Za rovných podmínek by stát nezasáhl

Obecně není regulace trhu žádoucí. Například při regulaci trhu s cukrem nás stojí velké úsilí, aby výsledek reformy cukerného řádu nebyl pro Česko nevýhodný. Dalším příkladem jsou kvóty na masný skot. Česká republika měla minimální počet této kategorie skotu a tak bylo obtížné vybojovat potřebnou kvótu, když v referenčním období, ze kterého se vycházelo, masné krávy téměř neexistovaly.
Nicméně integrace do unie nám přinesla více kladů než záporů a roční praxe života v unii to potvrdila.

Rolníky regulace těší
Na regulaci trhu s obilím v unijním systému se určitě čeští a moravští zemědělci těšili, neboť jeho ovlivňování spočívá pouze v možnosti intervenčního nákupu, pokud zemědělec svou úrodu neprodá sám. A to je jednoznačně výhodné. Žádný limit v podobě kvóty, žádné omezení prodeje, a navíc možnost "záchranné sítě" jestliže se běžný způsob obchodu nezdaří.
Bohužel, musím spolu se zemědělci konstatovat, že nákup potravinářského obilí do intervenčních skladů neprobíhal podle našich představ. Největším problémem bylo sehnat skladové kapacity pro nabízené obilí. Proč je to takový problém, když před vstupem do unie prodával stát přes intervenční nákup 700 tisíc tun obilí? Jak je to možné, že nyní nemůže Státní zemědělský intervenční fond získat od soukromých skladovatelů vyšší nabídku než kolem 300 tisíc tun?
Mnozí zemědělci si na to již odpověděli. Loňská sklizeň byla v celé Evropě abnormálně velká. Cena obilí poklesla tak, že pevně stanovená intervenční cena 101,3 eura se stala vyšší, než byla cena tržní. Navíc se ukázalo velmi složité a finančně nákladné přesouvat obilí do intervenčních skladů mimo území Česka. Vlastníci domácích skladů se tedy zachovali tržně. Odmítali poskytnout své kapacity na intervenční sklady, vykoupili obilí od zemědělců za minimální ceny a toto obilí obratem nabídli Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu s jistotou dobrého obchodu. Fond - tedy stát - je povinen nabídnuté obilí v požadované kvalitě vykoupit. A protože tuto povinnost z něj nikdo nesejme, je třeba hledat řešení.

Skladování je dobrý byznys
Buď se podaří získat smluvně potřebné skladové kapacity od soukromých skladovatelů, nebo je třeba plynulý nákup obilí zajistit jinak. Chceme podporami nabídnout zemědělcům pomoc na výstavbu a modernizaci jejich drobných skladovacích kapacit, a pokud nepřijde potřebná nabídka od rozhodujících soukromých vlastníků skladů, postavíme státní sklady. Skladování není špatný byznys a při nákladech, které nyní stát musí vynakládat na přesun obilí mimo území Česka, to bude výhodná a návratná investice.
Obavu z toho, že nové sklady nebude čím naplnit, nemám. I v případě útlumu produkce potravinářského obilí bude třeba skladovat obilí pro biolihový program. Cena fosilních paliv závratně roste a dvě třetiny zdrojů ropy se nacházejí v politicky nestabilních zemích. Pro přimíchávání biopaliv do motorových paliv jsou kromě ekologických již i ekonomické důvody.
Přestože jsem v úvodu hovořil o tom, že obecně je zásah státu do tržního prostředí nežádoucí, toto je jiná situace. Tento zásah státu je vynucený, v podstatě rozšiřuje konkurenci současných skladovatelů a napravuje pokřivený trh.
Autor je ministrem zemědělství