Němci chystají facelift energetické strategie

Nadějná zpráva pro český průmysl, katastrofální pro energetiku. Takové dopady lze čekat od připravované reformy německé energetické strategie známé jako Energiewende. Tamní těžký průmysl by měl začít hradit část nákladů na financování obnovitelných zdrojů, a tím ztratit konkurenční výhodu. Například české podniky tuto "zelenou zátěž" platí již dnes a žádné úlevy nemají.

Směřování energetické politiky u západního souseda se tak rozhodně vyplatí sledovat. Je totiž velmi pravděpodobné, že se na budoucí podobě české energetiky podepíše více než státní energetická koncepce i než záměry Evropské komise.

Němci mají v jedné věci jasno: ani po reformách se nezastaví investice do solárních panelů a větrných turbín. "Další výstavba obnovitelných zdrojů v Německu bude mít dopad na destrukci cen elektřiny v celé střední Evropě. Bez státních garancí či dotací se zde nepostaví ani jedna nová elektrárna," říká energetický konzultant Jiří Gavor.

Téměř shodná slova používá také analytik finanční skupiny J&T Michal Šnobr. "Země střední Evropy si nechávají od Německa ničit svoji energetiku. Například paroplynová elektrárna, kterou právě ČEZ uvádí do zkušebního provozu v Počeradech, je při současných cenách elektřiny na trhu zralá na stoprocentní odpis investice," dodává Šnobr.

Německo má ostatní země střední Evropy doslova v hrsti a diktuje jim svá pravidla hry. Masivním rozvíjením zelené energetiky vytlačuje z trhu drahé výrobní zdroje a sráží tím cenu elektřiny na burzách. Při současné tržní ceně 35 eur za megawatthodinu se už nevyplatí investovat do žádného typu elektrárny.

Ovšem ani zákazníci si nízkých cen příliš neužijí. Po připočtení nákladů na dotování obnovitelných zdrojů a vysokých ekologických daní se cena elektřiny stává pro řadu lidí i firem neúnosnou.

MEZITITULEK: Překvapivý návrat jádra do hry

Co se týká budoucnosti energetiky, Česko má podobně jako Slovensko a Polsko na výběr prakticky jen ze dvou variant. Tedy přistoupit na německý model a dotovat s pomocí zvýhodněných výkupních cen další rozmach zelených energií, nebo - pokud to Brusel a Berlín dovolí - podobným modelem podpořit jadernou energetiku.

Zprávy z posledních týdnů a měsíců trochu překvapivě ukazují, že zájem o štěpení uranu oživuje. Své plány v jaderné oblasti potvrzuje britská i polská vláda, k významnému posunu došlo v otázce výstavby nových reaktorů ve Finsku, Maďarsku a Bulharsku.

Podle analytika Michala Šnobra to však neznamená, že Česko je ve stejné pozici jako jmenované země. Británie a Finsko jsou dostatečně daleko na to, aby jim Německo "kazilo" cenu elektřiny. V maďarském případě je investorem stát, který si na rozdíl od soukromého sektoru může dovolit dotovat provoz elektrárny z rozpočtu nebo s pomocí speciální daně či poplatku.

Šnobr je jako nejznámější reprezentant menšinových akcionářů ČEZ zastáncem názoru, že nové bloky Temelína by měla stavět a poté vlastnit státní společnost. ČEZ by mohl dokončené bloky provozovat. Rizika spojená s investici do jaderných bloků jsou v dnešní době podle Šnobra natolik vysoká, že je žádná soukromá ani polostátní firma neunese. Do podobného rizika tak může jít jen stát.

MEZITITULEK: Hra o výjimky pro průmysl

Německý přístup je tedy pro českou energetiku hrozbou i odstrašujícím příkladem. Naopak domácí průmysl by už nemusel být pod tlakem německé konkurence jako dosud. Německým strojírnám, ocelárnám a chemičkám totiž hrozí, že budou muset hradit část nákladů na obnovitelné zdroje.

Jejich úlevy jsou přitom dlouhodobě terčem silné kritiky ze strany snad všech ostatních zemí Evropské unie. Vyšetřuje je dokonce už i Evropská komise. Hlavním kritikem je původem španělský eurokomisař pro hospodářskou soutěž Joaquín Almunia. Právě Španělsko spolu s Itálií nejvíce trpí stěhováním výroby za hranice - mimo jiné do Německa.

A na dosavadní "dotování" německého těžkého průmyslu nedoplácejí jen ostatní státy. O co méně zaplatí velké továrny, o to více musejí ze svého dát němečtí spotřebitelé, tedy domácnosti, malé a střední firmy či neprivilegovaná průmyslová odvětví.

Podle Eurostatu platí domácnosti v Německu třetí nejvyšší cenu za elektřinu v Evropské unii. Dražší je už jen na Kypru a v Dánsku. Každá domácnost v průměru doplácí za zelené energie okolo 200 eur ročně. V německém tisku se tak stále častěji objevuje termín "energetická chudoba".

Právě na tyto obavy reaguje nový německý ministr hospodářství a energetiky Sigmar Gabriel, který je současně předsedou sociálně demokratické strany SPD. Jeho plán přenést část nákladů z maloodběratelů na průmysl však naráží na silný odpor a výsledek lze v tuto chvíli jen těžko odhadnout.

Faktem je, že úlevy tamnímu průmyslu nakynuly do obludných rozměrů. V roce 2006 ušetřilo 282 podniků díky úlevám z plateb za zelenou energii celkem 410 milionů eur. Letos se jedná již o 2300 společností, které podle odhadu Spolkového sdružení obnovitelných energií ušetří 5,8 miliardy eur.

Možnou podobu reformy "zelené zátěže" představil před dvěma týdny think-tank Agora Energiewende. Podle propočtu jeho analytiků lze platby domácností a menších firem snížit z 62,50 eura na 50 eur (1375 korun) za jednu megawatthodinu. Podniky z automobilového průmyslu by místo nuly začaly platit 15 eur a ostatní energeticky náročné podniky, například ocelárny, by místo 0,50 eura dostaly tarif pět eur za megawatthodinu.

Podobné záměry však narážejí na tuhý odpor. Například železniční dopravce Deutsche Bahn reagoval prohlášením, že by v takovém případě musel zdražit jízdné o deset procent. Zástupci chemického a hutního průmyslu varují před stěhováním energeticky náročných výrob do zahraničí.

Lobby německého průmyslu je natolik silná, že se z možné reformy zatím v Česku nikdo neraduje. "Každopádně Německo plánuje za každou cenu i do budoucna určitou formu úlev ponechat tak, aby byla německému průmyslu ponechána konkurenční výhoda," odpověděl Jaroslav Suchý ze Svazu chemického průmyslu České republiky.

MEZITITULEK: Více zelené znamená více uhlí

Plán ministra Gabriela nazvaný "Energiewende 2.0" má vstoupit v platnost na počátku srpna. Do určité míry omezí tempo růstu zeleného byznysu. Výkupní ceny elektřiny z nových solárních a větrných elektráren klesnou, jejich roční přírůstek bude navíc zastropován.

Základní filozofie německé vlády zůstává stejná - co možná nejvíce zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů v tamní energetice. Ten se má zvýšit z loňských 23 procent na 40 až 45 procent v roce 2025. Množí se však řady kritiků, podle nichž takový přístup ekologii příliš neprospěje. A čísla jim dávají za pravdu. Vedlejším důsledkem německé Energiewende je v posledních pěti letech rostoucí spotřeba uhlí a stagnující objem emisí skleníkových plynů do ovzduší.

Uhlí totiž stále více při výrobě elektřiny nahrazuje dražší, ale ekologicky přijatelnější zemní plyn. A posiluje také na úkor jaderných bloků - osm z nich bylo odstaveno na základě politického rozhodnutí v roce 2011, devátý bude následovat v závěru příštího roku.

Velké energetické koncerny - jmenovitě E.ON a RWE - se následkem vynucené odstávky jaderných reaktorů a znehodnocení investic do moderních paroplynových a černouhelných bloků dostávají do těžké situace. Přežívají jen díky prodeji rozvodných sítí a dalších postradatelných aktiv.

Dokonce i návrh Evropské komise zveřejněný před dvěma týdny, jenž definoval výhled energetické a klimatické strategie do roku 2030, vypadá jako skryté německé vítězství.

Cílový podíl 27 procent z obnovitelných zdrojů je stanoven z celkové spotřeby energie, netýká se jen výroby elektřiny. "Prostor ke zvyšování podílu zelené energie v teplárenství a dopravě je do roku 2030 velmi omezený. Fakticky to znamená 45procentní podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny v roce 2030," tvrdí ředitel výkonného pracoviště Teplárenského sdružení ČR Martin Hájek.

Pokud tedy zmíněný cíl v návrhu zůstane i po klíčovém březnovém jednání evropských premiérů, vydáme se definitivně německou cestou. Což v praxi znamená umořit "špinavé" elektrárny nízkou tržní cenou elektřiny a nahrazovat je obnovitelnými zdroji bez ohledu na náklady.

AUTOR: David Tramba