Přízrak dehydratace

Je pozoruhodné sledovat v dlouhé perspektivě medicínské pověry a jejich vývoj od jedné zdi ke druhé. Zatímco ve třicátých letech dvacátého století se soudilo, že při horečce by pacient pokud možno neměl pít, a nebožáci byli mořeni žízní, došlo dějinné kyvadlo svým pohybem nakonec k závěru, že dehydratace nepřetržitě ohrožuje malé i velké, v létě i v zimě, doma i na cestách. Občanstvo držící v rukou plastikové láhve a neustále usrkávající patří k obrazu našich škol, veřejných prostor i dopravních prostředků. Jen stále bedlivě udržovat pitný režim...

Totální překlopení

Obávám se, že celý fenomén je jen momentálním koncovým článkem nepřetržitého řetězu, táhnoucího se od vykuřování jalovcem proti moru přes pouštění žilou až po večerní svazování rukou nezbedným pubescentům - vysýchání míchy a totální demence už si na ně brousí drápy... Podobné receptury končívají většinou totálním překlopením ve svůj opak: ta poslední skončila příručkou britského ministerstva zdravotnictví pro školáky - aspoň jeden orgasmus denně, hoši! Královna Viktorie se zřejmě obrací ve svém sarkofágu...

Ostatně brzy možná přijde jako školní předmět výchova k odpovědnému užívání psychotropních látek: "Tomu říkáš pořádně ubalenej joint, Vaňous?! Znovu!" Moji nebozí rodiče, kteří mne v dětství napomínali: "Nepí furt..., radši si zakousni kousek jabka...," by dnes při řádném vyšetření celé kauzy skončili v kriminále (týrání svěřené osoby a ohrožování jejího zdraví).

Nějak odmítám věřit, že celá evoluce od karbonu dál, kdy už naši předkové žili mimo vodu, odvedla stran adekvátnosti pocitu žízně tak fušérskou práci. Od toho přece záviselo jejich zdárné přežití, od přesličkového lesa až po africkou savanu před milionem let.

Obava z nedostatečného pití je trochu podobná permanentnímu strachu z hypoglykémie, poklesu hladiny glukózy v krvi. Ta je provázena oním souborem příznaků, které zažíváme, jsme-li nuceni ráno na lačný žaludek začít těžce pracovat - slabost, duševní malátnost, ba až mdloba. Pak by občanstvo neustále nosilo v ruce, řekněme sendvič, a co čtvrt hodiny z něho ukusovalo...

Jistě, při výletech na Saharu či u malých dětí nebo sešlých starců za velkých veder na nebezpečí dehydratace něco je, ale jinak se jedná o typického civilizačního strašáka, kterého jsme si namalovali na zeď, abychom se ho teď lekali.

Rum jako prevence

Už vidím medicínské reakce na tento sloupek, ale bylo tomu s pochybovači o jalovci ve 14. věku jinak? Těch autorit, které by byly volány ku pomoci, snad s výjimkou zdravého rozumu... Známý skeptický ekolog Lomborg vidí v celé neustále se stupňující rehydratační kampani zájmy a podporu ze strany výrobců nápojů, kteří se tak vlastně stávají zachránci svěřeného lidu, tak trochu jako pěstitelé česneku v Karpatech Drákulovy éry. Lidský vodní režim je vrozeně dokonce lépe regulován než ten jídelní, protože vody bylo v našem původním biotopu relativně dost, jídla ne, zvláště pak pochoutek tučných či sladkých - na ty se podnes bezhlavě vrháme, byť je jich plný hypermarket, a sloužíme si tím velmi špatně.

Jsem upřímně zvědav, jak dlouho dehydratační třeštění ještě vydrží, než bude nahrazeno něčím jiným, možná ještě bizarnějším. Bude se na něj zřejmě vzpomínat podobně jako na doby, kdy se Evropané v tropech, včetně malých dětí, neustále napájeli destiláty, neboť co je lepšího proti malárii a jiným tamním chorobám? Skutečnost, že dávní piráti s sebou neustále vozili rum a v přehojné míře jej konzumovali, nekořenila až tak v touze pořádat mejdany na bělostných plážích pod Jižním křížem, ale právě v dobových medicínských pověrách.

AUTOR: Stanislav Komárek
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je biolog a filozof.