Před rokem vstoupila v platnost nová globální dohoda o klimatu

Podle textu dokumentu, který má nahradit dosavadní Kjótský protokol z roku 1997, má být oteplování udrženo pod dvěma stupni Celsia, nejlépe do 1,5 stupně ve srovnání s předindustriálním obdobím. Signatáři dohody se zavázali, že proto dále výrazně omezí ve svých zemích emise, především oxidu uhličitého.

Smlouvu dosud podepsalo 195 zemí včetně ČR a k loňskému říjnu se podařilo dosáhnout cíle, aby dohodu ratifikovalo 55 zemí, které se celkově podílejí na více než 55 procentech emisí skleníkových plynů světa. Dohoda pak do 30 dní mohla vstoupit v platnost. K letošnímu říjnu Pařížskou dohodu ratifikovalo již 169 zemí. Spojené státy, které jsou po Číně druhým největším producentem CO2, ale od smlouvy letos v červnu odstoupily.

Americký prezident Donald Trump odstoupení od smlouvy avizoval již před volbami. Uvedl, že dohoda by stála Američany biliony dolarů, zrušila pracovní místa a brzdila ropný, plynárenský, uhelný a zpracovatelský průmysl. Uvedl ale také, že je otevřený novému projednání podmínek dohody.

Jeho krok vyvolal kritické reakce po celém světě. Zklamání a rozhořčení vyjádřili politici, zástupci řady firem i vědci. Mnohé země - ale také některé americké státy a města - slíbily, že budou dohodu nadále dodržovat. Trumpa podpořila část jeho kolegů z Republikánské strany či představitelé amerického uhelného průmyslu.

Oznámení o odstoupení je považováno jako symbolické, protože země může odstoupit od takové dohody nejdříve tři roky poté, co vstoupí v platnost, což je 4. listopadu 2019. Celý proces pak trvá rok. To znamená, že odstoupení od smlouvy může být dokončen nejdříve po nových prezidentských volbách v roce 2020. Nový prezident pak může rozhodnout o opětovném připojení k dohodě.

Pařížská dohoda byla přijata smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) v prosinci 2015. Dohoda provádí ustanovení Úmluvy a po roce 2020 má nahradit Kjótský protokol. Za hlavní cíl si klade udržet zvyšování teploty výrazně pod dvěma stupni Celsia a co nejvíce se přiblížit hodnotě 1,5 stupně, což by snížilo riziko a dopady klimatických změn.

Smlouva také ukládá všem smluvním stranám povinnost stanovit si vnitrostátní redukční příspěvky a plnit je. ČR jako člen EU se přihlásila s ostatními členskými státy EU k závazku společně snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně 40 procent ve srovnání s rokem 1990.

Vymezuje také okruhy spolupráce při řešení ztrát a škod způsobených negativními dopady změny klimatu mezi smluvními stranami a potvrzuje povinnost rozvinutých států poskytovat finanční podporu rozvojovým zemím. Na finanční podpoře se mohou dobrovolně podílet i ostatní státy. Poprvé se tak jasně připouští, že hospodářská situace v rozvojových státech se vyvíjí a že některé z nich jsou již samy schopné podílet se na financování ochrany klimatu.