Jak přežít bez Ruska

Když Vladimir Putin uplácel tehdejšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, aby odmítl obchodní dohodu s Evropskou unií, lákal ho mimo jiné na levný plyn. Za obrovské množství ruského plynu, který Ukrajina každoročně spotřebuje (Ukrajina zachází s energiemi velmi marnotratně), by si Rusko účtovalo pouze 268,5 dolaru za tisíc metrů krychlových, což by v případě celkové ukrajinské spotřeby ve výši 28 miliard m3 činilo zhruba 7,5 miliardy dolarů. Když únorová revoluce zbavila Janukovyče moci, stal se z plynu místo cukru bič. Dne 1. dubna oznámil generální ředitel ruského plynárenského gigantu Gazprom Alexej Miller, že cena plynu pro Ukrajinu se zvýší o 44 procent na 383,5 dolaru za tisíc m3.

Pro Evropu je to zlověstná zpráva. Ukrajina totiž podle Millera dluží Gazpromu už 1,7 miliardy dolarů a nezačne-li své účty platit (což bez zahraniční pomoci nedokáže), může Gazprom utáhnout kohoutky. Tento spor by teoreticky nemusel mít na plyn, který přes Ukrajinu proudí dále na západ (viz mapa Trasy plynovodů... na str. 24), žádný dopad. Avšak pokud Gazprom sníží průtok plynu s ohledem na to, že Ukrajina ztratila nárok na svých 28 miliard m3, a Ukrajina přesto část dodávek spotřebuje, nebo pokud Gazprom zastaví transfer přes Ukrajinu úplně, zásobování Evropy to zasáhne rovněž. Zemní plyn z Ruska pokrývá 24 procent evropské spotřeby a polovina tohoto množství (80 miliard m3) prochází přes Ukrajinu. K dvoutýdennímu přerušení tranzitu došlo v důsledku rusko-ukrajinského sporu už v lednu 2009 a na západ od Ruska to vyvolalo zděšení.

Krátkodobé přerušení dodávek plynu z Ruska (několik týdnů nebo i pár měsíců) by v současnosti nebylo tak bolestivé jako dříve. Ze střednědobého hlediska (několik měsíců či let) ale zůstává Evropa vůči ruské kontrole nad dodávkami zemního plynu velmi zranitelná. Tato zranitelnost je jedním z důvodů, proč Putin věří, že proti němu Evropa rázně nezakročí ani kvůli Krymu, ani kvůli jakémukoli dalšímu území, které může mít do budoucna v úmyslu ukořistit. Závislost na ruském plynu je však slabinou, kterou je postupem času možné částečně zmírnit. A kdyby se jí Rusko pokusilo skutečně využít, mohlo by navíc hodně ztratit.

Kdo se s námi rozdělí?

Kdyby k výpadku došlo nyní, Evropa by mu čelila v období, které jí hraje do karet. Evropské státy nejsou v letních měsících na ruském plynu závislé (ačkoli jím v průběhu léta zaplňují rezervní sklady). Letošní mírná zima navíc přispěla k tomu, že evropská skladovací zařízení jsou nezvykle plná. Richard Mallinson z konzultantské společnosti Energy Aspect tvrdí, že země EU mají v zásobě 36 miliard m3 zemního plynu (zhruba o 15 miliard m3 více než ve stejném období minulého roku). Skladovat přitom mohou i dvojnásobek tohoto objemu. Celková skladovací kapacita EU v současnosti dosahuje 75 miliard m3.

Jedná se o užitečný, ale nepříliš pohodlný polštář. Některé evropské státy disponují rozsáhlými skladovacími kapacitami. Lotyšské zásoby by například dokázaly pokrýt spotřebu země nejméně na celý jeden rok. Jiné země, jako například Moldavsko nebo Makedonie, nemají rezervy žádné. Musí se tedy najít způsob, jak dostat plyn ze zásobníků k lidem, kteří ho potřebují. Evropská síť plynovodů k tomu ale není dobře uzpůsobena. Národní plynařské společnosti se k mezinárodnímu propojení sítí dlouho stavěly kriticky, protože volný pohyb plynu znamená větší možnost volby pro spotřebitele, a tedy i nižší ceny. Avšak kvůli tlaku ze strany EU (zejména v podobě "třetího balíčku pro liberalizaci energetiky") a zvyšujícím se obavám, které od roku 2009 závislost na ruském plynu vyvolává, se v současnosti staví více propojovacích zařízení a více čerpacích stanic, které dokážou směr toku zemního plynu obrátit.

V roce 2011 bylo Polsko spojeno s Českou republikou pomocí malého plynovodu Stork. Do roku 2017 by zde měly začít práce na novém plynovodu s kapacitou až 10 miliard m3. Nový plynovod nedávno spojil také Slovensko s Maďarskem. Německo nyní může posílat zemní plyn do Itálie, stejně jako do Polska a Česka. Pokud zde bude politická vůle ke vzájemné podpoře ("pokud" je nesmírně důležité, protože v roce 2009 příliš zjevná nebyla), prostředky pro její realizaci jsou lepší než v minulosti.

Státy jako Estonsko, Lotyšsko a Litva nejsou připojeny k žádnému jinému zdroji kromě Ruska. Práce na propojovacím vedení mezi Litvou a Polskem by mohly začít v roce 2018. Do té doby se Litva může opřít o rozsáhlé zásoby Lotyšska, které nabízejí alespoň dílčí pojistku před politickým tlakem. Velký problém má i Bulharsko. Téměř všechen zemní plyn totiž kupuje v Rusku a dováží přes Ukrajinu. Bulharské skladovací kapacity jsou poměrně omezené (spotřebu země by dokázaly pokrývat jen necelé dva měsíce). Sofie proto chvátá s vybudováním propojovacích zařízení se Srbskem a s napojením na plánovaný terminál na zpracování zkapalněného zemního plynu (LNG), který má vyrůst v Řecku.

Ale i dobrá mezinárodní síť plynovodů je řešením pouze tehdy, pokud je k dispozici plyn, který by skrz ni mohl proudit. Kdyby se plynovody vedoucí přes Ukrajinu uzavřely, kde potom hledat další zdroj, až zásoby dojdou?

Jednou z odpovědí je překvapivě Rusko. Pokud by Moskva uzavřela plynovod přes Ukrajinu s cílem zranit ukrajinskou ekonomiku, vyvážela by ho zřejmě dále zbývajícími cestami. Jednou z nich je i nový plynovod Nord Stream vedený po dně Baltského moře, který byl do jisté míry vybudován i proto, aby Rusku umožnil dodávat zemní plyn přímo do Německa. Moskva tak získala možnost odříznout nejbližší sousedy a neztratit přitom svůj nejdůležitější trh.

Mezinárodní plynovodní spojení nyní umožňuje posílat plyn z Německa dále na jih a na východ. Nord Stream by tak mohl být pro Evropu esem v rukávu, a ještě o to více, že se v současnosti využívá jen část jeho kapacity (30 miliard m3 z 55 miliard m3). Za předpokladu, že by se podařilo vyřešit obchodní podmínky a problémy související s regulací a že by se Rusko nepokoušelo situaci aktivně zhoršovat, mohlo by zbývajících 25 miliard m3 pomoci nahradit významnou část propadu, který by způsobilo případné ukončení dodávek přes Ukrajinu.

Kde najít nová ložiska

Najít jiný zdroj zemního plynu ale zůstává obtížné. Zhruba 10 miliard m3 by zřejmě mohlo poskytnout Norsko. Akcie norské státní energetické společnosti Statoil vzrostly od začátku revoluce na Ukrajině o sedm procent, poznamenává John Olaisen, analytik norské banky ABG Sundal Collier. Možnosti další těžby v EU jsou však omezené. V Nizozemsku je stát pod tlakem veřejnosti, aby těžbu plynu omezil. Důvodem jsou obavy z emisí uhlíku a série menších zemětřesení spojovaných s vyčerpáváním obřího ložiska Groningen. Také britská naleziště zemního plynu postupně docházejí. Ani severní Afrika nemůže vzhledem k sociálním a politickým nepokojům a hrozbě terorismu posloužit jako spolehlivý dodavatel. Italský dovoz zemního plynu z Libye, která dříve bývala spolehlivým obchodním partnerem, se v roce 2013 propadl o 11,9 procenta a dodávky z Alžírska, kde rychle vzrůstá domácí poptávka, poklesly o 40 procent.

A co zemní plyn ze vzdálenějších ložisek? Evropa by například mohla dovážet mnohem více zkapalněného zemního plynu (LNG). V roce 2013 se ho do Evropy dováželo 45,7 miliardy m3, což je hluboko pod maximem z roku 2011, kdy se dovoz vyšplhal na 86,5 m3. Problém se zkapalněným plynem spočívá v nepružnosti dodávek. Vývozci LNG nemohou další plyn jednoduše vychrlit ze země. Zařízení, která slouží ke zkapalňování plynu, stojí miliardy dolarů, a běží proto na plné obrátky. Převážná část produkce se prodává za vyšší ceny na trzích v Asii. Japonsko potřebuje zkapalněný plyn k výrobě elektřiny, protože po katastrofě ve Fukušimě uzavřelo jaderné elektrárny. Čína se snaží spalovat méně uhlí, neboť znečištění ovzduší vyvolává stále větší nevoli veřejnosti. Evropa by podle analytiků mohla ve formě LNG získat dalších 10 miliard m3, ale zaplatila by za ně zhruba dvojnásobek, než platí za plyn proudící plynovodem z Ruska.

Další cestou je spalovat při výrobě elektřiny místo plynu uhlí. Ale americká energetická revoluce způsobená těžbou břidlicového plynu podnítila vývoz levného uhlí do EU (z toho důvodu se také snížil objem dováženého zkapalněného plynu) a stávající evropské uhelné elektrárny jsou již z velké míry vytíženy. Evropa zde možná ještě malou rezervu má. Možná že by našla i několik zakonzervovaných elektráren na topný olej. Větším množstvím nevyužité kapacity pro výrobu elektřiny ale nedisponuje.

Když si všechno sečteme, dostaneme se zhruba na 50 miliard m3. V případě úplného přerušení transferu přes Ukrajinu by tedy Evropa musela čelit propadu ve výši 30 miliard m3 (zhruba polovina roční spotřeby Německa). A i v případě tohoto nedokonalého řešení by musela za plyn zaplatit zhruba o 50 miliard dolarů více (pokud by EU dovezla velké množství plynu za asijské ceny, tak prodejci, kteří nejsou vázáni dlouhodobými smlouvami, by zdražili také). Situaci by mohla zhoršit silná zima. Naopak pomoci by mohlo větrné počasí, neboť Evropa disponuje větrnými elektrárnami o výkonu 117 gigawattů. Kapacita evropských větrných elektráren se navíc každoročně zvyšuje zhruba o 10 procent.

Evropští lídři proto raději Ukrajině pomohou zaplatit účty, než aby čelili ekonomickým obtížím, které by způsobil propad dovozu plynu v objemu 30 miliard m3. To je jeden z důvodů, proč se ceny plynu od vypuknutí krize téměř nezměnily. Řešení problémů problematického ukrajinského energetického sektoru bude jednou z hlavních reformních priorit nové vlády (Ukrajina například stále nemá na hranici s Ruskem nainstalovaná měřicí zařízení, a všechny debaty o množství a ceně plynu tak zůstávají sporné). Mezinárodní měnový fond bude také za půjčku pravděpodobně požadovat snížení energetických dotací, které Ukrajincům umožňují zacházet s plynem tak neúsporně. Ukrajina nyní produkuje 20 miliard m3 zemního plynu. Kdyby dokázala být v jeho využívání tak efektivní jako jiné státy, mohla by být více méně soběstačná.

Evropa bude také usilovat o snížení dlouhodobé závislosti na Rusku. Vzhledem k současným trendům, kvůli kterým poptávka po plynu roste, je to pro následující dekádu velká výzva. Podle konzultantské společnosti AT Kearney dovoz plynu do roku 2020 pravděpodobně vzroste ze současných 327 miliard m3 na 413 miliard.

Jak obejít Rusko

V březnu pověřily hlavy států EU Evropskou komisi, aby do června vypracovala plán na snížení energetické závislosti. Díky tomu pravděpodobně vyrostou další zásobníky a nové a rozsáhlejší propojovací sítě. Plán bude zřejmě od členských států vyžadovat, aby udržovaly vyšší strategické rezervy zemního plynu, a zdůrazní potřebu efektivního využívání energií.

Nová strategie by se měla zabývat také plány na výstavbu plynovodů. První obětí bude pravděpodobně ruský plynovod South Stream, který byl stejně jako Nord Stream navržen za účelem snížení závislosti Gazpromu na tranzitu přes Ukrajinu. Dokončen má být v roce 2018. S plánovanou kapacitou 63 miliard m3 ale nesplňuje evropská pravidla hospodářské soutěže a nesouhlas EU by ho mohl definitivně poslat ke dnu. Vzhledem k odmítnutí dodávek ruského plynu prostřednictvím South Streamu začne Evropa preferovat "neruské" alternativy, jako například Transjadranský plynovod, který by měl být uveden do provozu do roku 2018 a který by měl přes Turecko do Evropy ročně přivést 10 až 20 miliard m3 zemního plynu z Kavkazu. Ke zvýšení dovozu touto cestou by mohlo přispět i zmírnění sankcí proti Íránu.

Evropa by mohla rovněž rozvíjet vlastní těžbu břidlicového plynu. Nejedná se ale o zázračný lék, jak věří někteří nadšenci. Společné výzkumné centrum EU odhaduje evropské zásoby technicky vytěžitelných nekonvenčních ložisek plynu na 11 700 miliard m3, což odpovídá jen zhruba čtvrtině zásob Ameriky. Těžbu břidlicového plynu však komplikuje legislativa, veřejné mínění i nedostatek průzkumných a těžebních zařízení. Energetická konzultantská společnost IHS očekává, že produkce břidlicového plynu v Evropě dosáhne do roku 2020 pouze čtyř miliard m3 (Amerika pro srovnání nyní ročně produkuje 70 miliard m3). Produkce plynu konvenčním způsobem by se podle odhadů za stejnou dobu v Evropě a přilehlých mořích mohla snížit až desetkrát.

Politický rozruch vyvolaný nadějemi, že dovoz břidlicového plynu z Ameriky Evropě pomůže, přehlíží praktické obtíže. Amerika například nemá žádná exportní zařízení. Výrobní závod v Sabine Pass na hranici mezi Texasem a Louisianou s kapacitou až dvě miliardy m3 začne produkovat zkapalněný plyn až v roce 2015. Na vyřízení už nyní čekají dvě desítky žádostí o vývozní povolení a IHS předpokládá, že příval nových projektů podaných on-line v letech 2018 až 2020 by mohl na začátku příštího desetiletí zvýšit americkou vývozní kapacitu zkapalněného plynu na 66 miliard m3. Jedná se o podstatnou, ale ne závratnou změnu, neboť trh se zkapalněným plynem by měl v té době podle Mezinárodní energetické agentury dosáhnout objemu 540 miliard m3.

Vše ale záleží na tom, zda na tyto projekty poskytnou investoři finance. Soukromí investoři budou pravděpodobně váhat, jestli mají vložit peníze do nákladných terminálů, u kterých hrozí riziko, že ztratí využití, pokud se Evropa vrátí k dovozu levnějšího ruského plynu. A přestože ukrajinská krize zvýšila ochotu USA spojencům pomoci, působí ve Spojených státech také domácí lobby, která věří, že omezení vývozu pomáhá udržet nízké ceny na domácím trhu.

Energií propojená Evropa

Situaci by mohl zlepšit technologický pokrok. Cena dovozních terminálů, které převádějí zkapalněný plyn do využitelné podoby, v nedávné době prudce poklesla a zákazníci, než aby budovali drahá dovozní zařízení na pevnině, si nyní mohou v případě potřeby pronajmout terminály plovoucí. Plovoucí terminál na zpracování zkapalněného plynu patřící Litvě má hodnotu 325 milionů dolarů a byl postaven v Jižní Koreji. Nese příznačné jméno Independence a fungovat by měl začít již před koncem tohoto roku.

Evropa využívá 31 procent plynu k výrobě elektřiny (viz graf Spotřeba plynu v Evropě). Snížit závislost na Rusku tak může rovněž změnou výrobní technologie. Toho se do jisté míry daří dosáhnout díky tlaku na rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Obnovitelné zdroje však v tuto chvíli stále potřebují podporu produkce založené na spalování fosilních paliv a hlavním palivem zůstává zemní plyn. Lepší propojení elektrických sítí jednotlivých států by mohlo pomoci snížit závislost na plynu tím, že za slunných nebo větrných dní umožní vyvážet elektřinu z trhů bohatých na obnovitelné zdroje, jako je například Německo, a v případě potřeby je elektřinou zásobovat. Podobně jako u plynovodů bude vybudování takového propojení vyžadovat spolupráci celé Evropy.

Propojovací zařízení mohou také pomoci nahradit jeden obnovitelný zdroj energie jiným. Vodní elektrárny lze stejně jako ty plynové zapojit, když přestane foukat vítr, ale rozložení není rovnoměrné. Ve Švédsku a zejména v Norsku fouká často, zatímco v Německu a v Beneluxu méně. V současné době se plánuje až pět propojovacích vedení mezi Norskem a EU. Postavena by měla být do roku 2020 a jejich kapacita by měla dosahovat až pět gigawattů, což ročně odpovídá dovozu zhruba 10 miliard m3 zemního plynu. V případě zájmu trhu by Norsko také mohlo vyrobit mnohem více elektřiny z vody. A s lepším propojením by do Evropy mohlo proudit také mnohem více sluneční elektřiny z jihu a možná i ze severní Afriky.

I když jen omezit závislost Evropy na ruském plynu bude vyžadovat politickou vůli a peníze a zabere většinu desetiletí, tak už jen posun tímto směrem ovlivní rovnováhu moci, protože upozorní na základní fakt - Kreml potřebuje evropské zákazníky úplně stejně, jako oni potřebují ruský plyn.

Než se síla rozplyne

Vývoz ropy a zemního plynu představuje 70 procent z 515 miliard dolarů celého ruského ročního exportu. Podle americké Energetické informační agentury tvoří příjmy z vývozu ropy a zemního plynu 52 procent federálního rozpočtu. Pozice Evropy jako největšího odběratele ruského plynu dává Evropské unii určitou sílu, jak lze vidět z neustále odměřenějšího tónu, kterým evropské úřady zodpovědné za ochranu hospodářské soutěže reagují na některé obchodní praktiky Gazpromu.

Ropa (na rozdíl od zemního plynu) se dá snadno skladovat, převážet i prodávat, což znamená, že jednotliví zákazníci mají méně prostoru k jednání. Aby mohla ropu úspěšně prodávat, potřebuje ale ruská vláda přístup do světového finančního systému. Ruské firmy si potřebují půjčovat na akciových trzích a chtějí, aby se s jejich akciemi obchodovalo na mezinárodních burzách. Potřebují také provádět platby v dolarech.

Evropa a Amerika mají díky tomu k dispozici velkou páku, pokud se ji ale rozhodnou použít. Rosněfť, největší ruský producent ropy, by utrpěl velké ztráty, kdyby musel opustit burzy v Londýně a New Yorku. Finanční sankce by také mohly Rusku ztížit prodej ropy třetím zemím. Sankce neuškodily Íránu tím, že přerušily proud ropy k zákazníkům, ale tím, že mu zabránily přijímat za ni platby.

Vývoz zemního plynu do Evropy by se teoreticky mohl obrátit proti Rusku. Pokud by se Moskva pokusila proniknout hlouběji na Ukrajinu nebo zkusila své štěstí v Moldávii, Gruzii nebo v Pobaltí, mohla by se Evropa rozhodnout pro důraznou odvetnou akci, která by obratem mohla vývoz plynu do Evropy úplně zastavit. Evropská unie by tím utrpěla obrovské škody. Ale s výjimkou okamžitého celkového vítězství by to Rusko jakožto vývozce plynu odsoudilo do záhuby.

O spolehlivosti Ruska jakožto dodavatele zemního plynu už nějakou dobu pochybuje i Čína. Ani s rezervami zahraničních měn v hodnotě 475 miliard dolarů si Kreml nemůže dovolit nadále vést chatrnou a nekonkurenceschopnou ruskou ekonomiku bez příjmů z nejdůležitějšího odvětví exportu.

Šok z připojení Krymu k Rusku by měl zrychlit pomalé rozhodování Evropy týkající se skladování zemního plynu, propojování, diverzifikace, liberalizace, těžby břidlicového plynu a efektivity. A ačkoli politici pravděpodobně budou na veřejnosti prezidenta Putina odsuzovat, za zavřenými dveřmi si přiznají, že jim možná prokázal laskavost. Co dělat, věděli už dávno. Jen se jim do toho příliš nechtělo.

AUTOR: The Economist