Skály prales a pěstěné zahrady

Něco vytvořila příroda, jinde ji usměrňovala lidská ruka, někde se musela hodně snažit. Česká republika se může pochlubit mnoha přírodními krásami. Jsou na dosah, většinou za ně nezaplatíme skoro nic a hlavně - všechny je nemůžem poznat za celý svůj život. Z romantického skalnatého údolí s ne-romantickým názvem Peklo to není daleko ani do České Lípy ani do Zahrádek. Ty se staly pojmem hlavně díky zahraničnímu studentovi z filmů o básnících, který se právě na místním zámku naučil svou roztomilou češtinu. Diváci se ale už nedozvěděli, že na jednom z okrajů Zahrádek je hráz Novozámeckého rybníka, kde je jedno z největších hnízdišť racků v Evropě. Rybník je přírodní rezervací, napájí ho Bobří a Mlýnský potok, ten, který vody naopak odvádí se jmenuje Robečský.A právě za rybníkem se Robečský potok noří do romantického skalnatého údolí s názvem Peklo. Peklo nabízí hned několik dalších rarit - chalupy vestavěné přímo do pískovcových skal, železniční viadukt přes sto let starý i skalní stěny vysoké přes třicet metrů. Kdo bude mít štěstí zahlédne i vzácnou vydru říční nebo výra velkého.

Pověst vypráví, že původně stávalo na nejvyšším vrcholu Boubínské hornatiny mezi Vimperkem a Volary hradiště, které se propadlo do země. V nitru hory jsou tak doposud ukryty nevídané poklady. Hlídá je devítihlavý drak a dostat se k nim je možné tajnou chodbou, která vede z Boubína na vedlejší vrch Bobík.

Boubínský prales tvoří hlavně buky, smrky a jedle. Nejstarší stromy jsou staré tři sta až čtyřista let, mnohé jsou různě deformované (dvojité kmeny, chůdové kořeny). Nejznámější smrk byl poražen v roce 1970 a měřil víc jak 57 metrů, v nejširším místě měl obvod jeho kmene 508 centimetrů.

O tom, že zajímavá lokalita nebude ovlivňována lidskou činností rozhodl už v roce 1858 J. A. Schwarzenberg, majitel vimperského panství. Dnes vedou pralesem naučné stezky, romantický pohled nabízí například i uměle vybudované jezírko.

Kdo jede po dálnici z Prahy do Brna, mine hned za označením konec hlavního města, odbočku na Průhonice. Kdysi ne příliš důležitá ves na jihu Prahy, se proslavila ve dvacátém století hlavně díky svému zámeckému parku. A i když si dnes do něho chodí odpočinout stále více návštěvníků, v rozlehlém areálu se lehce rozplynou.

Průhonice získaly své jméno díky tomu, že obec byla založena na průhonech a první zmínka o ní pochází již z počátku dvanáctého století. Nad botičským potokem byla nejdříve vybudována tvrz později gotický -zámek. Skutečný rozmach nastal až na konci 19. století, kdy se jeho dědička Marie Antonie Gabriela provdala za hraběte A. E. Sylvu Tarouccu. Ten dal zámek přestavět a současně začal pracovat i na přírodně, velkolepě pojatém, krajinářském parku. Vykoupil pozemky kolem zámku, vytvořil souvislý celek, jehož osou byl potok Botič s mnoha jezy, přepady a vodními nádržemi. Upraveny byly i místní rybníky i další potoky protékající parkem.

V parku jsou jednak zachovány původní místní dřeviny, Sylva Taroucca jich ale i řadu nově vysázel. Navíc neváhal vytvořit nové celky. Dnes tu roste přes tisíc druhů a odrůd stromů a keřů. Park je doslova protkán vycházkovými cestami a pěšinkami, které dohromady měří víc jak 40 kilometrů. Návštěvníci se mohou kochat i mnoha romantickými stavbami: umělou zříceninou, Českou chalupou nebo Rybárnou.

Náš tip: Vydejte se na procházku do parku právě teď. V květnu tady kvete hlavní průhonická atrakce - pěničníky neboli rododendrony.Ze sedmi tisíc exemplářů jich bylo nejméně čtyřicet vyšlechtěno právě v Průhonicích. Kdo přijede k zámku autem, najde místo k parkování buď přímo před jeho budovou nebo na hlavním průhonickém náměstí.

PETRA CÍSAŘOVÁ
Středočeské Deníky Bohemia