Senegalský deník

Do Senegalu se nás vydalo pět-tři chlapi (Míla, Jarda a Petr) stáří přes 50, dva z toho silné postavy, Pavla (30) a já (25). V terénu nás doprovázel domorodý průvodce-voják Amadu Demba Dai.
Cesta začíná odletem z pražského letiště. Vybrána je letecká společnost Al Italia kvůli skupinové slevě, kterou nám poskytli (zpáteční letenka tak přišla na 17 000,- Kč na osobu).  Mám výsadu sedět po cestě z Prahy do Milána u okýnka. Venku jsou vidět nádherné zasněžené vrcholky Alp a já si se steskem uvědomuji, že hory ani sníh minimálně měsíc neuvidím. Škoda.
Ostré vrcholky Alp a nižší vrcholy předhůří postupně vystřídaly geometrické tvary lidských staveb. Ostře kontrastuje impozantnost hor proti fádnosti polí. Bolí mě uši a skoro nic neslyším. V Miláně se setkáváme s prvními Afričany. Paní, svátečně oblečená v bubu, připomíná velký barevný bonbón (už vím, kde získali inspiraci ředitelé cirkusů pro klaunské oblečení). Je ověšená zlatem a i podle tloušťky se dá usoudit, že si nežije špatně (čím tlustší manželka, tím je manžel raději, protože se může chlubit, jak dobře se o svou rodinu stará). Těchto lidí přibývá a v letadle směr Dakar už jich je většina. Je jim zima, nasazují zimní bundy, muži čepičky zmijovky, ženy turbany, zatímco já sedím v tričku. Letadlo má hodinu zpoždění, sedíme v letadle na dráze a čekáme, až opraví poruchu. Nesedíme u okýnka, cesta trvá 6,5 hodin (během letu se čas posunuje o dvě hodiny vpřed) a utíká pomalu. V Senegalu je jen 40 % gramotnost u dospělých lidí, tak vyplňujeme analfabetům dotazníky, které je potřeba odevzdat na dakarském letišti. Máme hlad. Před dvěma dny začal muslimský svátek Ramadán. Během jednoho měsíce lidé od východu slunce po jeho západ nesmějí nic pít, jíst ani se podívat chtivě na ženu. Ne všichni to dodržují, Senegal je hodně tolerantní země a tak často ani v rodině tento svátek nedrží všichni. Někteří víru naopak berou osobně velmi vážně a čím víc trpí, tím jsou raději, tím toho pro Boha více obětovali. Večeři tak roznáší až kolem západu slunce. Někteří s jídlem otálejí až na západ posledních slunečních paprsků. Pozoruji jednoho animistu, který před jídlem odříkává s růžencem modlitbu, poté část od každého jídla dá bokem jako úlitbu Bohům. Přinášejí mu jiné jídlo než ostatním.
Na letišti se k nám seběhla hromada lidí a každý nás chtěl odvést k sobě do hotelu nebo jen tak bakšiš. Přes noc bylo kolem 27 oC a téměř 100% vlhkost, tak se potíme a pijeme a potíme.. Taky lítají komáři. Krásně fouká od moře, naše ubytování je na místní poměry luxusní, můžeme spát na verandě. Kolem 5 hod ráno se ozývá z ampliónů modlitba moezínů. Lidé se pomodlí, nají se a pokračují ve spánku…
Druhý den vyrážíme na nákupy a různé vyřizování, a protože ještě nemáme opravené auto, vyrážíme místními taxíky. O ceny se smlouvá. Doprava v Dakaru je zvláštní, první dny nechápu, jak je vůbec možné, že tu nedochází k vážným nehodám. Nikdo nejezdí podle pravidel, všichni na sebe troubí. Na silnici, kde by se u nás vedle sebe vešly dvě auta, se různě vyhýbají čtyři. Jako chodec na tom nejste o mnoho lépe. Často jde jen o centimetry, pocuchaný plech a prasklé sklo jsou tu časté. Smrtelných nehod je ale málo, možná kvůli nízkým rychlostem (časté dopravní zácpy v Dakaru a strašný stav silnicí mimo hlavní město málokdy umožňuje jet rychlostí alespoň 60 km/hod). Řidiči se většinou nějak dohodnou. Kruté však je, že když bílý člověk zaviní nehodu, mohou ho nebo jeho rodinu na místě domorodci ukamenovat. Takové případy už se tu staly. Černý má vždycky pravdu.. Proto dostáváme radu v případě nehody z místa činu ujet. Jezdí tu také veřejná doprava, takové veselé pomalované malé autobusky. Jezdí jak draci, rychleji než osobní auta. Všude je smog. Mimo Dakar jsou cesty hrozné, kličkujete v mračnu prachu mezi děrami. Například 400 km dlouhou vzdálenost z Dakaru do Tambacoundy jsme jeli 12 hodin bez přestávky.
Odpoledne jsme se dostali do restaurace, tak se tu zmíním o místním jídelníčku. K pití si můžete dát populární Coca Colu (tady se jí říká Koka), Fantu či Sprite, ale taky místní limonády-zázvorovou, baobabovou nebo bisap z květů ibišku, nebo třeba pivo. Chutná dobře, ale stejně jako limonády je z místní vody, pivo Gazela navíc není pasterizované. Na povzbuzení se vaří velmi silný čaj s cukrem. K jídlu se jí vždy maso s omáčkou a cibulí (skopové, rybí, kuřecí či hovězí) s rýží, maniokem (hodně výživné brambory), batáty (sladké brambory), bramborami, kuskusem (různé druhy, nejčastěji z prosa či kukuřice), maniokem (druh obilí) nebo těstovinami. Nejraději mají rýži, potřebují ji, aby se cítili dobře nasyceni. Maso je sice zastoupeno téměř ve všech jídlech, každý ho však má jen malý kousek, který si během jídla šetří. Ale pro vegetariány tahle zem není. Místní jí rukama z jedné mísy, v restauracích dostanete na talířek. Když jdete do restaurace ve vnitrozemí a zeptáte se, co vám mohou nabídnout, nic pro ně není problém - co nemají, skočí nakoupit a když jsme například chtěli kuře tak děti začaly živé kuřata honit po dvoře, aby nám je kuchař připravil k večeři (takže na večeři si vždy chvíli počkáte). Pojídají i hodně ovoce, v této době (17.10-17.11) jsou to hlavně melouny, papája, banány, mango, arašídy, kešu oříšky, z Jihoafrické Republiky se dováží i jablka a pomeranče. Celý den žvýkají klacíky na čištění zubů.
Místní lidé jsou laskaví a uctiví. Nepodívají se vám do očí ani při podání ruky, pohled do očí vyjadřuje nepřátelství a urážku. Víra je pro většinu z nich velmi důležitá. Nestěžují si, i ti nejchudší jsou smířeni se svým osudem. Hodně se usmívají. Tak tu jen málokdy slyšíte nadávky, ve vyjadřování je častá věta "dá-li Alláh“). Jako muslimové mohou mít 1-4 manželky. Při svatbě žena podepisuje smlouvu a ví, jestli bude žít v monogamii či polygamii. Pokud má muž více manželek, ženy často bydlí v jiném domě nebo raději v jiné vesnici, aby se nehádaly. Muži se k ženám chovají uctivě. Ženy jsou velmi krásné, jen málokterá Evropanka jim může krásou konkurovat. Děti jsou požehnáním, proto jsou zdejší rodiny hodně početné. Malé děti nosí ženy nebo sourozenci na zádech. Je zajímavé pozorovat, jak si žena dítě hodí v mírném předklonu na záda, uváže šátek a jde. Vypadá to jako zázrak, že dítě při vázání šátku nespadne. Dětem se tento způsob transportu moc líbí, prakticky celý den jsou v kontaktu s mamkou nebo sestřičkou a nikdy jsem neviděla dítě uvázané na zádech plakat - koukají většinou kolem sebe nebo spí. Ženy jsou většinou v domácnosti, starají se o děti a dívají se na televizi, když ji mají (zrovna je velmi populární seriál Divoký anděl, oblíbenec našich důchodců). Je to hodně tolerantní národ k cizincům i k vlastním, ženy tu nechodí zahalené, právě naopak, například v krásných šatech na ramínkách. Na hlavách ženy nosí náklad. Stočí si pod kýbl nebo košík šátek a jde se. Nikdo nikam nespěchá, většina je celkem líná a hodně odpočívají, zejména muži. Hodiny jsou pro ně důležité, chodí přesně a když se vás zeptají, kolik hodin je, chtějí to vědět přesně na minuty.
Nutný pobyt v Dakaru (kvůli opravě auta, nakupování a vyřizování jednání) jsme si krátili prací, chytali jsme na české ambasádě netopýry a kaloně (plodožraví velcí netopýři). Po dvou a půl dnech se chystáme k odjezdu.
Odjezd se nakonec posunul kvůli mně a Mílovi, oba jsme v den plánovaného odjezdu dostali nečekaně zánět žaludku a střev způsobený bakteriemi, já skončila na dva dny v soukromé dakarské nemocnici, měla jsem horečku 40,5 oC, vysokánský tlak (140/120), dehydrataci, zvracení, blouznění, bylo mi hodně zle, nemohla jsem vůbec pít, třeštila hlava... Když přijela sanitka a doktoři mi měřili EKG, tlak a teplotu, pořád jsem si nemohla uvědomit, jestli se mi to jenom zdá, jen jsem pochybovala, že bych měla takovou fantazii, abych si vymyslela černoušky v bílých pláštích.. Ještě v nemocnici se mi podařilo dvakrát zkolabovat na záchodě. Diky nemocnici jsem se ale rychle uzdravila, cpali do mně neustale kapačky s antibiotiky, glukózou a fyziologickými roztoky, tak ještě abych po tomhle nebyla jak rybička :-) Já i Míla jsme byli po třech dnech v pořádku, on do nemocnice nemusel. V nemocnici se mi moc líbilo, černoušci jsou moc příjemní a hodní, často nakoukl do dveří někdo úplně úplně neznámý a zeptal se, jak se mám. Nikam nespěchají (navíc mi připadá, že v téhle soukromé nemocnici je mnohem více zaměstnanců-zdravotních bratříků-než pacientů a že vlastně nemají nic moc na práci), tak si rádi povykládají, znají Českou Republiku pod pojmem Československo díky fotbalu a když náhodou neví a připomenete jim jména jako Baroš či Rosický, hned jsou doma (i v sanitce se mnou doktor pokoušel bavit o fotbalu). Během dne se u mě vystřídalo celé procesí, nejdřív přišel někdo vyměnit mi láhev s kapačkou, pak přišel někdo jiný zkontrolovat, jestli dobře kape, pak zase někdo jiný zapsat do formuláře, co to tam vlastně kape, potom zase jiný změřit teplotu. Trochu jsem je podezřívala, že mají málo pacientů a moc roztoků, které jim brzy projdou, protože to množství kapaček, které do mě za dva dny nacpali bylo ohromující.. Po celou dobu se mnou byla v nemocnici Pavla, aby mi dělala společnost a tlumočníka (mluví francouzsky a trochu volof, jedním z několika afrických jazyků, kterými se mluví v Senegalu). Místní si ošetření u doktora či léky většinou nemohou dovolit, nefunguje tu pojištění a tak je to pro ně příliš drahé. Když mě dovezou domů, pán domu si se všemi podá ruce, mě obejme a je na něm vidět radost z mého uzdravení, ačkoliv jsme se před mou nemocí téměř neznali. Úžasné. V Dakaru často silně kolísá proud a tak jsme několikrát zažili černou hodinku.
Hned na počátku cesty jsem zjistila, že každý účastník výpravy jí mnohem méně než já (ti nejtlustší nejmíň), tak mě celou dobu pobytu provází hlad. Kvůli nemoci jsem ušetřila mysli tyčinky, tak mam nějaké navíc :-) Dvě třetiny mých senegalských snů tak tvořily sny o jídle, další třetinu sny o sněhu.
Před odjezdem do terénu se ještě koupeme v Atlantiku. Je teplý, po krásných vlnách se dá vozit. Proti Jadranu jsou tu ohromné mušle. Na většině pláží je koupání zakázáno kvůli nebezpečným proudům (setkávají se tu dvě moře), kde je povoleno, často ční z písku balvany.
Po 400 km dlouhé cestě a devíti dnech strávených v Dakaru či na cestě se dostáváme do terénu, národního parku Nikolo Koba (velikost je zhruba 80 x 100 km, jde o stromovou pyrofilií savanu), kde zůstáváme příštích patnáct dní. Máme v terénu hledat bobky kopytníků, zaznamenávat jejich denzitu a druh, od kterého pochází, analýzou pod mikroskopem zjistit, co přesně antilopy žerou a kolik a jakých druhů kopytníků v parku je. Zjišťujeme, že tráva je nečekaně vysoká (2-3 metry), takže pohyb v ní je možný jedině s GPS. V trávě spíše plaveme než chodíme, oblepení pylem a semínky, najít bobky je vzácnost, nejsou vidět. Taky zaznamenáváme množství a druh okousaných rostlin. Další část výpravy se specializuje na odchyt hlodavců, netopýrů, kaloňů a sběr brouků. Národní park hlídají vojáci proti pytlákům, mají v něm vybudovaných asi pět strážních postů. V jednou zůstáváme. Bohužel tu není voda, která by se dala pít, musíme pro ni jezdit 10 km daleko a pak ji chemicky upravovat. Tak nám nezbývá, než se oplachovat v řece, kde jsou různé druhy parazitů, taky hroši a krokodýli. Řeka je po období dešťů ještě rozvodněná, hnědá, nese hodně jílu. Z vody a ze špíny po pár dnech dostáváme silnou vyrážku, nic příjemného, zmizí až po návratu do Dakaru. Elektřina není a tak chodíme brzy po západu slunce spát pod moskytiéru, na záchod chodíme kamkoli (v noci to chce čelovku, abyste nešlápli na hoda nebo škorpióna). Život nám znepříjemňovali i komáři, pakomáři, muchničky a v savaně i mouchy tse-tse. Společnost nám dělali kočkodani, kteří jsou obratní zloději, chutná jim téměř všechno, co ukradnou (citróny ne). Na návštěvu přichází v noci i divoká hyena, dáváme ji rybí kostičky. Díky vyrážce jsem se ale začala po pár dnech těšit domů.
Období dešťů skončilo teprve koncem září, tak máme první dny hodně vlhko. Když například vytáhnu na vzduch šumivý multivitamin, hned šumí, brýle se rosí a nejdou vyčistit, všechny věci jsou vlhké. Během dne ale vlhkost klesá, odpoledne se dá i sušit prádlo. Teplota většinou nepřesáhla 34 stupňů, mimo park ve vnitrozemí bylo však klidně 37 oC. V terénu s námi chodí černoušek Demba, poctivě dodržuje Ramadán, takže během dne nic nejí ani nepije. Je nezvyklý Senegalec, baví ho pracovat. Moc se mi hodí základy francouzštiny, Demla se snaží s námi hodně komunikovat. Park je nádherný, pytláci už ale vybili slony a žirafy. Několik měsíců po období dešťů jsou v parku zakládány ohně, z části vznikají samovolně. Po požáru stromy rychle obrazí, vytvoří se tak vydatné potravní zdroje pro zvěř, turisti mohou dobře pozorovat zvířata kolem napajedel a zabrání se tak velkoplošným katastrofálním požárům na konci období sucha.

Kolik se toho dá napsat o měsíci života v zemi tak odlišné od naší? Mohla bych psát a psát a psát, ale aby vás to neunavovalo, a taky abych mohla pracovat, a taky abych vám mohla říct ještě něco dalšího osobně, tak už raději skončím a někdy vám povyprávím o zvířatech a o cestě zpátky. Doufám, že se mi do té země plné slunce, pohody, zvířat a upřímných lidí podaří vrátit (výzkumný projekt bude probíhat ještě další čtyři roky).

Ahoj
Míša
misa.novakova@email.cz