zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Až Amerika přestane dovážet energie

02.06.2013
Energie
Politika
Až Amerika přestane dovážet energie

O americké energetické revoluci jste už pravděpodobně slyšeli. Převratné pokroky v technologii vrtání umožnily přístup k takovému objemu nových zásob ropy a plynu ve Spojených státech, že se tím dramaticky sníží americká závislost na zahraniční ropě. Čísla hovoří jasnou řečí: po více než třiceti letech se v Americe otočil trend poklesu těžby ropy, dovoz ropy ze zemí OPEC klesl za poslední tři roky o více než 20 procent, americké zásoby a těžby zemního plynu se podstatně zvýšily a ceny v uplynulých pěti letech klesly o 75 procent.

Mezinárodní energetická agentura předpovídá, že Spojené státy by se do roku 2020 mohly stát největším světovým producentem ropy a do roku 2035 by mohly být energeticky soběstačné. To je obrovská změna.

Není to sice štěstí spadlé do klína, ale obavy bychom mít neměli. Těžba je složitá a drahá a při neopatrném postupu může být ohroženo životní prostředí. Potenciál je však ohromující. Výrazný růst počtu domácích pracovních míst a hospodářská expanze již započaly.

Globální dopad

Podívejme se však dál než na pouhý dopad na Spojené státy a zamysleme se nad několika hlubšími důsledky pro zbytek světa, protože tato revoluce je zásadní změnou také pro mezinárodní politiku a globální ekonomiku.

Axiom o "nedostatku přírodních zdrojů" představoval jednu z hlavních sil utvářejících od skončení druhé světové války globální geopolitiku a ekonomii. Dnes jsme díky technologické a podnikatelské bystrosti amerického ropného a plynárenského průmyslu vstoupili do éry, v níž bude normou "hojnost přírodních zdrojů". Technologie budou využity k tomu, aby proměnily USA ve vývozce energie a zároveň uvolnily skryté zásoby v dalších zemích. Výsledný růst nabídky způsobí, že se globální energetický sektor začne chovat jako "normálnější" trh, na kterém jsou poptávka a nabídka ve větší rovnováze a méně moci je soustředěno do rukou vybraných producentů.

Energeticky bohaté země, jako jsou Rusko, Saúdská Arábie nebo Venezuela, by se mohly ocitnout ve vážných potížích. Vyšší ceny a tržní síla umožňovaly jejich vládcům zvyšovat si domácí popularitu dotacemi a dalšími sociálními projekty, avšak až budou jejich zákazníci sami produkovat více energie nebo budou mít k dispozici jiné dodavatele, budou tyto státy nuceny se rychle a inteligentně adaptovat nebo nést následky.

Další velký posun bude pramenit ze změny americké zahraniční politiky. Na počátku druhé světové války dodávaly Spojené státy asi 63 procent světové ropy a Texas byl globálním dodavatelem poslední instance. Arabský poloostrov, Írán a Irák dohromady produkovaly necelých 5 procent. V roce 1960 však nálezy nových zásob podnítily Saúdskou Arábii, Írán, Irák, Kuvajt a Venezuelu k tomu, aby se spojily a založily Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC). Během následujících deseti let zvýšily blízkovýchodní a severoafrické země produkci o 13 milionů barelů denně a členské státy OPEC začaly vyžadovat větší podíl na ziscích západních ropných společností, které působily na jejich území. Ke kartelu se připojily také Katar, Indonésie, Alžírsko, Libye, Spojené arabské emiráty a Nigérie.

Pak přišel bod zvratu. V březnu 1971 dosáhl Texas maximální kapacity produkce. Během následujících pěti let se americký dovoz ropy téměř zdvojnásobil a jiní producenti získali kritickou tržní sílu. Jomkipurská válka v říjnu 1973 odstartovala ropné embargo OPEC a s ním i tržní pokřivení, se kterými žijeme dodnes. V té době se přístup k zahraniční ropě stal ústředním zájmem americké zahraniční a bezpečnostní politiky.

Svět bez aktivní role Američanů

Nyní se střihem přesuňme do roku 2013. V situaci, kdy se Amerika žene vstříc nové éře energetické soběstačnosti, bude Washington méně ochoten riskovat životy a utrácet miliardy za zajištění volného toku ropy a plynu přes nebezpečná místa. To je obzvláště důležité pro Blízký východ - region, kde Osmané, poté Evropané a v poslední době i Američané pomáhali s většími či menšími úspěchy udržovat mír. Spojené státy se nechystají tento region úplně opustit, když je globální ekonomika stále tak odkázaná na obchodní toky přes Hormuzský průliv a když je ohrožena bezpečnost Izraele. Je ovšem přirozené, že jakmile se sníží závislost Ameriky na energii z Blízkého východu, klesne i ochota Washingtonu vystavovat se v tomto regionu riziku a nést na svých bedrech zátěž - nebo se tato ochota přinejmenším bude ve fiskálně složité éře obtížněji ospravedlňovat.

Je zajímavé, že zatímco se snižuje zranitelnost Ameriky vůči vrtkavosti blízkovýchodního regionu, Čína bude vůči ní naopak stále zranitelnější - a v důsledku toho se bude přímočařeji angažovat v tamní politice. Mezinárodní energetická agentura předpověděla, že Čína bude do roku 2030 dovážet téměř 80 procent své ropné spotřeby a velká část této suroviny bude pocházet ze severní Afriky a Blízkého východu. Některé odhady naznačují, že Čína disponuje ještě většími ložisky břidličného plynu než Spojené státy, ale zatím jí chybějí technologie a know-how potřebné k jejich těžbě.

A i když Čína rychle srovná krok, potrvá léta, než vybuduje veškerou potřebnou infrastrukturu a než její domácí ropný a plynárenský průmysl dozrají natolik, že budou schopny těžit rok co rok značné objemy ropy a plynu.

Se stoupající ochotou Číny zasahovat do politiky jiných zemí tedy budou její představitelé chtít rozšiřovat svůj vliv. A vlády energeticky bohatých blízkovýchodních států, které v Americe a Evropě ztratily velké zákazníky, uvítají všechny zámožné zahraniční přátele, které dokážou sehnat.

Stejně jako všechny revoluce vyvolává také nová americká energetická bonanza několik fascinujících otázek. Jak by mohly slabší americká přítomnost a výraznější angažmá Číny změnit nejnevyzpytatelnější region světa? Co může budoucí generace saúdských vládců očekávat ve světě, kde OPEC ztratil velkou část své tržní síly? Zůstanou Saúdové nebezpečně izolovaní, když Katar podporuje vlády Muslimského bratrstva v jiných arabských státech a Čína má zájem využívat Spojené arabské emiráty jako zahraniční zúčtovací centrum své měny? Může íránská revoluce přežít potřebu vybudovat modernější ekonomiku? Svět, ve kterém se budou Spojené státy méně podílet na odpovědích na tyto otázky, je skutečně novým světem.


Ian Bremmer je prezidentem Eurasia Group a autorem knihy Every Nation for Itself: Winners and Losers in a G-Zero World (Každý stát sám za sebe: Vítězové a poražení ve světě s mocenským vakuem). Kenneth A. Hersh je generálním ředitelem NGP Energy Capital Management.

AUTOR: Ian Bremmer
AUTOR: Kenneth A. Hersh
AUTOR-WEB: www.ihned.cz

Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
19
11. 2019
19.11.2019 - Seminář, školení
Praha, ČVUT
INISOFT s.r.o.
20
11. 2019
20.11.2019 - Seminář, školení
Brno, ApS Brno s.r.o.
INISOFT s.r.o.
5
12. 2019
5.12.2019 - Seminář, školení
Praha, ČVUT
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí