Paměť krajiny: Cesty a meze

Dnes se podíváme na dva typy krajinných jevů, které nám zanechalo zemědělství, které spolu souvisejí a které svým smyslem jsou přece opaky: cesty, jež lidi spojovaly a meze, jež majetek lidí oddělovaly. Vystihují tak naprosto přesně potřeby oněch lidí - mít jistotu, že něco vlastním (odtud až potud) i že se mohu dostat z toho svého k sousedovi a k sousedovi souseda. Zatímco meze deklarují jistou připoutanost, cesty symbolizují svobodu. Krajinářsky: meze (a ovšemže nejen ony) krajinu strukturují, cesty však ji činí průchozí. Ostatně hrazení cest bylo odjakživa vnímáno jako cosi nepatřičného... Podívejme se přitom také, jak s těmito krajinnými prvky naložila vichřice společenských změn, která se krajinou (a dušemi lidí v krajině) přehnala v druhé polovině minulého století. Jak z výše uvedeného vyplývá, řeč bude výhradně o cestách polních a lesních. Nebudeme se zabývat silnicemi, i když i ony mají někdy úctyhodné stáří a ke krajině již neodmyslitelně patří, a vůbec již ne dálnicemi (ač mi to někteří budou mít za zlé, já říkám, jen dobře, že na Mostecku žádnou nemáme). Marně bychom hledali \"klasickou\" polní cestu v poničené krajině uhelné pánve, již proto, že zde nejsou žádná pole. Stezky, které zde občas vznikaly, měly vesměs život jen jepičí, takže si je krajina nestačila \"zapamatovat\". Jednalo se téměř výlučně o zkratky mezi dvěma antropologicky ovlivněnými plochami - tak třeba mezi havířskou osadou a dolem, často tyto stezky jen propojovaly silnice. Na Mostecku se polní cesty jako takové zachovaly, ovšem v míře více než skromné, pouze v jižní a východní části. Pokud je doprovází stromořadí, pak se téměř vždy jedná o cesty staré a z hlediska přírodního prostředí velice cenné. Neváhám u takových cest poopravit úvodní tvrzení - i takové cesty mají význam pro strukturování krajiny, a dokonce význam zásadní. Podél cest byly vysazovány stromy především ovocné - specialitou Mostecka byly hrušně koprčky, ale sázely se též švestky, jabloně i třešně. Z jiných dřevin se uplatňovala ponejvíce bříza. Pokud člověk záměrně nepomohl, příroda si poradila sama - každá polní cesta nějaký ten vegetační doprovod má - lemují ji keře, na cestě samotné najdeme rostliny snášející občasný sešlap či rostliny, které by na louce či na poli nevydržely konkurenci ostatních druhů. Uveďme si několik příkladů takových rostlin. Nepřehlédnutelný je zde třeba truskavec ptačí, určitě tu bude některý z jitrocelů, chybět nebude pampeliška lékařská. Nejbohatěji je však zastoupena čeleď lipnicovitých, tedy trávy. Na vlhčích místech cest, tedy přečasto ve vyjetých kolejích po selských vozech, rostou lipnice roční i luční, typická je zde ježatka kuří noha, vzácněji bér zelený (po polních cestách pod Milou, směrem jižním a jihovýchodním). Vlhčí i suchá, případně v létě vysychavá stanoviště obsazuje zblochanec oddálený (jeden z halofytů, tedy slanobytných druhů - najdeme jej na zasolených půdách v okolí bývalých Bylan, u Saběnic, kolem Nemilkova apod.), velice často pýr plazivý, kostřavice bezosinná a sveřep luční. Suché, případně písčité cesty provázejí lipnice úzkolistá, smáčknutá i cibulkatá, jílek vytrvalý, ječmen myší, sveřepec střešní, sveřep japonský, bojínek hlíznatý, bér sivý, vzácněji již milička menší (pouze ve středohorské části), paličkovec šedavý (opravdu jen na písčitých stanovištích, třeba u havraňské pískovny), nejvzácněji i tužanka tvrdá (snáší i zasolené půdy, dnes se vyskytuje pouze v okolí Želenic). Právě posledně jmenovaná tráva je patrně ze všech námi uvedených druhů pro paměť krajiny nejvýznačnější - její výskyt signalizuje, že se jedná o cestu opravdu prastarou. Má se totiž za to, že začala obsazovat střední Evropu již v době nástupu neolitické zemědělské revoluce - tehdy sem měla být zavlečena odněkud z jihovýchodu. Zůstaly však zachovány též některé staré cesty lesní. Jen namátkou uveďme třeba Tetřeví cestu, vedoucí převážně podél Pstružného potoka, v severním úseku známou též jako Hraniční. Cítíte tu váhu paměti? Zde se lovili tetřevi - kdepak je jim konec; v potoce byli pstruzi (semtam ještě jsou); opradávna tu byla hranice mezi Českým a Saským královstvím... Nebo taková Kostelní cesta, tedy cesta od kostela v Klínech (býval poblíž restaurace Sport) jižně od Mračného vrchu směrem na Kamenec. S touto cestou je téměř souběžná, jižněji a níže vedená cesta Klínská (Kostelní je v nadm. v. 800 až 825 m, Klínská v 700 až 771 m). Můžeme také vzpomenout cesty Žeberské (podle zaniklého hradu Žeberka - Seebergu), jinak též cesty Jezeřské (podle zámku Jezeří - Eisenbergu), která ohraničuje národní přírodní rezervaci Jezerku. Případně cestu s trochu záhadným jménem - K Žebráckému rohu, která vede z Horní Vsi u Českého Jiřetína (konkrétně odbočuje u Vlaštovky) severně od Jilmového vrchu podmáčenými porosty až k lokalitě na Bystrém potoku (až na Teplicku). Přenádherná je Mariánská cesta, vedoucí stejnojmenným údolím z Horního Jiřetína do Mikulovic souběžně s Jiřetínským potokem (a v jistém smyslu též se silnicí č. 2541). Spodní závěr této cesty je v nadmořské výšce 350 m, po necelých třech kilometrech se ocitáme v 588 metrech. Krásné jsou zde všechny roční období, ovšem takový rozzářený podzimní den, to je barevná pohádka. Doporučuji! A dodávám, tahle cesta by si zasloužila stejnou ochranu jako slavná Tesařova cesta (jako naučná stezka vybudovaná v letech 1998 - 2002 z Litvínova do Šumného dolu podle návrhu Michaely Míčkové, tehdy studentky Scholy Humanitas, délka trasy 12,5 km, 17 zastavení). V horách můžeme najít také nejslavnější meze Mostecka - tzv. agrární valy v okolí Hory Svaté Kateřiny, Nové Vsi v Horách, Rudolic v Horách, Malého Háje. Nejzřetelnější jsou patrně ty novoveské (za Strážným vrchem, naproti Výšině) a kateřinské (na Růžovém vrchu, resp. na Kohoutí hlídce, prostě pod slavnou kamennou rozhlednou z roku 1902). Agrární valy vznikaly na okrajích tzv. řemenových (tedy velice úzkých, po svahu vedených) parcel snosem kamení. Musela to být nelidská dřina zúrodňovat takové srázy, v těchto polohách především pro brambory nebo oves. Nechtěně tím vznikly nezaměnitelné struktury v otevřené horské krajině, které by si rozhodně zasloužily větší pozornosti - zatím byly včleněny do územního systému ekologické stability, především pro úžasnou (a úžasně úpornou) doprovodnou vegetaci, která zde vydržela i přes poměrně intenzivní pastvu v pozdějších letech. Co se týče nížiny, pak patrně nejzachovalejším je systém mezí pod Milou (směrem k hranicím s Lounskem). Také zde jsou zachovalá společenstva rostlin i živočichů, trochu jen připomeňme, že v posledních letech některé kontury mezí podléhají náporu trnek a šípkových růží. Klasicky se toto zarůstání trnitými křovinami projevuje na tzv. Patokryjských ladech, kdysi stepích mezi Patokryjemi a Zlatníkem. Zbytky mezí lze v současné době vidět na Bečovsku, Havraňsku, něco málo v okolí Volevčic. Jinak téměř vše rozoráno, obětováno zemědělské velkovýrobě. Samozřejmě včetně vhodných biotopů pro mnohé živáčky. I proto jsou v ochranářské vyhlášce (395/1992 Sb.) koroptev, křepelka, ale i někteří čmeláci... Málem že tam není zajíc polní! Nezdá se vám, že je to tak trochu ostuda? Zdroj: Deník Mostecka