Navždy Pygmejem

Pygmejové v africkém Kongu patří k nejmenším obyvatelům Země. Jsou jednou z nejproslulejších skupin tradičních lovců a sběračů. Jak žijí tito bájemi opředení lidé na počátku 21. století?

Zelená masa lesů, jen občas protkaná zákrutami řek a mokřad. Nic jiného z okna letadla není vidět. Žádná města, žádné vesnice, žádné cesty. Hodinu a půl. Tak dlouho trvá let z konžské metropole Kinshasy do Mbandaky, metropole provincie Equateur. Města na rovníku utopeného v pralesích.
Pygmejové jsou na Západě často vnímáni romanticky. Jakoby by tito asi 150 až 160 centimetrů vysocí lidé symbolizovali protiklad civilizací "zkaženého" člověka vyspělého světa. Jakýsi opak nás samých. Jako původní nomádší obyvatelé afrických pralesů. Lidé, kteří jsou harmonickou součástí ekosystému, živí se lovem zvířat a sběrem lesních plodů a staví si prosté chýše z ohnutých větví a listů.
Jak je to však ve skutečnosti? A jak žijí Pygmejové nyní, po válce, jež na většině území Konga (bývalý Zair), země o rozloze více než dvou milionů čtverečních kilometrů, skončila před pěti lety? Po desetiletích vlády diktátora Mobutu Sese Seka, po drancování země západními a konžskými společnostmi, zkorumpovanými úředníky a nepřehlednou spletí místních milicí a zahraničních armád?
"Musíme nakoupit mýdla, cigarety a zápalky jako dary, bez nich se za Pygmeji nejezdí," říká Armand Yambe-Itoko, asi tak čtyřicetiletý Konžan, který se představuje jako politolog a jenž nás v oblasti okolo Mbandaky bude provázet. Nakupujeme těžké balíky žlutých a růžových plátů mýdel, balíčky zápalek značky Leopard a kartony místních levných cigaret Stella a s džípem vyrážíme za Pygmeji do vesnice Ilema, zhruba třicet kilometrů od Mbandaky.
Pygmejové nejsou jedním etnikem, ve skutečnosti tvoří mnoho různých etnolingvistických skupin, s odlišnými jazyky, kulturou a dějinami, jež žijí v několika státech střední části Afriky. Pygmej je podobně obecný pojem jako Evropan. Tak jako v Evropě jsou třeba Italové, Ukrajinci, Němci či Češi, ve střední Africe žijí například Pygmejové skupin Efe, Aka, Mbuti či Twa. Za posledně jmenovanými míříme my.

Chýše u cesty
Chatrče vesnice Ilemy stojí přímo podél pralesní cesty. Pygmejové si je postavili po vzoru Bantuů, černošských etnik, jež tvoří většinu obyvatel subsaharské Afriky: obdélníkové konstrukce z dřevěných klacků jsou oplácány hlínou, střechu tvoří palmové listy. Ihned se kolem nás sbíhají desítky Pygmejů. Mají na sobě potrhaná trička, tílka a košile, kraťasy a sandály, několik mužů na hlavě kšiltovku. Dva z mladíků mají na sobě obnošené červené dresy Manchesteru United.
Ve vesnici na nás čeká mnoho mužů. Kdyby však náš průvodce nedal předem vzkázat, že přijedeme, byly by tu jen ženy a děti. Zdejší pygmejští muži jinak každé ráno odcházejí pracovat na políčka, kde pěstují kukuřici, maniok, banány, nebo jdou lovit zvířata do lesa. Toto nejsou lovci a sběrači, ani částeční nomádi. Spíše zemědělci a lovci, kteří se natrvalo usadili ve vesnici. "Pomocí kopí, luků, šípů a sítí lovíme opice, veverky, dikobrazy a luskouny," říká Nkanga Biyenga, pygmejský předák vesnice. Chytají i ryby v řece. Na dlouhých pirogách vydlabaných z kmenů a pomocí udic.
Pygmejové nás pak odvádějí hlouběji do pralesních políček, až přijdeme k místu, kde stojí dva velké sudy. Zde vyrábějí palmový olej. V jednom sudu, pod nímž hoří oheň, praží semena palmy olejné, ve druhém je lisují. Olej vytéká na starý plech a z něj do půlmetrové jámy v zemi. Rovnou do hlíny. Tento olej prý Pygmejové prodávají Bantuům.V Ilemě s nimi žijí promíšeně.

Politika v pralese
Vztah Pygmejů a Bantuů v Kongu je citlivým tématem. V roce 2006 v zemi proběhly první relativně svobodné parlamentní a prezidentské volby po více než čtyřiceti letech. Evropská unie, jež chtěla, aby měly co nejhladší průběh, dala na jejich zajištění stovky milionů eur a vyslala do Konga na dva tisíce vojáků.
Otázka, jak se do hlasování zapojili Pygmejové, vyvolává v Ilemě okamžitě hádku jejich předáka Biyengy a našeho bantuského průvodce Armanda. "Pygmejové jen volili, ale nikde nekandidovali. Ani nemohli. Na to bylo zapotřebí složit peníze, ale ty žádný Pygmej neměl," rozčiluje se Biyenga.
V Kongu, jež má na 60 milionů obyvatel, žije podle odhadů několik set tisíc Pygmejů. Ve vládě "národní jednoty", jež z historických voleb vzešla, se však neobjevil ani jeden. Přesto se však strany přetahovaly o pygmejské hlasy. Důkazem jsou obnošená trička Pygmejů v Ilemě s podobiznami prezidenta Josepha Kabily a jeho hlavního volebního soka - povstaleckého vůdce Jeana-Pierra Bemby. Agitátoři je zde - uprostřed pralesa - Pygmejům před hlasováním rozdávali.
Pygmejové byli v době před volbami zneužiti k podivným politickým machinacím a propagandistické válce. V roce 2003 byla v konžské metropoli Kinshase svolána tisková konference. Pygmejové, kteří sem na vládní útraty přiletěli z oblasti Ituri na východě Konga, zde vylíčili, jak jsou jejich blízcí pobíjeni a pojídáni. Milicemi soupeře prezidenta Kabily - Jeana-Pierra Bemby.
"Kam až lidská paměť sahá, zažili jsme hodně krutosti a masakry. Ale nikdy nedošlo k tomu, že by lidské bytosti byly loveny a pojídány jako divoká zvěř, tak jak se to nedávno stalo," prohlásil tehdy pygmejský předák Sinafasi Makelo. Západní média, která případu věnovala velký prostor, přinesla další detaily: bojovníci prý pojídali Pygmeje kvůli víře, že mají nadpřirozené schopnosti, které tímto na sebe přenesou. Dokonce se objevily zprávy, že maso z Pygmejů se dá koupit i na trhu. Zprávami o kanibalismu se začali zabývat i lidé z OSN a Mezinárodního trestního soudu v Haagu.
Pak ale nastal nečekaný obrat. Povstalecký vůdce Bemba svolal v Kinshase jinou tiskovou konferenci, na kterou byli přivezeni ti stejní Pygmejové, již tvrdili, že jejich blízcí byli pojídáni. Nyní však prohlásili, že si vše vymysleli. Přinutili je prý k tomu lidé kolem prezidenta Kabily, aby tím Bembův tábor očernili. Kdo Pygmeji manipuloval? Bemba, nebo Kabila? Zřejmě oba.

Mikrokosmos Pygmejů
Z první vesnice Ilemy, kde jsme rozdali část zásob cigaret, zápalek a mýdel, míříme do pygmejské osady Koli-Koli. Z ní jdeme pěšky směrem k pralesu po stezce, která vede přes políčka, která vznikla tím, že zde Pygmejové lesní porost vyžďářili. Na polích jsou ještě vidět černé opálené pahýly kmenů, mezi kterými Pygmejové nasázeli maniok. Pole jsou daleko od chýší. "To, aby se na ně nedostaly prasata a kozy z vesnice," vysvětluje průvodce Armand. Zdejší Pygmejové chovají domácí zvířata.
Uprostřed polí žije se svou ženou a dvěma dětmi Pygmej Bokungu Eyengá André. V malé chýši je na čisté hliněné podlaze pouze kovová postel s matracemi ze slámy, na ní pár kusů oblečení a starý poničený deštník. Ve dvou rozích chatrče se střechou z palmového listí ještě sedí vždy jedna slepice. Venku je pytel s dřevěným uhlím. Mikrokosmos pygmejské rodiny počátku 21. století.
V Koli-Koli rozdáme zbytky darů a vyrážíme zpět do Mbandaky. Na místě, kde je cedule sdělující, že se nacházíme přesně na rovníku, ale musíme zastavit. Cesta je plná lidí. Několik mladíků, Bantuů, nese nad hlavou rakev. Je to pohřební průvod. Muži si začínají lehat před auto na cestu. Nesmíme jet dál. Pokus dav objet je neúspěšný. Chtějí peníze. V zemi, která se stále vzpamatovává z války, to není neobvyklý způsob, jak si o ně říct. Couváme. Mladíci nás obklopují, začínají mlátit rukama do kapoty. V duchu čekáme na to, jestli rozbijí okno či nerozhoupou auto. Nakonec jim řidič dá pár bankovek a můžeme jet dál. Konec prvního dne, kdy jsme jeli za Pygmeji, má podivnou pachuť...
Další den vyrážíme za Pygmeji do dalších dvou osad. V té první, Bokale, vládne nepříjemná atmosféra. Mají strach, že je budeme jen fotografovat, pak zmizíme a oni za to nic nedostanou. Tak se údajně chovali cizinci, kteří se za nimi již přijeli podívat. Cigaret, mýdel a zápalek jim podle nich navíc nabízíme málo. Chtějí i zaplatit. Nabízené peníze jim nestačí. Nakonec se však dohodneme.
"V této vesnici žijí jen Pygmejové," říká její představitel Ilonga Mbeo. "Vztahy s Bantuy máme špatné, někteří z nás pracují v jejich domácnostech, jinak se s nimi nestýkáme," dodává. O moc víc jsme se ale nedozvěděli, necítíme se tu dobře, rychle uděláme pár snímků a raději jedeme dál. Do vesnice Boyeka. Zde jsou Pygmejové mnohem přátelštější. Když se dozvědí, že dostanou mýdla a cigarety, začnou spontánně tleskat.

Odchod do města
Pygmejové skupiny Twa, které jsme viděli ve čtyřech vesnicích, jsou - velmi zjednodušeně řečeno - kdesi na kulturním přechodu. Mezi těmi méně "zcivilizovanými", kteří žijí v jiných částech střední Afriky, a těmi, již odešli kvůli práci do města a postavili si hliněnou chýši třeba i uprostřed Mbandaky, metropole provincie Equateur.
Zde pak dělají podřadné práce. Vidíte, jak po cestách tlačí železné a dřevěné káry. "Mají velkou sílu," říká náš průvodce Armand. Překládají zboží v přístavu u řeky Kongo, dělají domácí práce, poskoky, uklízeče a hlídače. V našem hotelu, který spíše připomíná garáž, jehož koupelnu tvoří kbelík s vodou a vana, z níž každý večer marně vyháním šváby, otevírá a zavírá plechové vstupní vrata také Pygmej. Jeden z těch šťastnějších. Ve městě (byť evropské představě města Mbandaka příliš neodpovídá - žije tu sice na 800 tisíc obyvatel, ale nejde v něm například elektrický proud) našel práci.
Pygmej Wasa, který žije u letiště v Mbandace, je na tom hůř. Zaměstnání nemá a musí živit svou ženu a jejich roční dítě. Práci v Mbandace nenašli ani jeho bratr a sestra. Všichni jsou závislí na devětačtyřicetiletém otci, jenž se ve městě stará o školní zahradu a který každý den dostane v přepočtu 36 korun. Wasa, přestože žije na okraji města, proto chodí i lovit. "Lovíme divoká prasata, opice, divoké husy, antilopy a chytáme želvy a hady. Na lov jdeme, když prší, zvířata nás pak neslyší," vypráví. Pracují ve městě a zároveň loví, i takový může být profil Pygmejů počátku 21. století.
Wasa, jemuž je 25 let a který již na Bantuy tolik nenadává, se dokáže domluvit i anglicky. "Naučil jsem se to u amerického misionáře, u kterého jsem pracoval. Uklízel jsem v jeho domě a pracoval na zahradě, třeba jsem tam kácel stromy," vypráví. Od Američana ale odešel. Sliboval mu, že bude dostávat měsíčně sto dolarů, nakonec mu jich však dal vždy jen osmdesát. Wasa, působí sklesle, říká, že má malárii. Ještě než se však rozloučí, položí mi také jednu otázku: "Nemáte pro mě nějakou práci?"
Kdo tedy ve skutečnosti Pygmejové jsou? Představy o skupinkách lesních lidí, izolovaných od zbytku světa, jsou podle antropologů mýtem. Některé skupiny Pygmejů jako Efe na východě Konga či Aka ve Středoafrické republice sice žijí "přírodněji" než Twa, které vidíme v oblasti Mbandaky. To však neznamená izolaci. Naopak. Pygmejové žijí většinou v blízkosti osad zemědělských etnik, s kterými obchodují a jsou na sobě často hospodářsky vzájemně závislí. S Bantuy tradičně směňují maso z ulovených zvířat za zemědělské plodiny, oblečení a předměty z kovů. Antropologové dnes tvrdí, že žádná pygmejská skupina není čistými lovci a sběrači nejspíš již stovky let. Stejně tak nedokážou ani říct, zda jsou Pygmejové opravdu prvními obyvateli středoafrických pralesů.
Humanitární organizace popisují život konžských Pygmejů (zřejmě až příliš automaticky) jako pasivních obětí: z lesa je vyhánějí společnosti těžící dřevo, ve vesnicích a městech pro Bantuy vykonávají nucené práce. Trpí více nemocemi než ostatní etnika a téměř nechodí do školy. Za nedávné války museli Pygmejové údajně bojovat v nejrůznějších milicích a sloužit jako nosiči uloupených věcí, špioni, a dokonce jako lidské štíty. Jejich ženy prý byly často používány jako sexuální otrokyně a znásilňovány, třeba i proto, že bojovníci věřili, že stykem s Pygmejkou se mohou vyléčit z AIDS. Objevovaly se i zprávy, že bantuští náčelníci jsou někdy se živými Pygmeji pohřbeni.
Co je pravda a kde začínají pověry? Těžko říct. Jedno se však zdá být jisté: v konžském státu počátku 21. století, v němž žije na 250 etnických skupin, tvoří většina Pygmejů geografický i sociální okraj společnosti. A jen obtížně se z něj dostanou. "Pygmej zůstane Pygmejem," říká náš bantuský průvodce Armand. "A to, jestli si na sebe vezme kalhoty jako já, na tom nic nezmění."