Opravdu snižujeme emise oxidu uhličitého?
Problematika emisí oxidu uhličitého se v Evropě dostala mezi nejdůležitější
politická témata. Nejvíce démonizovaný je automobilový průmysl, ačkoli o tom,
jaké vozy se prodávají a tedy i vyrábějí, rozhodují ve svobodném tržním
hospodářství koneční spotřebitelé.
Problematika emisí oxidu uhličitého se v Evropě dostala mezi nejdůležitější politická témata. Nejvíce démonizovaný je automobilový průmysl, ačkoli o tom, jaké vozy se prodávají a tedy i vyrábějí, rozhodují ve svobodném tržním hospodářství koneční spotřebitelé.
Ti také rozhodují o tom, jestli budou se svým vozem jezdit úsporně, či nikoli, a na tom záleží v otázce skutečně vypouštěného množství emisí oxidu uhličitého mnohem víc než na laboratorně naměřené teoretické hodnotě, kterou spotřebitel nalezne v katalogu výrobce.
Řidič papírově úsporného, a tedy údajně ekologického vozu tak může ve skutečnosti jezdit s vyšší spotřebou paliva než jiný řidič, který si zvolil automobil s mnohem horšími katalogovými údaji. Navzdory těmto nezpochybnitelným mechanismům a faktům se prosadila myšlenka další byrokratické regulace, byť zatím jen v podobě automobilkami "dobrovolně" přijatých limitů průměrného množství oxidu uhličitého vypouštěného jimi prodávanými vozidly. Kromě toho se v jednotlivých zemích EU stále častěji prosazuje zdanění automobilů na základě těchto teoretických emisí oxidu uhličitého.
VÝROBCI DODAJÍ, UŽIVATELÉ URČUJÍ
Firmy, které se zabývají výrobou aut, reagují na situaci logicky: snaží se u svých nových vozů snížit na co nejmenší hodnotu teoretickou spotřebu paliva, a tím teoretické množství vypouštěných emisí oxidu uhličitého, podle něhož se posuzuje jejich přínos k ochraně klimatu. Stačí jen optimalizovat funkci poháněcího ústrojí k předepsaným režimům simulujícím v laboratorních podmínkách provoz ve městě a mimo město.
Výsledná kombinovaná spotřeba je pak váženým průměrem hodnot naměřených v obou těchto režimech, které mohou být od reálného provozu značně vzdálené. Skvělých hodnot normované spotřeby dosahují například vozy s hybridním pohonem, u nichž dochází k vypínání spalovacího motoru ve fázích, kdy není třeba vysoký výkon a k pohonu postačuje elektromotor. Je to skvělá koncepce pro městský provoz, kdo však jezdí převážně mimo město a zejména pak po dálnici, tomu hybridní pohon přinese v praktickém provozu úspory jen minimální, pokud vůbec nějaké.
Stejně tak přeplňované zážehové motory, další oblíbený trik, jak snížit papírovou spotřebu, se v praxi chovají úsporně jen tehdy, když od nich řidič nepožaduje vysoký výkon. Pokud by opravdu bylo v zájmu světové politiky snižování emisí oxidu uhličitého, pak by pravděpodobněbylo nutné zvolit účinnější řešení: zvýšit zdanění fosilních paliv na takovou úroveň, která by spotřebitele přinutila k úspornému chování a příslušnému rozhodování při výběru nového vozu.
Ti také rozhodují o tom, jestli budou se svým vozem jezdit úsporně, či nikoli, a na tom záleží v otázce skutečně vypouštěného množství emisí oxidu uhličitého mnohem víc než na laboratorně naměřené teoretické hodnotě, kterou spotřebitel nalezne v katalogu výrobce.
Řidič papírově úsporného, a tedy údajně ekologického vozu tak může ve skutečnosti jezdit s vyšší spotřebou paliva než jiný řidič, který si zvolil automobil s mnohem horšími katalogovými údaji. Navzdory těmto nezpochybnitelným mechanismům a faktům se prosadila myšlenka další byrokratické regulace, byť zatím jen v podobě automobilkami "dobrovolně" přijatých limitů průměrného množství oxidu uhličitého vypouštěného jimi prodávanými vozidly. Kromě toho se v jednotlivých zemích EU stále častěji prosazuje zdanění automobilů na základě těchto teoretických emisí oxidu uhličitého.
VÝROBCI DODAJÍ, UŽIVATELÉ URČUJÍ
Firmy, které se zabývají výrobou aut, reagují na situaci logicky: snaží se u svých nových vozů snížit na co nejmenší hodnotu teoretickou spotřebu paliva, a tím teoretické množství vypouštěných emisí oxidu uhličitého, podle něhož se posuzuje jejich přínos k ochraně klimatu. Stačí jen optimalizovat funkci poháněcího ústrojí k předepsaným režimům simulujícím v laboratorních podmínkách provoz ve městě a mimo město.
Výsledná kombinovaná spotřeba je pak váženým průměrem hodnot naměřených v obou těchto režimech, které mohou být od reálného provozu značně vzdálené. Skvělých hodnot normované spotřeby dosahují například vozy s hybridním pohonem, u nichž dochází k vypínání spalovacího motoru ve fázích, kdy není třeba vysoký výkon a k pohonu postačuje elektromotor. Je to skvělá koncepce pro městský provoz, kdo však jezdí převážně mimo město a zejména pak po dálnici, tomu hybridní pohon přinese v praktickém provozu úspory jen minimální, pokud vůbec nějaké.
Stejně tak přeplňované zážehové motory, další oblíbený trik, jak snížit papírovou spotřebu, se v praxi chovají úsporně jen tehdy, když od nich řidič nepožaduje vysoký výkon. Pokud by opravdu bylo v zájmu světové politiky snižování emisí oxidu uhličitého, pak by pravděpodobněbylo nutné zvolit účinnější řešení: zvýšit zdanění fosilních paliv na takovou úroveň, která by spotřebitele přinutila k úspornému chování a příslušnému rozhodování při výběru nového vozu.
Zdroj:Technik
Sdílet článek na sociálních sítích