Trochu Fernetu z přírody

Hořec patří bezesporu mezi nejkrásnější horské květiny. Mnohé určitě uchvátily modré květy hořce tolitového v Krkonoších, který se zaslouženě stal symbolem našeho nejvyššího pohoří. Hořec může být nejen krásný, ale i užitečný. Čeleď (Gentianaceae) hořcovité tvoří více než pět set rostlin, které najdeme prakticky ve všech vegetačních pásech od tropů až po polární oblasti. Ve Francii se hořce dokonce pěstují na plantážích. Hořké kořeny žlutého a alpského hořce se totiž využívají na výrobu bylinných likérů. "Pěstování hořců jinde než v jejich přirozeném prostředí bylo dlouho neřešitelným problémem. ¨ Rostlina vyžaduje naprosto specifické podmínky na kvalitu půdy a současně také teplotu a vlhkost. Běžně roste ve výšce 600 až 1500 metrů nad mořem, kde spadne minimálně tisíc mililitrů srážek za rok. První pokusy s pěstováním na plantáži proběhly v letech 1973 až 74 u města Dijon. Trvalo deset let, než pěstitelé dosáhli uspokojivých výsledků. Dokonce museli rostlinky "předpěstovávat" v chladicích boxech, dnes už se sejí přímo do půdy. Hořec vypěstovaný na poli se sklízí po sedmi letech, na rozdíl od "divokého", který musí růst až dvacet pět let. Pro výrobu likérů se ale používají oba. Podle pana Daniela Derchua z hořcové farmy ve vesničce Vilmesnil- Annouville nedaleko Le Havru se pěstováním na plantážích předchází úbytku této vzácné rostliny. Ve volné přírodě je odběr regulován ochránci přírody.

Zdroj: Střední Čechy