Biozemědělství se provozuje na šesti procentech půdy, ale biopotravin se vyrábějí pouhá dvě promile. Potravinářům chybí surovina.
České mléko s rakouskou marmeládou
S podílem ekologického hospodaření na zemědělské půdě je ČR lepším průměrem Evropské unie, ale na pultech prodejen s potravinami to nepoznáte. Biojogurty jsou z Německa, biosmetana z Rakouska, oleje z biořepky z Francie a džusy z nepráškovaného ovoce pocházejí také z ciziny. Jediný domácí výrobce biojogurtů, Olma Olomouc, na něj bere mléko z Jeseníků, ale biomarmeládu musí kupovat v Rakousku. U nás ji nikdo nevyrábí. Naopak veškerá domácí produkce biořepky končí v Německu anebo v Rakousku. Nenašel se tu pro ni zpracovatel. Tím je postavena na hlavu ekologická zásada o úsporách energie. Platí, že biopotraviny se mají spotřebovat co nejblíž od místa jejich produkce a zpracování, aby se zamezilo emisím z dálkové dopravy.
NESOULAD, který v Česku panuje mezi ekologicky obdělávanými hektary a výslednou produkcí v obchodech, dokládají pozoruhodné údaje. Ekologické zemědělství se u nás provozuje na šesti procentech zemědělské půdy, avšak výroba biopotravin činí jen necelá dvě promile z celkové produkce potravinářského průmyslu. Tomáš Zídek z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky v Praze má pro zmíněnou záhadu následující vysvětlení.
"Je to tím, že se dotace vyplácejí na plochu a výsledná produkce nikoho nezajímá. Přes 90 procent podpor pohltí extenzívní pastva masného skotu, který nedává žádné mléko. Na dotaci dosáhne každý, kdo má deset hektarů luk a dvě krávy, případně tam pase koně nebo ovce," dokládá pro názornost. Produkce biomléka je pracnější. Musíte mít certifikát na krmivo, na speciální čistící prostředky ve stájích i na pohodu zvířat, která nesmějí být uvázaná. Výsledkem je drahé biohovězí maso na pultech, ale nedostatek mléčných výrobků v biokvalitě českého původu. Velké potravinářské podniky za zpracování biosurovin dotaci nedostanou, takže se do biopotravin nepouštějí, anebo je dělají okrajově. Olomoucká Olma je světlou výjimkou. "Pro nás to znamená prestiž vlastní značky, chceme se lišit od konkurence," objasňuje technoložka Olmy Helena Weisserová, proč se olomoucká firma pustila do výroby mléka a jogurtů v biokvalitě, i když na tom nevydělává.
EXTRA CISTERNY. V technologickém zpracování obou druhů mléka není žádný rozdíl. Použité zařízení je stejné, jen se musí mléko zpracovat odděleně od konvenčního a stroje předem vyčistit speciálními prostředky. Surovinu od zemědělců svážejí v extra cisternách. Je to nákladnější.
"Hlavně si musíme hlídat, zda farmářům nevypršela platnost certifikátu, který si musejí vždy po roce obnovit. Platíme jim za každý litr o pár desetníků víc, což při množství prodaného mléka má svou váhu," říká Weisserová. Dodavatelů biomléka je celkem pět, z jejich suroviny Olma loni vyrobila milion litrů biomléka a 350 tisíc litrů biojogurtu. V přepočtu na hotové výrobky to pro mlékárnu představuje 0,76 procenta z celkových tržeb, v přepočtu na každého občana ČR připadá decka olomouckého biomléka a třetinka kelímku biojogurtu ročně. Kdyby bylo suroviny víc, pustila by se Olma i do biomásla a smetany.
Sama Weisserová nevidí v kvalitě obou skupin výrobků zvláštní rozdíl. Jakost veškerého mléka od zemědělců šla v posledních letech výrazně nahoru.
"Myslím si, že u biovýrobků si spotřebitelé připlácejí hlavně za šetrnější vztah zemědělců ke zvířatům a k životnímu prostředí," tvrdí technoložka Olmy.
DO VÝROBY BIOSÝRU eidam se koncem loňského roku pustily Polabské mlékárny v Poděbradech. "Od konvenčního se liší tím, že do něj nepřidáváme žádné barvivo ani jiné chemické přísady. Je tam jen mléko a sýrařské kultury," popisuje rozdíl od konvenčního výrobku Martin Lovětínský.
O biomléko je v tuzemsku nouze, o českou biořepku zase nestojí domácí zpracovatelé. Josef Škeřík ze Svazu pěstitelů olejnin si ale nestěžuje. "Právě jsem se dohodl s odběratelem z Bavorska. Litoval, že jí nemáme víc," pochvaluje si Škeřík.
ŽLUTĚ KVETOUCÍ OLEJNINA je náročná na živiny v půdě, takže panuje názor, že bez chemických hnojiv se vypěstovat nedá. Škeřík to vyvrací. Pro biofarmáře vypracoval metodiku, jak pole obdělávat organickým hnojením a bez pesticidů. Semena pak mají víc vitamínů a zdravotně prospěšných nenasycených mastných kyselin. Aby si tyto látky zachoval i olej, musí být šetrně vylisován za studena bez rafinace. Výtěžnost je touto cestou o čtvrtinu nižší. Půllitrová láhev oleje z biořepky z Francie stojí v pražském obchodě se zdravou výživou 106 korun. Je to pětkrát víc, než stejné množství konvenčního řepkového oleje ze Setuzy.
Prezident Potravinářské komory Jaroslav Camplík je přesvědčen, že biopotraviny jsou módním trendem v západní Evropě, ale v Česku pro ně nenazrála doba. Domnívá se, že spotřebitel jde hlavně po ceně a kvalita ho nezajímá. Že by Češi tak radikálně změnili své chutě? I sám Camplík má v živé paměti dobu před listopadem 1989, kdy lidé politickým celebritám zazlívali existenci speciálních prodejen, kde se prodávaly tehdy exkluzivní lahůdky: brambory, mrkev a rajčata, pěstované bez chemických postřiků a umělých hnojiv.
Většina normálních občanů by tehdy v 80. letech dala cokoli, aby si tam nepráškovanou zeleninu mohla koupit, jenže to nešlo. Vstup do vládní prodejny byl pouze na speciální průkazy, které u vchodu svědomitě kontroloval uniformovaný vrátný.
"Jedna z takových prodejen byla v ulici Mladé gardy v Praze-Holešovicích," potvrzuje existenci vládních obchodů se speciálními potravinami Camplík.
GUSTÁV HUSÁK, někdejší muž číslo jedna v bývalé ČSSR, ekology nehýčkal, ale ekologickému zemědělství přál, i když jen na půdě prezidentského zámku v Lánech. Na tamní farmě Požáry si Vysoká škola zemědělská v Praze ověřovala zásady přírodního pěstování zeleniny. Ručně sklízené výpěstky končily na stole prominentů.
"Používali jsme odrůdy, které pro malý výnos nebyly povoleny pro běžnou produkci, vyznačovaly se však výbornou chutí. Z brambor to byly například Keřkovské rohlíčky," vzpomíná na své působení v Požárech Karel Jech.
Podobné to bylo i s živočišnou produkcí. Neměřila se nadojenými litry, ale kvalitou mléka. Krávy anglického plemene jersey, jen o málo větší než srnky, poskytovaly v Požárech mléko s pěti procenty tuku a čtyřmi procenty bílkovin - prakticky smetanu. Na tak vysoké ukazatele kvality nejsou nynější rekordmanky v dojivosti, v Česku hojně rozšířené holštýnky, prostě stavěné. Dávají sice až 14 tisíc litrů mléka za rok, ovšem s poloviční tučností a jen s 1,5 procenta bílkoviny.
Jech podotýká, že více tuku a bílkovin než holštýnka měl v mléce dokonce i český červenostrakatý skot, což bylo převažující plemeno před rokem 1990. Ovšem dojivost byla chabá. Česká straka s užitkovostí šest tisíc litrů mléka za rok, to už byl výkon. A stejně šla po třetím teleti řezníkovi pod nůž, protože měla zhuntovaná játra z nekvalitní siláže. Z Jechova srovnání lze snadno dovodit, proč u nás počty krav po roce 1989 klesly o polovinu, a přesto díky výkonnějšímu skotu mléko stačí. V objemu je suroviny dost, ale chybí v ní bílkoviny a tuk, na který se vážou vitamíny.
NĚKDEJŠÍ PRŮKOPNÍK ekologického zemědělství Karel Jech připomíná i další souvislosti. Méně krav znamená méně pícnin pro jejich krmení. Nepřítomnost vojtěšky a jetele zhoršuje půdní úrodnost. Většina farmářů na polích prakticky střídá už jen obilí s řepkou. Navíc chybí hnůj a bez něj kvalitní biozeleninu neuděláte, argumentuje Jech.
Jediným větším bioproducentem biovajec v ČR je farma Abatis ve Zvoli u Prahy. Chová čtyři stovky slepic. Biozrní si pěstují vlastní. I tak ale náklady na vajíčko vyjdou na 5,50 Kč, což je třikrát víc, než má konvenční velkovýrobce. Zákazníky Abatisu jsou hlavně pražské interhotely. Kdyby si biofarmář musel certifikované krmivo pro drůbež kupovat, spotřebitel by za vajíčko zaplatil desetikorunu.
Martin Leibl z Ministerstva zemědělství uvedl, že biopotravinám se věnují hlavně drobní zpracovatelé. Pěstují a balí především suché produkty. Pohanku, luštěniny, bylinné čaje a koření. Velké potravinářské firmy jsou pouze čtyři. Kromě zmíněných dvou mlékáren ještě Jizerské pekárny a Kostelecké uzeniny. Rozšíření sortimentu podle něj brání zkostnatělý přístup zemědělských a potravinářských komor. Chybí prý osvěta spotřebitelů. Jenže Ministerstvo zemědělství nemá po ruce žádné argumenty, proč by si lidé měli biopotraviny kupovat. "Nesmíme tvrdit, že jsou biopotraviny zdravější nebo kvalitnější. Pak by to vypadalo, že jsou konvenční potraviny horší, nebo dokonce méně zdravé," vysvětlil přístup ministerstva Leibl.
POJMU KVALITNÍ POTRAVINA se vyhýbá i česká legislativa. "Zákon o potravinách klade důraz na hygienu a zdravotní nezávadnost, ale nutriční hodnotě věnuje mizivou pozornost a vůbec se v něm nehovoří o falšování potravin. Složení si určuje sám výrobce. Zákon mu pouze zakazuje klamavé značení, jenže přesná definice tohoto pojmu není ani v navazujících vyhláškách," poukazuje na úskalí právních norem Kamila Míková z Ústavu chemie a analýzy potravin na pražské VŠCHT. Podobně vyhýbavý je i zákon o ekologickém zemědělství. Legislativa farmáři říká, za jakých podmínek má vyrábět, aby splnil ekologická kritéria. Složení potraviny však neurčuje, což znamená, že nemusí být lepší než konvenční.
Jednoznačný postoj nezaujaly ke kvalitě biopotravin ani výzkumné studie. Když odborníci dlouhodobě zkoumali vliv použitého hnojení na brambory téže odrůdy na stejných stanovištích, žádný významný rozdíl v obsahu a hodnotě sušiny nenašli. Ba ani chuť se nelišila. Autor pokusů, Jiří Diviš z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, přesto u brambor, vypěstovaných na kompostu nebo hnoji, objevil důležitou vlastnost. "Pokaždé jsme naměřili méně dusičnanů," uvedl významný trumf organické výživy rostlin.
DUSIČNANY v těle člověka blokují okysličování červených krvinek. Při vysokém obsahu nitrátů to u nemocného člověka nebo kojence může vést k udušení. Diviš vyvrací předsudek, že přírodně pěstované brambory bývají strupovité, anebo že výpěstky ekologického zemědělství nutně musejí mít méně hezký vzhled.
"Červivé jablíčko jako reprezentant biopotraviny je klamná představa. Spotřebitelé vybírají očima, proto je důležité, aby ovoce a zelenina pěkně vypadaly. Metodiku pěstování jsme pro zemědělce zpracovali," ujišťuje Diviš. Připouští ale, že bez pesticidů se zemědělec musí smířit s větším podílem ztrát na poli.
S nižším obsahem dusičnanů a také těžkých kovů v organicky pěstované zelenině má letitou zkušenost i Jaroslav Prugar z Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Domnívá se, že jednoznačným přínosem ekologického zemědělství je pozitivní účinek na úrodnost půdy, která šla na pokusných pozemcích jednoznačně nahoru.
České biobrambory už pronikly do supermarketů, ale po ovoci není ani památka. Je iluzí chtít ho do marmelád. "Nakupujeme ovoce v celém světě, ale s certifikátem bio jsme ho nenašli. Na jednu várku marmelády potřebujeme aspoň 20 tun," přibližuje ekonomiku zpracovatelů ovoce Pavel Soška z konzervárny Atys Kaplice. I tak ale není hračkou udělat biozavařeninu přitažlivého vzhledu a chuti, protože se musí barvit přírodními látkami a nemůže obsahovat syntetické aroma. Rakušani jsou v technologii dál.
RAKOUSKÉ JOGURTY se v pražské Bille prodávají se šesti druhy ovoce, a ta jich po třech měsících prodala množství, se kterým počítala pro celý rok. Rakousko je v biopotravinách hodně před námi. Biojogurtů tam mají 15 procent, biovajec dokonce čtvrtinu a ovoce 4,5 %. V Británii si spotřebitelské organizace stěžují, že se tam prodává málo biomléka a tlačí na producenty, aby s tím něco udělali.
Možná se na časy blýská i tady. Signály podle Ladislava Červenky z Potravinářské komory přicházejí ze západní Evropy, kde se potravinářská sdružení shodla se zemědělskými svazy, že biopotraviny by neměly být jen exkluzivní věcí, ale měly by se stát masovou záležitostí. Chtějí konkrétní návrhy i po českých partnerech. Má se propojit celý řetězec dodavatelsko-odběratelských vztahů, počínaje péčí o kvalitu půdy a vody v zemědělství přes šetrné zpracování potravin.
Zemědělský ekonom Tomáš Zídek má navíc signály, že Evropská unie už nehodlá nečinně přihlížet plošnému čerpání dotací na půdu, za kterou nestojí produkce. Brusel se na dotacích do českého biozemědělství podílí 80 %, zbytek dává náš rozpočet. Dohromady tak biofarmáři loni dostali 300 milionů Kč. Stejně vysokou částku u nás spotřebitelé loni utratili za biopotraviny. Z toho lze odvodit, že každá koruna produkce byla podpořena korunou dotace. Při výrobě konvenčních potravin stačila koruna dotace na deset korun produkce.
AUTOR: Alice Olbrichová
NESOULAD, který v Česku panuje mezi ekologicky obdělávanými hektary a výslednou produkcí v obchodech, dokládají pozoruhodné údaje. Ekologické zemědělství se u nás provozuje na šesti procentech zemědělské půdy, avšak výroba biopotravin činí jen necelá dvě promile z celkové produkce potravinářského průmyslu. Tomáš Zídek z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky v Praze má pro zmíněnou záhadu následující vysvětlení.
"Je to tím, že se dotace vyplácejí na plochu a výsledná produkce nikoho nezajímá. Přes 90 procent podpor pohltí extenzívní pastva masného skotu, který nedává žádné mléko. Na dotaci dosáhne každý, kdo má deset hektarů luk a dvě krávy, případně tam pase koně nebo ovce," dokládá pro názornost. Produkce biomléka je pracnější. Musíte mít certifikát na krmivo, na speciální čistící prostředky ve stájích i na pohodu zvířat, která nesmějí být uvázaná. Výsledkem je drahé biohovězí maso na pultech, ale nedostatek mléčných výrobků v biokvalitě českého původu. Velké potravinářské podniky za zpracování biosurovin dotaci nedostanou, takže se do biopotravin nepouštějí, anebo je dělají okrajově. Olomoucká Olma je světlou výjimkou. "Pro nás to znamená prestiž vlastní značky, chceme se lišit od konkurence," objasňuje technoložka Olmy Helena Weisserová, proč se olomoucká firma pustila do výroby mléka a jogurtů v biokvalitě, i když na tom nevydělává.
EXTRA CISTERNY. V technologickém zpracování obou druhů mléka není žádný rozdíl. Použité zařízení je stejné, jen se musí mléko zpracovat odděleně od konvenčního a stroje předem vyčistit speciálními prostředky. Surovinu od zemědělců svážejí v extra cisternách. Je to nákladnější.
"Hlavně si musíme hlídat, zda farmářům nevypršela platnost certifikátu, který si musejí vždy po roce obnovit. Platíme jim za každý litr o pár desetníků víc, což při množství prodaného mléka má svou váhu," říká Weisserová. Dodavatelů biomléka je celkem pět, z jejich suroviny Olma loni vyrobila milion litrů biomléka a 350 tisíc litrů biojogurtu. V přepočtu na hotové výrobky to pro mlékárnu představuje 0,76 procenta z celkových tržeb, v přepočtu na každého občana ČR připadá decka olomouckého biomléka a třetinka kelímku biojogurtu ročně. Kdyby bylo suroviny víc, pustila by se Olma i do biomásla a smetany.
Sama Weisserová nevidí v kvalitě obou skupin výrobků zvláštní rozdíl. Jakost veškerého mléka od zemědělců šla v posledních letech výrazně nahoru.
"Myslím si, že u biovýrobků si spotřebitelé připlácejí hlavně za šetrnější vztah zemědělců ke zvířatům a k životnímu prostředí," tvrdí technoložka Olmy.
DO VÝROBY BIOSÝRU eidam se koncem loňského roku pustily Polabské mlékárny v Poděbradech. "Od konvenčního se liší tím, že do něj nepřidáváme žádné barvivo ani jiné chemické přísady. Je tam jen mléko a sýrařské kultury," popisuje rozdíl od konvenčního výrobku Martin Lovětínský.
O biomléko je v tuzemsku nouze, o českou biořepku zase nestojí domácí zpracovatelé. Josef Škeřík ze Svazu pěstitelů olejnin si ale nestěžuje. "Právě jsem se dohodl s odběratelem z Bavorska. Litoval, že jí nemáme víc," pochvaluje si Škeřík.
ŽLUTĚ KVETOUCÍ OLEJNINA je náročná na živiny v půdě, takže panuje názor, že bez chemických hnojiv se vypěstovat nedá. Škeřík to vyvrací. Pro biofarmáře vypracoval metodiku, jak pole obdělávat organickým hnojením a bez pesticidů. Semena pak mají víc vitamínů a zdravotně prospěšných nenasycených mastných kyselin. Aby si tyto látky zachoval i olej, musí být šetrně vylisován za studena bez rafinace. Výtěžnost je touto cestou o čtvrtinu nižší. Půllitrová láhev oleje z biořepky z Francie stojí v pražském obchodě se zdravou výživou 106 korun. Je to pětkrát víc, než stejné množství konvenčního řepkového oleje ze Setuzy.
Prezident Potravinářské komory Jaroslav Camplík je přesvědčen, že biopotraviny jsou módním trendem v západní Evropě, ale v Česku pro ně nenazrála doba. Domnívá se, že spotřebitel jde hlavně po ceně a kvalita ho nezajímá. Že by Češi tak radikálně změnili své chutě? I sám Camplík má v živé paměti dobu před listopadem 1989, kdy lidé politickým celebritám zazlívali existenci speciálních prodejen, kde se prodávaly tehdy exkluzivní lahůdky: brambory, mrkev a rajčata, pěstované bez chemických postřiků a umělých hnojiv.
Většina normálních občanů by tehdy v 80. letech dala cokoli, aby si tam nepráškovanou zeleninu mohla koupit, jenže to nešlo. Vstup do vládní prodejny byl pouze na speciální průkazy, které u vchodu svědomitě kontroloval uniformovaný vrátný.
"Jedna z takových prodejen byla v ulici Mladé gardy v Praze-Holešovicích," potvrzuje existenci vládních obchodů se speciálními potravinami Camplík.
GUSTÁV HUSÁK, někdejší muž číslo jedna v bývalé ČSSR, ekology nehýčkal, ale ekologickému zemědělství přál, i když jen na půdě prezidentského zámku v Lánech. Na tamní farmě Požáry si Vysoká škola zemědělská v Praze ověřovala zásady přírodního pěstování zeleniny. Ručně sklízené výpěstky končily na stole prominentů.
"Používali jsme odrůdy, které pro malý výnos nebyly povoleny pro běžnou produkci, vyznačovaly se však výbornou chutí. Z brambor to byly například Keřkovské rohlíčky," vzpomíná na své působení v Požárech Karel Jech.
Podobné to bylo i s živočišnou produkcí. Neměřila se nadojenými litry, ale kvalitou mléka. Krávy anglického plemene jersey, jen o málo větší než srnky, poskytovaly v Požárech mléko s pěti procenty tuku a čtyřmi procenty bílkovin - prakticky smetanu. Na tak vysoké ukazatele kvality nejsou nynější rekordmanky v dojivosti, v Česku hojně rozšířené holštýnky, prostě stavěné. Dávají sice až 14 tisíc litrů mléka za rok, ovšem s poloviční tučností a jen s 1,5 procenta bílkoviny.
Jech podotýká, že více tuku a bílkovin než holštýnka měl v mléce dokonce i český červenostrakatý skot, což bylo převažující plemeno před rokem 1990. Ovšem dojivost byla chabá. Česká straka s užitkovostí šest tisíc litrů mléka za rok, to už byl výkon. A stejně šla po třetím teleti řezníkovi pod nůž, protože měla zhuntovaná játra z nekvalitní siláže. Z Jechova srovnání lze snadno dovodit, proč u nás počty krav po roce 1989 klesly o polovinu, a přesto díky výkonnějšímu skotu mléko stačí. V objemu je suroviny dost, ale chybí v ní bílkoviny a tuk, na který se vážou vitamíny.
NĚKDEJŠÍ PRŮKOPNÍK ekologického zemědělství Karel Jech připomíná i další souvislosti. Méně krav znamená méně pícnin pro jejich krmení. Nepřítomnost vojtěšky a jetele zhoršuje půdní úrodnost. Většina farmářů na polích prakticky střídá už jen obilí s řepkou. Navíc chybí hnůj a bez něj kvalitní biozeleninu neuděláte, argumentuje Jech.
Jediným větším bioproducentem biovajec v ČR je farma Abatis ve Zvoli u Prahy. Chová čtyři stovky slepic. Biozrní si pěstují vlastní. I tak ale náklady na vajíčko vyjdou na 5,50 Kč, což je třikrát víc, než má konvenční velkovýrobce. Zákazníky Abatisu jsou hlavně pražské interhotely. Kdyby si biofarmář musel certifikované krmivo pro drůbež kupovat, spotřebitel by za vajíčko zaplatil desetikorunu.
Martin Leibl z Ministerstva zemědělství uvedl, že biopotravinám se věnují hlavně drobní zpracovatelé. Pěstují a balí především suché produkty. Pohanku, luštěniny, bylinné čaje a koření. Velké potravinářské firmy jsou pouze čtyři. Kromě zmíněných dvou mlékáren ještě Jizerské pekárny a Kostelecké uzeniny. Rozšíření sortimentu podle něj brání zkostnatělý přístup zemědělských a potravinářských komor. Chybí prý osvěta spotřebitelů. Jenže Ministerstvo zemědělství nemá po ruce žádné argumenty, proč by si lidé měli biopotraviny kupovat. "Nesmíme tvrdit, že jsou biopotraviny zdravější nebo kvalitnější. Pak by to vypadalo, že jsou konvenční potraviny horší, nebo dokonce méně zdravé," vysvětlil přístup ministerstva Leibl.
POJMU KVALITNÍ POTRAVINA se vyhýbá i česká legislativa. "Zákon o potravinách klade důraz na hygienu a zdravotní nezávadnost, ale nutriční hodnotě věnuje mizivou pozornost a vůbec se v něm nehovoří o falšování potravin. Složení si určuje sám výrobce. Zákon mu pouze zakazuje klamavé značení, jenže přesná definice tohoto pojmu není ani v navazujících vyhláškách," poukazuje na úskalí právních norem Kamila Míková z Ústavu chemie a analýzy potravin na pražské VŠCHT. Podobně vyhýbavý je i zákon o ekologickém zemědělství. Legislativa farmáři říká, za jakých podmínek má vyrábět, aby splnil ekologická kritéria. Složení potraviny však neurčuje, což znamená, že nemusí být lepší než konvenční.
Jednoznačný postoj nezaujaly ke kvalitě biopotravin ani výzkumné studie. Když odborníci dlouhodobě zkoumali vliv použitého hnojení na brambory téže odrůdy na stejných stanovištích, žádný významný rozdíl v obsahu a hodnotě sušiny nenašli. Ba ani chuť se nelišila. Autor pokusů, Jiří Diviš z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, přesto u brambor, vypěstovaných na kompostu nebo hnoji, objevil důležitou vlastnost. "Pokaždé jsme naměřili méně dusičnanů," uvedl významný trumf organické výživy rostlin.
DUSIČNANY v těle člověka blokují okysličování červených krvinek. Při vysokém obsahu nitrátů to u nemocného člověka nebo kojence může vést k udušení. Diviš vyvrací předsudek, že přírodně pěstované brambory bývají strupovité, anebo že výpěstky ekologického zemědělství nutně musejí mít méně hezký vzhled.
"Červivé jablíčko jako reprezentant biopotraviny je klamná představa. Spotřebitelé vybírají očima, proto je důležité, aby ovoce a zelenina pěkně vypadaly. Metodiku pěstování jsme pro zemědělce zpracovali," ujišťuje Diviš. Připouští ale, že bez pesticidů se zemědělec musí smířit s větším podílem ztrát na poli.
S nižším obsahem dusičnanů a také těžkých kovů v organicky pěstované zelenině má letitou zkušenost i Jaroslav Prugar z Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Domnívá se, že jednoznačným přínosem ekologického zemědělství je pozitivní účinek na úrodnost půdy, která šla na pokusných pozemcích jednoznačně nahoru.
České biobrambory už pronikly do supermarketů, ale po ovoci není ani památka. Je iluzí chtít ho do marmelád. "Nakupujeme ovoce v celém světě, ale s certifikátem bio jsme ho nenašli. Na jednu várku marmelády potřebujeme aspoň 20 tun," přibližuje ekonomiku zpracovatelů ovoce Pavel Soška z konzervárny Atys Kaplice. I tak ale není hračkou udělat biozavařeninu přitažlivého vzhledu a chuti, protože se musí barvit přírodními látkami a nemůže obsahovat syntetické aroma. Rakušani jsou v technologii dál.
RAKOUSKÉ JOGURTY se v pražské Bille prodávají se šesti druhy ovoce, a ta jich po třech měsících prodala množství, se kterým počítala pro celý rok. Rakousko je v biopotravinách hodně před námi. Biojogurtů tam mají 15 procent, biovajec dokonce čtvrtinu a ovoce 4,5 %. V Británii si spotřebitelské organizace stěžují, že se tam prodává málo biomléka a tlačí na producenty, aby s tím něco udělali.
Možná se na časy blýská i tady. Signály podle Ladislava Červenky z Potravinářské komory přicházejí ze západní Evropy, kde se potravinářská sdružení shodla se zemědělskými svazy, že biopotraviny by neměly být jen exkluzivní věcí, ale měly by se stát masovou záležitostí. Chtějí konkrétní návrhy i po českých partnerech. Má se propojit celý řetězec dodavatelsko-odběratelských vztahů, počínaje péčí o kvalitu půdy a vody v zemědělství přes šetrné zpracování potravin.
Zemědělský ekonom Tomáš Zídek má navíc signály, že Evropská unie už nehodlá nečinně přihlížet plošnému čerpání dotací na půdu, za kterou nestojí produkce. Brusel se na dotacích do českého biozemědělství podílí 80 %, zbytek dává náš rozpočet. Dohromady tak biofarmáři loni dostali 300 milionů Kč. Stejně vysokou částku u nás spotřebitelé loni utratili za biopotraviny. Z toho lze odvodit, že každá koruna produkce byla podpořena korunou dotace. Při výrobě konvenčních potravin stačila koruna dotace na deset korun produkce.
AUTOR: Alice Olbrichová
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
