Stanou se vlci trvalou součástí naší přírody?

Jak je to opravdu s tímto druhým největším evropským predátorem u nás? Víme o něm vše potřebné? Nežijeme jen v zajetí předsudků, pověr či “pivních” informací? Jsme připraveni vlka přijmout a akceptovat ho jako rovnocennou součást ekosystémů?

Podívejme se na problematiku komplexněji a v hlavních souvislostech. Zřejmě některé úvodní odstavce tohoto příspěvku budou pro mnohé čtenáře již známou skutečností, ale heslo o tom, že opakování je matka moudrosti, platí v případě vlků mnohonásobně.

Vlci žijí na území velké části Evropy, Asie a Severní Ameriky. Původně byli rozšířeni po celé Evropě. Do začátku 19. století byl jejich výskyt ještě běžný i ve střední Evropě, ale v průběhu tohoto století v mnoha evropských státech zmizeli. U nás byly početné stavy ještě v 17. století, začátkem 18. století došlo k jejich výrazné redukci, takže v následujícím období byly zaznamenány již pouze jednotlivé úlovky. Vlci byli pozorováni v Beskydech ještě po druhé světové válce, v roce 1947, v letech 1964 – 65 a nově se objevují pravidelněji od poloviny devadesátých let. Na Šumavě bylo koncem sedmdesátých let uloveno několik vlků, kteří unikli ze zooparku Bavorského národního parku. V současné době žije v Evropě zhruba do 20 tisíc vlků, a to především v méně osídlených oblastech, zejména ve Východní Evropě, na Balkáně, v Rumunsku, na Slovensku a v Polsku. Celoevropský vzestup vlčí populace byl zaznamenám celkem logicky po první i druhé světové válce. Do určité míry překvapivý je současný početní nárůst vlků a poměrně rychlé tempo přirozeného znovuosidlování území ve více částech Evropy v rámci migrace z východu na západ či v menší míře z Apeninského poloostrova na sever. Předpokládá se, že tento nárůst souvisí zejména s postupným přesunem venkovských obyvatel do měst, s poklesem hospodářských aktivit na venkově a v horách a se zlepšením vztahu lidí k vlkům.

Vzhledem k tomu, že vlci žijí ve velmi odlišných podmínkách, jsou rozdíly v jejich tělesné hmotnosti, velikosti či např. v barvě velmi výrazné. Nejvyšších hodnot přitom dosahují v nejnáročnějších podmínkách Severní Ameriky. Tvarem těla připomínají psa vlčáka. Typická je zvláště široká hlava, kratší slechy, šikmo položená světla a silný krk, výrazně zvětšený hřívou. Hmotnost dospělého vlka se pohybuje mezi 20 až 80 kg, vlčice je menší a lehčí (asi 15 – 55 kg – což je jediný výraznější vzhledový rozdíl mezi pohlavími), délka těla 105 – 160 cm, výška v kohoutku okolo 80 cm. U vlků žijících ve střední Evropě převážně v lesním prostředí převládají při základní barvě šedé s hnědorezavým nádechem spíše tmavší odstíny, v severských oblastech je to barva světlejší, šedavě bílá. Celkové zabarvení však bývá značně variabilní v závislosti nejen na geografickém původu, ale i na věku a roční době. Vlci línají na jaře od února do května, na podzim od října do listopadu, mladí již od srpna.

Potrava vlků je velmi pestrá. Vzhledem k tomu, že je významných predátorem velkých býložravců, tak v našich podmínkách je jeho hlavní kořistí zvěř jelení, černá a srnčí. Vlci však neodmítnou ani lišku, zajíce, rybu, žábu, dokonce ani hmyz, ale i toulavého psa či zdechlinu, návnadu na medvědy, nebo též ovoce, kukuřici a brambory. Na Slovensku například vlci zkonzumovali v 80. letech i zastřeleného medvěda, který nebyl včas odvezen z místa ulovení. Útočí však i na ovce, kozy, mladý skot, drůbež a domácí králíky. Volně žijící a domácí kopytníci tvoří např. na Slovensku 90 % kořisti vlků. Složení a množství konzumované potravy je závislé na mnoha okolnostech. Významné jsou zejména geografické, stanovištní i klimatické podmínky. Stejně jako další šelmy se dovedou velmi dobře přizpůsobovat změněným podmínkám. Známý je nafilmovaný případ z Rumunsku, kde si vlci zajišťovali potravu na příměstských skládkách a pronikali až na smetiště předměstí. Lidé při denním dojíždění do města potkávali za ranního úsvitu v okrajových ulicích vlčici vracející se “z lovu” zpět do přírody. Vlk zkonzumuje najednou množství masa odpovídající zhruba 10 % jeho hmotnosti. V širokém průměru to představuje tři až pět kg masa za den. Vzhledem ke složení potravy i schopnosti hladovět bez větších problémů i několik dnů, odhaduje se jeho roční spotřeba masa na 500 až 800 kg. Zřejmě musí někdy ulovit i více potravy, neboť na konzumaci jeho kořisti se do jisté míry podílí lišky, černá zvěř, krkavci, popřípadě další živočichové. Za normálních podmínek a při nerušení člověkem se ke kořisti vrací několikrát až k jejímu úplnému zkonzumování.

Způsob lovu vlků

Při lovu nejčastěji v noci, který má zpravidla charakter štvanice, se vlci chovají velmi racionálně. Vychází z principu výběru kořisti s tím, že tuto získávají s minimálním vynaložením vlastní energie a s minimalizací nebezpečí poranění. Lov ve smečce má při určité “dělbě práce” obvykle zhruba tři fáze – testování kořisti, její nadhánění a uštvání. Zjednodušený “tradiční” zimní scénář lovu vypadá přibližně asi takto. Smečka narazí na čerstvou stopu zvěře, začne ji pronásledovat vytrvalým během a tak ji přinutí k pohybu, při kterém zjišťuje, zda se jedná o silnou a zdravou zvěř či i o jedince nějak postižené. Při pozitivním zjištění pronásleduje kořist tak dlouho, až od tlupy odpadá slabší, nějak handicapovaný kus. Ten mívá snahu se vrátit zpět do známého území. Vlci takový kus nadbíhají, svojí vytrvalostí ho vyčerpají a následně strhnou a zadáví prokousnutím hrdla. K co nejlehčímu dosažení cíle přitom až neuvěřitelně využívají všech možností jako např. tvaru terénu, jeho různé prostupnosti apod. Při zjištění, že zvěř je silná, zdravá a její získání by vyžadovalo mimořádné úsilí, vlci na základě rozhodnutí rodičovského páru většinou štvanici ukončí. Podle Hella se ve středoevropských podmínkách tento “klasický scénář”, na rozdíl od stepi nebo tundry, tak často nerealizuje a vlci se snaží spíše dostat nepozorovaně co nejblíže ke kořisti a na co nejkratší vzdálenosti ji strhnout. Z výsledků pozorování vyplývá, že ze sta útoků vlků na kořist se úspěšnost pohybuje pouze do 5 % a zhruba 65 % kořisti jsou nějakým způsobem handicapované kusy. V zimních měsících je jedním z rozhodujících faktorů úspěšnosti lovu kromě terénu především výška sněhové pokrývky. Při vysokém sněhu mohou vlci ulovit nejen nemocnou a slabou zvěř, ale také silnou a zdravou, včetně trofejových samců. Udolání podstatně většího a hmotnějšího kusu přesto není jednoduchou záležitostí. Rozhodující je spolupráce členů smečky, znalosti a zkušenosti především vůdců. Hlavní útok je veden z boku se snahou kořist povalit a následně napadnout nejcitlivější místa jako je např. krk a břicho. Při konzumaci ulovené zvěře vlci začínají otevřením hrudního koše a břišní dutiny s tím, že postupně spotřebují vše mimo velkých kostí a části deky. Po nasycení si vlci vyberou k odpočinku místo, z kterého mají přehled po celém okolí.

Jinou taktiku, která není založena na principu výběru, používají vlci při lovu hospodářských zvířat, která jsou lehčí kořistí a přitom velkým zdrojem energie. S oblibou věnují mnoho času sledování a pozorování situace v místě budoucího lovu, např. režimu na salaši. Vlci útočí hlavně v noci, za mlhy nebo deště a v první fázi se snaží vyvolat mezi zvířaty paniku a rozehnat je do nejbližších míst k okraji lesa či křovin, kde je mohou v klidu a v bezpečí konzumovat. Následně často jednotlivé kusy v jakési euforii hryžou do boků, stehen a trhají, dáví, většinou jedním kousnutím do hrdla nebo týlu; přitom ale mnoho zvířat jen poraní. Při vlky vyvolané panice dochází často k vzájemnému udušení značného množství zvířat. V případě, že se při útoku střetnou se psy, tak se snaží instinktivně vyhnout zranění a mnohdy podle situace ustoupí. Zatím není zcela jasné, proč se vlci často vracejí na stejné místo a útočí na stejné stádo.

Vztahy ve smečce vlků

V ekosystému je optimální základní ekologickou jednotkou vlků stabilizovaná smečka. Klasickým typem jsou “rodinné” smečky. Při vysoce organizovaném způsobu života je možno v jejím rámci dosáhnout nejlepších loveckých úspěchů a nejlépe uchránit své teritorium před ostatními vlky. Přesně a přísně vymezené vztahy mezi jejími členy jsou vytvářeny v rámci ritualizovaného agresivního chování. Přitom převážně stačí k zastrašení a k udržení disciplíny hrozivé vycenění zubů, cvakání tesáků, náznakový výpad či chycení pod hrdlem. Jedinci s vyšší dominancí jsou celkově iniciativnější, mají přednost při konzumaci potravy a rozmnožování. Dominantní postavení má vodící rodičovský pár (tzv. alfa pár), kterému jsou podřízeni podle pohlaví a věku ostatní členové smečky. Alfa pár žije v trvalém monogamním svazku a zůstává si věrný celý život. Má výhradní právo na páření, tedy i potomstvo, určuje život smečky, taktiku a strategii lovu. Samotní (“svobodní”) vlci žijí buď samotářsky nebo se připojují k páru, kde se podílí na lovu a pomáhají s odchovem mláďat. Velikost smečky je různá a může se měnit během roku v závislosti na reprodukčním procesu, potravní nabídce, geomorfologických a klimatických podmínkách. Ve střední Evropě má smečka v průměru 4 až 8, někdy i více kusů, v krutých severských zimních podmínkách s těžkou dostupností potravy jsou smečky podstatně větší a mohou mít i 40 členů. K větším změnách dochází především v období před a během říje, která probíhá od ledna do února. V době páření se smečka rozpadá. Starý pár opouští smečku první, ale někdy se po říji ještě opět krátce spojí se staršími mláďaty do doby, než se vlčice připraví k vrhnutí mláďat. Starší vlk, který ztratil svoji družku a mladí vlci svádějí v této době souboje o samice. Nový pár následně obsazuje nové teritorium. Hranice teritoria označují vlci močí a trusem (podobný psímu, ale i se zbytky srsti, spárků, rostlin). Přitom trus dávají přednostně na výraznější místa – lesní cestu, lovecký chodník, horský hřeben, vyvýšené místo apod. Svůj domovský okrsek vlci oznamují také vytím. Sousedící teritoria se překrývají v pásech širokých zhruba dva kilometry. Malý počet vlků nežije v konkrétním teritoriu, ale pohybují se jako samotáři nebo i v nereprodukčních skupinkách na okrajích obsazených teritorií, na podstatně větším území; při setkání se vzájemně tolerují. Jedná se o vlky, kteří dobrovolně nebo z donucení opustili “rodinnou” smečku.

Výchova mláďat

Vlčice vyhrabává prostorný brloh v podzemí pod kořeny stromů, v houštinách, apod., dostatečně krytý a v blízkosti vody; často přitom využívá jeskyně, různé skalní dutiny, vývratu stromu apod. Stejný brloh vlčice využívá řadu let, v záloze mívá ale i další brlohy. Po devíti týdnech oplodnění vrhá v brlohu čtyři až osm mláďat, která jsou deset až dvanáct dnů slepá. Matka je kojí pět až šest týdnů a po tuto dobu je téměř neopouští; otec se stará o potravu pro celou rodinu. Zhruba po měsíci mláďata začínají přijímat i masitou potravu, kterou z počátku částečně natrávenou v žaludku přináší otec. Jeden rodič zůstává i později určitou dobu u mláďat. Rodiče loví v území v okruhu asi deset až patnáct kilometrů s výjimkou blízkého okolí brlohu; při výchově musí lovit také během dne. Jak začne být brloh příliš malý, zakládají rodiče tzv. letní brloh a to nejčastěji v nějaké houštině v blízkosti vody. Postupně začínají rodiče vodit mladé k ulovené kořisti. Koncem léta se ke smečce připojí opět ostatní členové. V prvním roce života je vysoká úmrtnost mláďat, která může dosáhnout 60, ale i až 80 %. Pohlavně vlci dospívají zpravidla ve věku dvou až tří let. Potom buď opouštějí smečku a hledají si nového partnera nebo zůstávají a budou se pokoušet v hierarchii smečky dostat výše. Rozhodující je přitom zejména množství potravy (zazvěření), hustota vlčí populace a možnost získat nové volné teritorium. Radikálnějšímu přemnožení vlků v přírodě brání skutečnost, že z výše uvedených důvodů nemůže každá vlčice založit rodinu, ale i úmrtnost vlků, zvláště vinou vztekliny a prašiviny.

Osídlení území vlky

Vlci jsou schopni osídlit nejrozmanitější biotopy, a to i s extrémními podmínkami. Nejsou sice primárně lesními živočichy, ale zejména v Evropě upřednostňují velké lesní komplexy, kde nacházejí klid pro svůj život a rozmnožování. Rozhodujícími faktory jsou rušivé vlivy civilizace, zejména člověka (např. i hustota dopravní sítě), dostatečný zdroj potravy (hustota kořisti) a velikost přijatelného území. Víceméně teoreticky by měla mít geneticky stabilizovaná a trvale efektivní populace vlků nejméně 500 jedinců na minimálním území asi 4 až 8 milionu ha! Na Slovensku počítají, že jeden vlk využívá přibližně 8 až 10 tisíc ha honební plochy. Paušální stanovení optimální či alespoň průměrné velikosti teritoria vlčí smečky je velmi obtížné, neboť ve hře je příliš mnoho proměnných faktorů, v Evropě se pohybuje od 10 do 50 tisíc hektarů, (podle některých odborníků od 50 do 150 tisíc ha), v Severní Americe od 8 až do 250 tisíc ha. Přitom bývá značný rozdíl mezi velikostí teritoria v létě a v zimě. Při sledování denní aktivity bylo zjištěno, že vlci urazí za den v průměru 20 až 30 kilometrů s odchylkami během roku (v zimě více). Při přesunu se pohybují převážně stejnoměrným pomalým klusem za sebou v pořadí stará vlčice, letošní a loňská mláďata, starý vlk, v jedné stopě, kdy zadním během šlapou do stopy předního běhu a další jedinci šlapou přesně do stopy prvního vlka, při délce kroku 70 až 100 cm.

Při obecném posuzování a hodnocení existence a poslání vlků v přírodě nutno si uvědomit zejména následující skutečnosti.

Negativní vztah k vlkům přetrvává století. Vlci byli vždy v minulosti významným potravním konkurentem člověka. Byli prezentováni jako symbol krvelačnosti, dravosti a zla, a to nejen v pohádkách. S různou intenzitou byli pronásledováni a hubeni všemi dostupnými prostředky – lovem do pastí, trávením, střelbou, pomocí aut a dokonce i helikoptér.

Tradují se i zprávy o napadání člověka vlky. Souvislosti nutno hledat s minulými válkami a epidemiemi, kdy vlci zřejmě požírali mrtvoly. V té době byla také podstatně více rozšířena mezi vlky vzteklina a vlci měli ještě málo negativních zkušeností ze střetnutí s člověkem. Ve skutečnosti však není znám v posledním století v Evropě případ, kdy by zdraví vlci zabili člověka. Je pozoruhodné, že vlci ač žijí nyní často v blízkosti člověka (např. v okolí stanových táborů) a mají dostatek příležitosti na něho zaútočit, tak se toho neodváží (na rozdíl od medvěda). Je to snad tím, že “vlci jsou velmi inteligentní zvířata, která se rychle učí ze získaných zkušeností a podle toho jednají”, jak je charakterizuje náš největší praktik a špičkový odborník na naše velké šelmy Ludvík Kunc? Tomu nasvědčuje i často uváděný opačný případ z několika indických států, kde se vlci z náboženských důvodů neloví a ti se pak při zvýšených stavech odvažují za kořistí do vesnic, kde při nepřítomnosti dospělých napadají a zabíjejí i malé děti. Ve státě Bihar se dokonce vyplácí rodičům za každé takto ztracené dítě náhrada odpovídající roční mzdě zemědělského dělníka. Poslední řádně zadokumentovaný případ napadení člověka zdravým vlkem u nás je z počátku 50. let na Slovensku, a to při bití a odhánění vlka od kořisti, což byla spíše přirozená obranná reakce této šelmy než aktivní útok. Nelze přirozeně vyloučit ani v Evropě nebezpečí napadení člověka nemocným (vzteklým) vlkem nebo křížencem vlka se psem.

Vzhledem k tomu, že vlci žili ve stejných oblastech jako domestikovaná zvířata, stala se tato domácí zvířata (zvláště tam, kde převládalo pastevectví) pro jednoduchost lovu jejich vyhledávanou potravou. Ulovenou zvěř však vlci pro rušení člověkem nemohli vždy bezezbytku zkonzumovat, a tak zabíjení zvířat, zvláště ovcí a koz narůstalo.

Vlci lovili a loví i volně žijící zvěř, zejména spárkatou a dělí se tak o část přírodního potenciálu využitelného člověkem. Ani dnes není dostatečně doceněna jejich selekční a regulační funkce v přírodě.

Při tomto posuzování funkce vlků v ekosystémech se bohužel stále nesprávně vychází z jeho potenciální škodlivosti pro zemědělskou, konkrétně živočišnou výrobu a myslivost, tedy z hodnocení založeném na neekologickém posuzování užitečnosti nebo neužitečnosti zvířat pro člověka, a to podle toho, zda je konzumuje či nikoliv. Vlci jako predátoři mají i v naší “moderní přírodě” jednoznačně své opodstatnění; regulováním populační hustoty volně žijících živočichů zabraňují rozšiřování chorob, konzumací padlin plní funkci asanační, zabraňují degeneraci populací přednostním lovem živočichů nemocných, slabých a biologicky méně hodnotných, přednostním lovem mláďat a samičích jedinců pozitivně usměrňují velikost, sexuální a věkovou skladbu populací vybraných živočichů, atd.

Zdroj: http://www.cswolfdog.cz