. letech díky Blízkovýchodnímu mírovému procesu. Izrael omezil využívání vody a zvýšil odklon Jordánu do Yarmouku, což umožnilo pokrýt potřeby vody Jordánska. Obě země se také dohodly na společných projektech zahrnujících hlavně využívání odsolovacích zařízení. Byla právě raná spolupráce, která přispěla ke snížení napětí mezi protivníky, a usnadnila rozvoj důvěry a přátelských vztahů. Tyto vztahy byly formálně zpečetěny v roce 1994 podpisem mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánským královstvím.

Mírová smlouva se zabývá komplexním a trvalým řešením problémů spojených s vodou mezi oběma státy, a to prostřednictvím vzájemného uznávání a dodržovaní ,,oprávněných přídělů vody" z Jordánu, Yarmouku a podzemního zdroje Arava. Obě země se rovněž zavázaly k využívání Galilejského jezera jako sdíleného vodního zdroje. Jordánsko do jezera odvádí svou nadbytečnou vodu nahromaděnou během zimních měsíců, a v suchých letních měsících zase Izrael vypouští vodu zpět do jordánských městských center, které trpí suchem. Ztrátu vzniklou vypařováním kompenzuje Izrael, zatímco potrubí, kterým je voda transportována, bylo postaveno na náklady Jordánska. Dohodou se rovněž zřídil koordinovaný vodohospodářský orgán Joint Water Committee (JWC), který je pověřen dohlížením nad implementací dohody a řešením jakýchkoliv záležitostí nebo problémů s ní spjatých.

Chápání hodnoty vody jako dividendy politické stability

Mírová smlouva rozděluje vodní zdroje mezi oběma státy následovně: Jordánsko čerpá většinu své vody z Yarmouku, zatímco Izrael z Jordánu. Jordánsko má také nárok na 30 mil. m3 vody z Jordánu ročně, a pro Izrael je zase dostupné 25 mil. m3 vody z Yarmouku. Izrael je také oprávněn čerpat dalších 20 mil. m3 vody z Yarmouku během zimních měsíců do Galilejského jezera, a stejná částka je během letních měsíců přesměrována zpět do Jordánska. To si od doby před podepsáním této smlouvy výrazně přilepšilo.

V roce 2001 oznámilo Jordánsko spolu s Izraelem rozhodnutí iniciovat projekt Read Sea Dead Sea (RSDS). Po mnoha letech prodlevy došlo k podpisu dohody o pilotním RSDS v roce 2013, kdy projekt podepsalo Jordánsko, Izrael a Palestinská samospráva. Jedním z důvodů vzniku projektu byly jordánské rapidně klesající zásoby vody. Dohoda předpokládá výstavbu odsolovacího zařízení v jordánské Aqabě, které by vyprodukovalo až 80 mil. m3 odsolené vody z Rudého moře ročně. Množství vody o objemu 30 mil. m3 by bylo dodáváno do Aqaby a 50 mil. m3 by bylo prodáváno do Izraele. Izrael se na oplátku zavázal, že bude ročně prodávat Jordánsku dalších 50 mil. m3 vody z Galilejského jezera, a to pouze za symbolickou cenu. Tento izraelský krok odráží chápání hodnoty vody ne pouze ve světle mezní ceny její produkce, ale také jako dividendu politické stability. Zatímco pro Jordánsko dohoda znamená značné navýšení vodních zdrojů, pro Izrael budou výhody plynout z posílení vztahů s Jordánskem, a tak zajištění větší národní bezpečnosti a regionální stability.

Kritika a nevýhody izraelsko-jordánské spolupráce

Významnou nevýhodou izraelsko-jordánské spolupráce je nízká efektivita Společné komise pro vodu (Join Water Committee), která řeší problémy a implikace uzavřené dohody pouze minimálně, navíc řada ustanovení o vodě nebyla v dosud uvedena v praxi. Jako jedna z překážek neprovádění technických řešení uvádí nedostatek politické vůle. Absence implementace změn může být způsobena mocenskou asymetrií obou států a velkými rozdíly, pokud se jedná o finanční zdroje a technologickou vyspělost. I navzdory dohodě pak stále přetrvává mezi oběma zeměmi napětí. Část Jordánců má pocit, že je k nim smlouva nespravedlivá vzhledem k velikosti (a stálému růstu) jordánské populace. Napětí pak také plyne ze stále nevyřešených arabsko-izraelských sporů.

Značně odlišnou podobu mají vztahy Izraele a Palestiny. Na rozdíl od Jordánska, Palestina není svrchovaným a nezávislým státem. Stále je z velké části pod kontrolou Izraele a k řece Jordán má pouze teoretický přístup. Zůstává proto závislá na dodávkách vody z Izraele, popř. od jiných zahraničních donorů. Obě země se také diametrálně liší v otázce technické vyspělosti nebo finančních prostředků.

Izrael jako hegemon ve věci vlastnictví vody

V současné době je Izrael považován za hegemona ve věci vlastnictví vody v regionu. Již během první dekády své existence si tento stát přivlastnil a vyvinul až 1 mld m3 vody. Postupem času začal vyvíjet nové techniky a strategie při získávání nových zdrojů vody, a do roku 1967 spotřebovával až 1,6 mld m3 vody ročně, z čehož 80 % bylo používáno v zemědělství. V současné době se v Izraeli spotřebovává ročně přibližně 2,5 mld m3 vody ročně, a podíl vody směřující do zemědělského sektoru klesl přibližně k 55 %. Nicméně užívání primární pitné vody se v Izraeli stále snižuje (v současnosti se jedná o 40 % z celkového množství využívané vody), a naopak roste využití recyklované vody a také vody získané procesem desalinizace, která se využívá zejména v zemědělství. Od svého vzniku, kdy převažovala závislost na zemědělství, se však Izrael rozvinul do moderního technologicky vyspělého státu, prakticky nezávislého na zemědělském sektoru. Ten v současnosti tvoří pouhá 2 % ročního HNP státu. Navíc se Izrael stal předním výrobcem vysoce pokročilých zavlažovacích technik, které zemědělcům umožňují efektivně využívat vodu a minimalizovat její plýtvání. Celkově se v roce 2015 recyklovalo až 86 % využité vody, což činí Izrael světovým lídrem.

Zcela jiná situace se objevuje na Palestinských územích. Podle profesora Mahera Abu-Madiho z Palestinské univerzity Birzeit, je nedostatek vody ve většině států kolem Jordánu čistě politický nebo administrativní, nikoliv fyzický. Zrovna pak mezi Izraelem a Palestinou je propastný rozdíl. Izrael disponuje obrovskými finančními prostředky, které se odrážejí na investicích do infrastruktury a potřebných inovačních technologií pro vodní sektor. Efektivně také využívá odsolovacích zařízení nebo technologií sloužících k recyklaci vody. Naopak na Palestinských územích je situace stále na úplném začátku, kdy Palestinci teprve čekají na přiznání svých základních práv na vodu od okupačních sil. Velké množství Palestinců pak zastává názor, že nedostatek vody v oblasti je mýtus vytvořen izraelskými médii, vzniklý s cílem získat kontrolu nad palestinskými vodními zdroji. Argumentují např. slovy, že palestinské vodní zdroje zahrnují řeku Jordán a horská podzemní zvodeň, což by pro oblast vystačilo, nebo že ,,Rammaláh má ve skutečnosti větší srážkovitost než např. Londýn".

Na Palestinských územích chybí plán managementu vody

Podle palestinského statistického úřadu byl v roce 2017 na Palestinských územích dostupný objem vody v hodnotě 375 mil. m3, z čehož většina byla získána z palestinských studní (264,5 mil. m3) a druhou největší část (83 mil. m3) poskytla izraelská vodní správa Mekorot. Od konce šestidenní války v roce 1967 začal veškerou vodu na Palestinských územích spravovat Izrael. Veškeré kopání studen tak muselo být schvalováno izraelskou vládou, která např. v rozmezí let 1967-1999 vydala pouze 23 povolení na vrtání nové studny. Navíc zatímco se v Izraeli ekonomika transformovala, Palestinci stále zůstávají závislí na zemědělství, které tvoří cca 15 % HNP a zaměstnává přibližně 20 % obyvatelstva.

Na Palestinských územích tak neexistoval žádný ambiciózní plán managementu vody, jelikož nad vodou neměli Palestinci žádnou kontrolu. V dnešní době, kdy Palestinská samospráva má určitou míru autonomie na svém území, tak je stále závislá na donorech. Dárci poskytují na projekty zaměřující se na vývoj vodního sektoru na Palestinských územích velké částky, nicméně Palestina trpí nedostatkem efektivních institucí, které by s příspěvky vhodně nakládaly a strategicky je investovaly. Ani v současné době nesmějí Palestinci v oblastech, kde má Izrael civilní i bezpečnostní kontrolu, vrtat nové studny pro zemědělské účely. Zato izraelský Mekorot buduje stále nové studny na zavlažování pro židovské osadníky. Palestinské studny jsou tak často zasolovány nebo vysychají, právě z důvodu hluboko vrtaných studní izraelských osadníků. Nutno také podotknout, že celá oblast kolem řeky Jordán je pod úplnou správou Izraele.

Komplikovaná spolupráce mezi Izraelem a Palestinskými územími

Spory mezi oběma stranami se vedou hlavně o systém podzemních zvodní, které z velké části leží pod palestinskými oblastmi. Po šestidenní válce v roce 1967 zavedl Izrael vojenskou správu nad Západním břehem, včetně jeho veškerých vodních zdrojů. Vztahy mezi Palestinskou autoritou a Izraelem tak nebyly nikterak vřelé. Patrná změna přišla s Madridskou mírovou konferencí v roce 1991. V Madridu byly vodní zdroje diskutovány jako jeden z hlavních bodů programu, a i když konference nepřinesla žádné významné změny, stala se jakýmsi katalyzátorem následných dohod a jednání mezi lety 1992-1996.

Z těchto jednání pak vyplynuly tzv. Dohody z Osla. První byla podepsána v roce 1993, nicméně voda nebyla mezi hlavními řešenými tématy. V roce 1995 došlo k podpisu druhé prozatímní smlouvy z Osla, která už zahrnovala článek 40 s názvem Water and Sewage, pojednávající o sdílených vodních zdrojích. V tomto článku Izrael poprvé přiznal Palestincům právo na vodu, což pro Palestinskou autoritu bylo velkým vítězstvím. Podrobnosti o tom, jaký by toto uznání mělo mít vliv na reálné životy Palestinců, měly být zmíněny až v konečné verzi smlouvy, která měla být podepsána o pět let později, avšak k podpisu nikdy nedošlo. Na základě zmiňovaného článku 40 byla vytvořená Společná vodní komise (Joint Water Committee - JWC), která se z poloviny skládá z palestinských odborníků a z poloviny druhé z odborníků z Izraele. Úkolem této komise je spravovat sdílené vodní zdroje a starat se o veškeré, s vodou nebo s kanalizací spojené, problémy a neshody. JWC je také pověřena koordinací vodohospodářských a kanalizačních projektů na Západním břehu Jordánu. V současné době je podepsaná prozatímní dohoda z Osla II stále jediná formální mezivládní bilaterální dohoda týkající se vody mezi těmito aktéry.

Kritika izraelsko-palestinské spolupráce

Spolupráce obou aktérů především postrádá vyváženost. Izrael má v oblasti dominantní postavení a z velké části vojensky spravuje Palestinská území, a navíc je také hegemonem ve věci vodních zdrojů. Pro Palestince je tak náročné vyjednat si nějaký ústupek ze strany Izraele. Hojně kritizována bývá také JWC. Podle dohody z Osla potřebuje každý vodní projekt v oblasti souhlas této komise. Izrael však disponuje de facto právem veta, což má za následek povolení 56 % navržených palestinských projektů v porovnání s téměř 100 % odsouhlasených izraelských projektů. V důsledku toto odmítly palestinské úřady v komisi od roku 2010 zasedat. Zatímco se tak na papíře jeví JWC jako spravedlivá platforma, kde se schází Palestinci a Izraelci jako sobě rovni, četné studie o úloze JWC v regionálním vodním hospodářství dospěly k závěru, že výbor spíše podporuje asymetrii moci mezi oběma stranami, než aby umožňoval rovnou spolupráci.

Problematika spolupráce se Sýrií

Vztahy mezi Sýrií a Izraelem jsou velmi chladné a je nepravděpodobné, že by v blízké době přišla nějaká změna. Spory začaly v 50. letech, kdy Izrael začal vysušovat bažiny a Jezero Hule, které se nacházely v demilitarizované zóně. V plánu bylo rovněž zahrnuto odklonění toku Jordánu prostřednictvím potrubí, které by směřovalo do aridních oblastí v Izraeli. Konstrukce potrubí měla být součástí NWC (National Water Carrier - ,,národní vodovod") a vysoušení bažin a jezera mělo přispět k lepšímu průtoku Jordánu. V důsledku těchto plánu vznikly potyčky, které se přerodily i do násilného sporu, který práci na vodovodu v této oblasti ukončil a donutil Izrael přesunout svůj projekt jižněji, zcela na své území.

Asi největší překážkou mírových sporů je pak izraelská anexe Golanských výšin, která Syřanům zabraňuje přístup k řece Banias. I když je Sýrie závislá především na vodách Eufratu a Tigrisu, Banias považuje za svůj zdroj, který by mohla taktéž využívat. Od výhry v šestidenní válce začal navíc v této oblasti Izrael budovat židovské osady, přehrady, a další různé vodní projekty. Díky těmto stavbám se tak neshody přerodily spíše v územní spory, kde již voda nehraje nejzásadnější roli. S cílem urovnat spory mírovou cestou došlo k několika summitům a bilaterálním setkáním, žádné z nich však nedosáhlo nějakého pokroku, a mírová smlouva mezi Izraelem a Sýrií zůstává v nedohlednu.

Kontext libanonsko-izraelských vztahů

Oba státy spojuje bohatá historie neshod, sporů i ozbrojených konfliktů. Všechny tyto války přinesly mnoho civilních obětí a zanechaly jakousi hořkost mezi oběma státy. Paradoxně se Izrael původně domníval, že v prozápadně orientovaném křesťanském Libanonu získá prvního významného spojence v regionu. Libanon se však zapojil do útoku na Izrael v roce 1948, a následně na své území přijal tisíce palestinských uprchlíků. Na konci 70. let se do Libanonu navíc přesunula Organizace pro osvobození Palestiny, která stát prakticky vtáhla do izraelsko-palestinského konfliktu, což bylo spojeno s dalšími střety s Izraelem.

Spory ohledně vody situaci mezi oběma státy značně přiostřily. Ve středu neshod leží řeka Hasbani spolu se svým pramenem Wazzani. Vodu z řeky Hasbani využívá Izrael, z toho důvodu také obsadil vesnici Ghadžar, která leží u pramene Wazzani. Tento zdroj Izrael pečlivě střeží. Například v roce 2001 se Libanon pokusil naistalovat 10 cm široké potrubí k prameni Wazzani, aby z něj čerpal vodu do svých vesnic. Tento pokus vedl k hrozbám Izraele, které byly až překvapivě agresivní. Ekologové tuto reakci vysvětlují vleklým pětiletým obdobím sucha a nebezpečím, že odklon řeky Hasbani má potenciál vysušit Galilejské jezero, které slouží jako hlavní zásobárna pitné vody pro Izrael.

Jiným příkladem sporů můžou být tzv. farmy Šebá, které podle Libanonu a Sýrie leží na území Libanonu, z něhož se měl Izrael stáhnout. Izrael však tvrdí, že z Libanonu se zcela stáhl a zmiňované farmy leží na území okupovaných Golanských výšin. Tuto verzi zastává rovněž OSN. Pro Libanon jsou nicméně "farmy Šebá" důležité pro svou hydro-strategickou hodnotu. Nacházejí se na západním úpatí hory Hermon a slouží jako strategické místo pro útoky Hizballáhu, a zároveň mají dostatek pramenů s pitnou vodou, kterou by Libanon mohl využívat.

Jednotlivé konflikty sice byly ukončeny bilaterálními jednáními a dohodami, ale mírová smlouva mezi oběma státy stále neexistuje. Izraelské vyjednávání s Libanonem se zcela zastavilo po jednáních z Osla v roce 1993.

Dalším řešením nedostatku vody v regionu MENA může být multilaterální spolupráce. O mezivládní přeshraniční spolupráci bude pojednávat samostatný článek.

Text: Ester Pakizerová, Autorka je studentkou oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí