Vodárenství ročně na obnovu potřebuje 15 mld. Kč. Chybějí...

Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK) totiž za hlavní současný problém považuje obnovu valné části vodárenského majetku v České republice.

Budou-li malé obce a města, především ty, které mají vodohospodářskou infrastrukturu na prahu životnosti, nadále vybírat za vodné a stočné nízké částky, nedovolující vodárenský majetek obnovovat, mohou velmi brzy zažít havarijní situace. Zdrženlivost při vytváření zdrojů do vodárenství bude draze zaplacena. Varuje před tím předseda SOVAK Ing. František Barák, který je zároveň předsedou představenstva a ředitelem Vodovodů a kanalizací Hradec Králové, a. s.

Ještě loni bylo pro české vodárenství největší výzvou naplnění směrnice Rady č. 91/271/EHS, která stanoví požadavky na kvalitu městských odpadních vod před jejich vypouštěním do vodotečí. Tyto požadavky měly být splněny právě do konce roku 2010. Třebaže 141 aglomerací nad 2000 ekvivalentních obyvatel se příslušnými projekty začalo zabývat teprve loni a dalších 38 k nim přikročí až letos - či ještě později (více informací na str. 27 - pozn. redakce), co je hlavní výzvou pro vodárenství v Česku nyní?

Hlavní výzva je dlouhodobá a je jí řádná obnova vodárenského majetku. Jestliže se s čištěním městských odpadních vod podle přísnějších evropských standardů nevyrovnalo více než sto aglomerací, většinou menších měst a obcí, v nichž se čistí odpadní voda pro celkem zhruba 300 tisíc lidí, jde pouze o 4,2 % obyvatel připojených na kanalizaci v ČR, nepočítáme-li Prahu, kde bude opatření na čištění provedeno jinak. Plnění uvedených evropských standardů byla dílčí operativní výzva, se kterou se naše vodárenství i přes problémy a až na uvedené výjimky vyrovnalo.

Aktuálním a zásadním dlouhodobým problémem pro většinu vlastníků vodárenského majetku je však jeho obnova. Desetitisíce kilometrů potrubních systémů, tisíce čistíren a vodáren, úpraven a zdrojových oblastí, které bohužel spotřebitel nevnímá, protože je nevidí, představují miliardové hodnoty. V přepočtu na jednoho obyvatele v reálných cenách je to 100 tisíc korun. Minimálně 1,5 % z této hodnoty by mělo jít ročně do obnovy vodárenského majetku tak, aby plnil podmínky pro výrobu a distribuci kvalitní pitné vody a její následné odkanalizování a vyčištění. Celkem snadno lze dojít k výpočtu, že české vodárenství na tyto účely potřebuje zhruba 15 miliard korun ročně. Hlavním zdrojem financování obnovy je cena vodného a stočného. Na tomto financování však příspěvky z obecních rozpočtů, státní i evropské dotace představují poměrně malý podíl a do budoucna s nimi nelze počítat. Řada malých vlastníků vůbec nevytváří zdroje na obnovu, má dokonce problémy i s financováním oprav. Je to pře devším tam, kde je cena vody nízká a nedovoluje generovat zdroje na financování investic.

V letošní anketě serveru Vodárenství (viz str. 25 - pozn. redakce) se mj. opět potvrdilo, že jak malé obce, tak velká města považují podmínky pro čerpání evropských dotací pro obnovu a rozvoj vodárenského majetku za administrativně příliš komplikované. V čem by se měl tento proces zefektivnit a zjednodušit?

Cestu k racionalizaci bude muset absolvovat celý proces administrace přípravy a realizace projektů financovaných z OPŽP. Budoucí finanční a technické poradenství pro Státní fond životního prostředí (SFŽP) a Ministerstvo životního prostředí (MŽP) se musí orientovat efektivněji, než jaká existuje zaběhlá praxe. Musí vzniknout flexibilnější postup pro posuzování projektů se zcela individuálními vlastnicko-provozními vztahy. MŽP a SFŽP by měly také razantněji obhajovat české zájmy při jednání s orgány Evropské komise (zejména DG Regio). V některých případech dokonce SFŽP žadatelům ukládá přísnější podmínky, než bylo s komisí dojednáno. Je zřejmé, že nároky MŽP/SFŽP často přesahují požadavky vyplývající ze závazků dohodnutých mezi ČR a Evropskou komisí v tzv. Podmínkách přijatelnosti pro OPŽP v roce 2007. Například požadavky na rozsah a úpravy provozních smluv, na finanční modely pro smíšené společnosti a >>servisní<< model provozování, dále způsob posuzování >>podstatných změn smluv<< i požadavky k návrhu koncesních smluv. Rozhodně by celý systém dotací neměl být monopolizován jediným konzultantem, který doporučuje nesplnitelné nástroje a zbytečné parametry a balí je do šálu veřejného zájmu. Přitom si účelově buduje nepostradatelnost.

Vy sám tvrdíte, že >>dotace už přestávají být populární<<. Očekáváte, že kromě jednodušší administrativy a smysluplnějších podmínek pro přiznání evropské podpory se změní i samotná její forma?

Chci upozornit na jednu zásadní věc - majetek vybudovaný s přispěním evropských dotací nelze odepisovat, takže zdroje na jeho obnovu budou vlastníci vytvářet pouze z čistého zisku. Tam, kde se žadatelé bezbolestně dostali k evropským dotacím, byla jistě odvedena dobrá práce. Kolik času, energie, peněz však bylo zbytečně promarněno tam, kam evropské dotace nedošly, nedokážu odhadnout. Ovšem tato částka v korunách bude rozhodně devítimístná.

Domnívám se, že při financování obnovy vodárenského majetku - a v budoucnu snad i jeho dalšího rozvoje, musí vlastníci tohoto majetku spoléhat především na sebe. Hlavním zdrojem financování bude cena vodného a stočného. Tam, kde je majetek >>vybydlen<<, bude muset nastat skokový nárůst ceny vody pro zajištění zdrojů. Další zvyšování její ceny se však ustálí při řádné obnově po několika letech.

Samozřejmě při financování obnovy mohou pomoci obecní rozpočty, předplacené nájemné provozovatelů, měkké půjčky. Po roce 2013 nelze s evropskými dotacemi do českého vodárenství, kromě mimořádných událostí, počítat. K omezení dojde i u státních dotací.

Není však nevratná dotace, byť i podmíněna kofinancováním a složitou administrativou, přece jen výhodnější než třeba zvýhodněný úvěr?

Je jasné, že rychle, jednoduše a účelně získaná dotace je optimální cestou. Bude-li však proces získání dotace trvat tři roky, určitě se mezitím podstatně zvýší cena projektu. Bude-li stát práce vnucených konzultantů a právních poradců a revizorů více než 20 % objemu projektu a zdraží-li se v této době rovněž významně cena peněz potřebných na kofinancování, pak se jednoznačně dobrý hospodář rozhodne pro zvýhodněný úvěr. Dílo za něj vybudované bude náležitě odepisovat. Bude žít bez strachu, že v případě nedostatků projektu bude muset dotaci vrátit.

Zákon č. 274/2001Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích) byl od své účinnosti 1. 1. 2002 devětkrát novelizován. Nyní se chystá jeho další novela. Je z pohledu SOVAK nezbytná a co by případně měla nově ustanovit či změnit?

Zákon č. 274/2001 Sb. byl v roce 2002 historicky prvním zákonem pro obor vodovodů a kanalizací a přinesl některé zásadní změny. Praxe však ukazuje, že ne vždy jasné formulace zákona přinášejí vážné problémy končící až rozhodnutím soudu. Proto novelu zákona vítáme a věříme, že se tak podaří odstranit některé zásadní problémy v obnově vodovodních a kanalizačních přípojek, v řešení oddílných kanalizací, měření odpadních vod vypouštěných do kanalizace z vlastních zdrojů atd. V souladu s požadavkem Rámcové vodní směrnice v článku 9, >>znečišťovatel platí<< chceme prosadit zrušení dosavadních výjimek z povinnosti platit za odvádění srážkových vod kanalizací. Týká se to především vlastníků dálnic, silnic, místních komunikací, celostátních a regionálních drah i třeba zoologických zahrad. Je zajímavé, že právě státní a obecní vlastníci dálnic, silnic a železnic mají největší finanční požadavky na věcná břemena spojená s vodárenskými a kanalizačními sítěmi, přitom se nákladově na čištění srážkových vod odtékajících z jejich sítí do našich kanalizačních systému dosud nepodílejí.

A jaký je názor SOVAK na návrh Koncepce vodohospodářské politiky Ministerstva zemědělství na období let 2011-2015? Neměly by mít takové koncepce větší časový záběr než jen na jednu >>pětiletku<

Během pěti let se žádná koncepce ve vodohospodářství realizovat nedá. Koncepce musí být nejméně na čtyřicet let s pětiletou operativou. Plánování v oblasti vod zastřešuje problematiku všech oborů vodního hospodářství, obor vodovodů a kanalizací je jenom jeho součástí.

Výše vodného a stočného, jakkoliv jde o věcně usměrňované ceny, rok od roku roste. S vyšší DPH půjde nahoru ještě rychleji. Nemůže to nahrávat tomu, že vlastníci infrastruktury, zejména obce a menší města, budou zdrženlivější k investicím do vodovodů a kanalizací? A to ve snaze mírnit růst vodného a stočného, do něhož by se jinak tyto investice určitě výrazně promítly?

České vodárenství musí být během několika let samofinancovatelné, to znamená bez dotací. Zdroje na provozování, to je na výrobu a dodávku pitné vody a její odkanalizování a vyčištění, na opravy, obnovu a v budoucnu i na další rozvoj, musí generovat z ceny vodného a stočného. Jiné cesty není. Všichni považujeme vodu za samozřejmost, ale jen málokdo z nás vnímá, že náklady spojené s budováním a obnovou sítí a technologií jsou ohromné, přičemž většina z nich nezávisí na množství vyrobené nebo vyčištěné vody. Samotná cena vody potřebná pro výrobu pitné vody je levná, činí zhruba 7 korun za m3. Jenže podstatnou část ceny vodného a stočného představují náklady na obnovu a rozvoj vodovodních a kanalizačních sítí.

Přitom všem musím zdůraznit, že většina spotřebitelů cenu vody nezná, jenom si stěžuje na její nárůst. Komfortní spotřeba vody je zhruba 100 litrů na člověka za den. To je dnes v průměru 6-7 Kč denně, na venkově, kde není stočné, pouze polovina. Člověk by se neměl vzdávat pohodlí mít kdykoliv kvalitní pitnou vodu k dispozici. Ovšem musí zároveň počítat s tím, že za pohodlí musí zaplatit.

Budou-li malé obce a města, především ty, které mají sítě na prahu životnosti, nadále za vodné a stočné vybírat nízké částky, nedovolující vodárenský majetek obnovovat, mohou taková sídla poměrně velmi brzy zažít havarijní situace. Zdrženlivost při vytváření zdrojů do vodárenství bude velmi draze zaplacena.

AUTOR: IVAN RYŠAVÝ