Bobři se opět vrátili do středního Pobečví

Bobr evropský ( Castor fiber) je největší evropský hlodavec. Jde o živočicha, který žije u vody a nikoliv - jak je často mylně prezentováno - ve vodě. V minulosti byl rozšířen nejen u všech evropských povodí, ale také v našich zemích, čemuž nasvědčuje celá řada pomístních názvů, jako jsou Bobrky, Bobrová, Bobroň atd. V druhé polovině 19. století z většiny lokalit vymizel, byl vyhuben. Jeho vymizení nezpůsobily negativní zásahy, které lidé prováděli podél vod. Těm se dovedl přizpůsobit, nevadilo mu ani znečišťování vody. Hlavní vinu nesl především člověk. V současnosti se však bobři do středního Pobečví opět vracejí.

Již od středověku, z neznalosti jeho života, byl bobr opředen různými pověrami a předsudky. Že prý se živí rybami, škodí rybám a rybníkům. Byl řazen mezi ryby, církev dovolila jíst jeho maso jako postní jídlo. V léčitelství se používala jeho krev, sádlo a dokonce i kosti. Jeho ocas byl ceněn jako výtečná lahůdka. Největší léčebné účinky připisovali takzvanému bobřímu stroji - castoreum, o kterém byli přesvědčeni, že léčí všechny možné neduhy a nemoci. Navíc byl loven pro jemnou a teplou kožešinu, i jako škůdce pobřežních stromů u vod. A tak neustálým pronásledováním se jeho stavy zmenšovaly nejen v Evropě, ale i u nás, až se postupně z přírody vytratil. Teprve nová pozorování všechny tyto pověry a smyšlenky uvedla na pravou míru. Naštěstí se zachovaly jeho malé populace ve Francii, na dolním toku Labe v Německu a ve Skandinávii. Od druhé poloviny 20. století začínají v některých evropských státech pokusy o jeho zpětné navrácení do přírody. Také v naší republice, v Litovelském Pomoraví, v letech 1991 až 1992 byly vysazeny dvě desítky bobrů. Zabydleli se tu, zdárně se rozmnožili a rozšířili poměrně rychle po celé střední Moravě. Začátkem roku 2001 měli již obsazena některá štěrkoviště u Hustopečí nad Bečvou. Proč právě zde? Bobr je znám jako stavitel vodních přehrad z kmenů a větví stromů. Tuto činnost vykonává tam, kde jsou břehy toků nízké a vodní hladina kolísá. U Hustopečí nad Bečvou po skončení těžby štěrku zůstaly velké vodní plochy, místy obklopeny vysokými břehy shrnuté ornice. Ty později náletem zarostly měkkými dřevinami topolů, osik, vrb a hustým porostem keřů a trav. Na takových lokalitách bobři upouštějí od zdlouhavých a namáhavých staveb přehrad. Ve vysokých, hlinitých březích si mohli snadněji a pohodlněji vyhrabat dlouhé nory. Každá začíná pod vodou až u dna, vede šikmo vzhůru nad vodní hladinu. Má zamaskovaný větrací otvor a je zakončena pohodlnou kotlinkou. Možná také poznali, že tu bude dostatek potravy. A tak pravděpodobně to byly hlavní důvody proč zůstali. Bobr se živí jen rostlinnou potravou, je vegetarián. Ve vegetačním období ( pozdní jaro, léto) požírá různé pobřežní rostliny a jejich kořeny. Od konce září mění způsob obživy. Začíná se živit kůrou stromů měkkých dřevin- topolů, osik, vrb a jiných keřů. Svými silnými hlodacími zuby kácí v nejbližším okolí nory kmeny měkkých dřevin. Silnější kmeny ohlodává dokola, slabší jen z jedné strany, a to tak dlouho, až spadnou na zem. Na takto pokácených stromech, odhlodávají slabší větve, dělí je na kratší kousky a odnášejí ke vchodu nory. Tam je hromadí do podoby voru, jako zásoby potravy na zimu. I když v zimním období větve ve vodě zamrznou, bobři se k jejich kůře, která je v zimě jejich hlavní potravou, vždy dostanou.
Zimu nepřespávají, jsou stále aktivní. I v zimě občas vystupují na břeh, porážejí slabší topoly a ohryzávají jejich kůru.
Bobři žijí v pevném rodinném svazku, který se skládá z trvalého rodičovského páru, letošních a loňských mláďat. Ta, když dosáhnou věku tří let, rodiče ze svého okrsku vypudí, musí si hledat nová sídliště.
V následujících letech stopy o jejich činnosti nacházíme na různých místech břehových porostů proti toku Bečvy: Milotice nad Bečvou, Hustopeče nad Bečvou, Lhotka nad Bečvou, dokonce až u přehrady Stanovnice nedaleko Karolinky. V letošním roce, před Velikonočními svátky, u trhoviště před obcí Ústí u Vsetína, byla v ranních hodinách nalezena mladá březí bobří samice. Pravděpodobně ji v nočních hodinách usmrtilo projíždějící auto. Předána k preparaci a vystavení do Vlastivědného muzea ve Vsetíně. Zdá se, že na všech lokalitách bobrům nevadí, že v jejich bezprostřední blízkosti se koupají lidé, jezdí auta, ani provoz blízkých rekreačních chat, ani hluk projíždějících vlaků blízké železniční tratě, neboť většinu dne tráví ve své noře, kde se cítí naprosto bezpečně. Až nastane večerní klid, teprve potom vycházejí za potravou. Od nory se daleko nevzdalují, nanejvýše do 50 metrů. Bobr je zvíře ostražité, po opuštění nory a vystoupení na břeh důkladně vše dobře prozkoumá. Zjistíli něco podezřelého, co nejrychleji se snaží uniknout do vody. Nezapomene nikdy přitom silně plácnout ocasem o její hladinu, a ihned se potopí a zmizí v noře.
Bobr je asi 30 až 35 cm vysoký, délka těla i s ocasem u dospělého jedince může dosáhnout až 140 centimetrů. Je to zvíře zavalité, svalnaté, na břehu se pohybuje neobratně a těžkopádně, ve vodě výborně plave. Tělo má porostlé jemnou, lesklou, hustou hnědě zbarvenou srstí, na spodní straně světlejší. Z čelistí mu vyčnívají dva páry tvrdých ostrých zubů, kterými kácí stromy a ohlodává jejich kůru. Uši jsou poměrně malé, téměř ukryté v husté srsti. Při ponoření pod vodní hladinu je společně s nozdrami uzavírá, oči při tom kryje průhlednou blankou-mžurkou. Přední tlapky má malé s pěti krátkými prsty, zakončené špičatými drápy. Používá je nejen k přidržování větví při okusování kůry, také při hrabání nor ve vysokých březích. Zadní tlapky jsou mnohem delší a silnější s pěti prsty s tupými drápy, navzájem propojené plovací blánou. Slouží mu při plavání a ponořování pod vodní hladinu. Tělo je zakončeno delším širokým horizontálně oboustranně zploštělým ocasem. Slouží mu k ponořování, ale také jako kormidlo při plavání a k ohlášení nebezpečí mohutným daleko slyšitelným plácnutím o vodní hladinu. Na souši se o něj opírá při kácení stromů. Pod ocasem mají obě pohlaví dvě párové žlázy, takzvaný bobří stroj, které dorůstají do velikosti slepičího vajíčka. Vylučují z nich páchnoucí hmotu, kterou si v době páření značkují své ochozy. Natírají si jí také srst, která při pobytu ve vodě zůstává naprosto suchá.

Fotografie: Bobří vor z větví - zásoba na zimu.
Fotografie: Vypreparovaný exemplář bobra evropského.
Snímky: Vítězslav Přikryl

Pokračování na str. 8

Neznalý pozorovatel může plovoucího bobra zaměnit s velkou ondatrou. Ta je však mnohem menší, má z obou stran slabě zmáčknutý ocas, kterým při plavání ve vodě pohybuje hadovitým pohybem, to je ze strany na stranu. Bobr shora dolů a naopak. Jako statný živočich, vyzbrojený silnými zuby, nemá v naší přírodě nepřátel.
Několikrát se mi podařilo propadnout do jejich větracích otvorů. Z každé vycházel typický pižmový pach a byly tam slabší větvičky s kůrou měkkých stromů.
Na jejich lokalitách jsem strávil mnoho večerů, vídával jsem je vystoupit na břeh. Když jsem se opatrně sklonil k fotografickému přístroji, vždy postihli tento nepatrný pohyb a zmizeli. Začátkem listopadu 2003 na jednom z jejich ochozů bylo nastraženo oko z přepalovaného drátu, které připravil zlý člověk- pytlák. Zákon č. 114/ 92 a vyhláška 135/ 92 o ochraně přírody a krajiny zařazuje bobra jako zvlášť chráněného živočicha v kategorii ohrožených druhů. Všechny jím způsobené škody hradí stát.
Bobři se zde usadili, žijí vedle člověka a člověk je musí nechat žít vedle sebe.

VÍTĚZSLAV PŘIKRYL, Skalička u Hranic