zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Mít či nemít doma veverku

21.01.2006
Příroda
Mít či nemít doma veverku
Nesčetněkrát jsem psala o tom, jak báječné je soužití s veverkami a na svém tvrzení bych neměnila ani slovo. Protože se ale díky webové stránce Veveřáci (http://veveraci.bloudil.cz) v poslední době často potýkám s dotazy, zda je možné chovat veverku v paneláku, chtěla bych podotknout, že by případní zájemci neměli od veverek očekávat nemožné.

Idylický vztah, který mezi mnou a Kylčou panuje, je jednak výsledkem společného čtyřletého soužití, kdy máme jedna druhou dokonale "přečtenou", a jednak jejími vrozenými vlastnostmi. (Mé další veveří "svěřence", Krýťu a Zrzečku, nezmiňuji proto, že Krýťa bydlí ve venkovní voliéře a retardovaná Zrzka 23 hodin z každého dne prospí.)

Už od "miminka" byla totiž Kylča hodnou klidnou veverkou, kterou ze všeho nejvíc zajímalo jídlo a spánek a na bezuzdné řádění po místnostech, které od prvního okamžiku u nás prováděl sameček Krýťa, neměla ani pomyšlení. Vychovávat veveřího teenagera v bytě totiž opravdu není žádná slast. Ve věku tří měsíců se z roztomilého puclatého veveřího mimina stane chlupatá energií nabitá neřízená střela, která má snahu vše si prohlédnout zblízka, vleze opravdu všude a dokáže si vymyslet "běhací trasu", jež by vás ani ve snu nenapadla. Kylča

Vyšplhá po záclonách i závěsech, přeskočí z knihovničky na lustr, odtamtud na polici a na závěr se ladným skokem přenese na obraz na stěně. Prozkoumá každou pokojovou rostlinu, po fikusu šplhá s bravurou horolezce a oříšky do květináčů zahrabává s takovou razancí, že sypká hlína lítá na vzdálenost dvou metrů. Je pochopitelné, že rozjívený veveří puclík vás rozhodně neposlechne na zavolání, nepřijde na slovo a vrátit v takovou chvíli energií "nabušeného" tvora do klece je nadlidský výkon.

Je pravda, že Kylča přijde na zavolání prakticky pokaždé a jsem schopná ji kdykoliv (např. když nečekaně zazvoní někdo u dveří a já spěchám) vrátit do voliéry během pár vteřin. Jenže znovu podotýkám, že Kylča už není žádný puberťák a docílit s hlodavcem takové souhry trvá nejméně rok a takový stav vyžaduje od člověka spoustu trpělivosti a pochopení.

Často se stává, že veveří rádobynadšenci jsou poté, co veverka "neposlouchá" a odmítá se okamžitě vrátit do klece, zklamaní a raději ji proběhnout se z klece do bytu ani nepouští, aby "zase něco nevyvedla". Protože ale veverce do bytu většinou pořídí jen malou klícku (pozor: veverka potřebuje i v bytě voliéru aspoň 1,5m x 1,5m x 2m!!!), mládě si nemá jak přebytečnou energii vykompenzovat.

Když si po týdnu zkusí veverku znovu pustit, aby zjistili, zda už nezmoudřela, je prcek nabitý energií ještě víc a protože nevěří, že se mu šance pořádně se proběhnout v dohledné době zase naskytne, řádí s ještě větší razancí - a majitel ho příště raději nepustí vůbec. Veverka je tak čím dál víc zatrpklejší z malého prostoru i nedostatku zábavy a může se u ní projevit poruchové chování, kdy svého chovatele při podávání potravy kousne.

Další věc, která novopečeného majitele veverky obvykle překvapí, je ta, že má "opička našich lesů" drápky. Nejmilejší hrou veverek jsou od prvního okamžiku kdy vylezou z hnízda honičky kolem středového kmene stromu. Od šesti týdnů věku mláďata doslova krouží okolo stromu od koruny až k úpatí, kde říznou ostrou zatáčku, zaberou drápky a ženou se opět po kmeni vzhůru, což zdánlivě donekonečna opakují.

Pro veverky v přírodě je ve skutečnosti tato hra důležitou průpravou na budoucí život, kdy na schopnosti včas utéct a obratně se proplétat mezi větvemi závisí jejich život. Stejným způsobem se tedy pochopitelně baví veverky i v zajetí, jen s tím rozdílem, že místo zvrásněného silného kmene používají k honičkám člověka. Pokud máte veverky opravdu rádi, patří honičky k nejdůvěrnějším a nejkrásnějším okamžikům, jaké se svými chovanci zažíváte.

Dívat se z nadhledu do šťastného rozdychtěného obličejíčku ušatého chlupatce, který na vás zpoza vašich zad juká a poté rychle obkrouží vaše tělo, aby na vás bafnul zase z jiné strany, je nádhera. Ale rubem této zábavy, pokud k veverkám nenosíte riflové či silnější manžestrové kalhoty, jsou věčně posekané a podrápané nohy. Vzpomínám si, jak jsem si jednou vzala k chlupatcům pláťáky a když jsem byla poté na prohlídce u lékaře, kladl mi opatrné dotazy ve snaze vyzvědět, zda nejsem obětí domácího násilí.

Nerada bych vzbudila dojem, že život s veverkami je samá obtíž. Je ale třeba počítat s tím, že veverka není pes, který poslechne na slovo a když už bych měla její povahu k nějakému zvířeti přirovnat, je její povaha a poslušnost spíš kočičí. Nemá ráda hlazení, nemůžete s ní chodit volně do přírody (okamžitě by se ztratila), vodit ji na vodítku či kšírách, jezdit s ní na výlety na kole, ani ji pravidelně koupat ve vaně - to jen abych odpověděla na některé z nejbizarnějších dotazů z poslední doby. Nenaučí se ani spolehlivě čistotě, takže jí bobeček občas upadne i mimo voliéru.

Soužití s veverkou je založené na vzájemném pochopení (jak by to ostatně mělo být s jakýmkoliv živým tvorem) a schopnosti vcítit se do jejích potřeb. Odměnou získáte milého vyrovnaného zvířecího kamaráda, který vám bude s důvěrou sedat na ruce, s radostí bude svůj čas trávit s vámi, posedávat vám na rameni, lézt do kapsy pro oříšky a časem se i bez problémů sám vracet z bytu do voliéry. Pobytem v malé kleci, nedostatkem pochopení či neustálým vynucovaným hlazením z veveřátka vyroste pouze zatrpklý kousavý neurotik.

Je třeba také připomenout, že se voliéra uvnitř domu musí nejméně jednou týdně čistit, jinak mírně zapáchá, a také méně známý fakt, že veverka žije v průměru 7 let a není to tedy "zábava na chvilku". Osud veverek, které majitele "zklamou" či ho prostě přestanou bavit, totiž bývá velice smutný. Většinou končí vypuštěné někde u lesa, což se pro uměle odchované ochočené zvíře, které žilo delší dobu mezi lidmi, rovná rozsudku smrti. Umírá v cizím prostředí podchlazením, hladem, neschopností se o sebe postarat či po útoku predátora.

Proto je dobré k pořízení veverky, stejně jako k pořízení jakéhokoliv živého tvora, přistupovat zodpovědně a snažit se mu porozumět. Když se podívám na naši retardovanou nalezenkyni Zrzečku, která mi ráno sedí při snídani na klíně a blaženě okusuje špičku rohlíku či na Kylču spojeně si čistící srst labužnicky rozvalená na mém předloktí, tak vím, že ta trpělivost zato rozhodně stála...

Kateřina Mojžíšová
Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
27
7. 2017
27.7.2017 - Seminář, školení
Olomouc, ibis Olomouc Centre
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí