Světový den stěhovavých ptáků je každoroční osvětová kampaň, která zdůrazňuje potřebu ochrany stěhovavých ptáků a jejich stanovišť. Má globální dosah a je účinným nástrojem, který pomáhá zvyšovat celosvětové povědomí o hrozbách, kterým čelí stěhovaví ptáci, jejich ekologickém významu a potřebě mezinárodní spolupráce na jejich ochranu.
Světový den stěhovavých ptáků 2023 se zaměřuje na téma vody a jejího významu pro stěhovavé ptáky. Voda je základem života na naší planetě. Naprostá většina stěhovavých ptáků se během svého životního cyklu spoléhá na vodní ekosystémy. Vnitrozemské a pobřežní mokřady, řeky, jezera, potoky, močály a rybníky jsou životně důležité pro krmení, pití nebo hnízdění a také jako místa k odpočinku a doplnění paliva během dlouhých cest. Bohužel jsou vodní ekosystémy po celém světě stále více ohroženy a stejně tak i stěhovaví ptáci, kteří jsou na nich závislí. Rostoucí lidská poptávka po vodě, stejně jako znečištění a změna klimatu mají přímý dopad na dostupnost čisté vody a stav ochrany mnoha stěhovavých ptáků.
Migrace ptáků je sezónní tah ptactva mezi jejich hnízdišti a zimovišti. Na migrační cestu se pravidelně vydává méně než 20 % z více než 10 tisíc ptačích druhů. Opeřenci vykonávající migraci se označují jako tažní či stěhovaví ptáci. Důvodem migrace je hlavně dostupnost potravy, obecněji vytěžení dvou či více biotopů, jejichž vhodnost pro život ptáků se sezónně proměňuje. Migrace je v ptácích geneticky zafixována, sociální učení hraje druhotnou, i když někdy poměrně významnou roli (např. velké sociální druhy jako čápi a dravci získávají detaily o migrační trase učením). Většina ptáků migruje v noci, což s sebou nese řadu výhod jako je vyhnutí se predátorům nebo nižší teploty a tedy i menší riziko dehydratace.
K migraci dochází podél tahových cest, které nejčastěji směřují ze severu na jih s různě velkými odchylkami k západu či východu. Tahové cesty většinou vedou podél horských pásem, vodních toků a dalších výrazných topografických linií. Vodní ptáci táhnou podél řek a pobřeží, plachtící druhy (např. dravci) vyhledávají pevninské oblasti bohaté na termické proudy, které jim usnadňují let a pomáhají tak snížit vysoké energetické nároky tahu. Vedle topografie se na vzniku tahových cest podílely i glaciální cykly nebo historické rozšíření ptáků. Stěhovavé ptáky lze rozlišit podle délky tahu na migranty na dlouhou a krátkou vzdálenost. Migranti na dlouhou vzdálenost typicky překračují velkou geografickou překážku, podnebné pásmo nebo kontinent (např. břehouši, rybáci) a často migrují i tisíce, v extrémních případech i desetitisíce kilometrů daleko. Migranti na krátkou vzdálenost migrují spíše lokálně (např. kavka obecná, která migruje ze střední do jihozápadní Evropy). Řada ptáků vykonává výškovou migraci, tedy přesun mezi různými nadmořskými výškami (typicky z výše položených hnízdišť do níže položených zimovišť). Někdy nemigrují všichni jedinci, ale pouze část populace druhu - např. jen určitý poddruh či jen dospělí jedinci. Takovéto případy se označují jako částečná migrace.
Načasování migrace se řídí geneticky fixovaným endogenním (vnitřním) cirkanuálním rytmem seřízeným podle délky světla během dne. Vedle toho mají na načasování vliv i genetická výbava, počasí, sociální stimuly, biologická zdatnost, teplota nebo dostupnost potravy. Ptáci pro navigaci používají magnetické pole Země, olfaktorické (čichové) vnímání, vizuální prvky v terénu i polohu Slunce a hvězd. Občas se stane, že se ptáci zatoulají, což je tradičně připisováno na vrub navigačním chybám jedinců, nicméně novější bádání ukazuje, že zbloudění zároveň umožňuje ptákům objevovat nová hnízdiště a zimoviště.
U stěhovavých ptáků se vyvinula řada fyziologických, hormonálních i neurologických adaptací, které jim pomáhají vyrovnat se s extrémní povahou migrace. K těmto adaptacím patří schopnost těla navýšit zásoby tuku před migrací, kontrola spánku, smršťování orgánů před tahem nebo načasování přepeřování. Se současným globálním oteplováním probíhá u stěhovavých ptáků řada velkých změn; mj. dochází k časnějším odletům do zimovišť. Ochrana tažných druhů je organizačně náročná a vyžaduje koordinaci mnoha států, pročež byla vytvořena řada úmluv jako je tzv. Bonnská úmluva, v rámci které byla sjednána i Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků.
Migrace ptáků fascinovala lidstvo od nepaměti. O tahu ptáků se objevují zmínky už ve Starém zákoně či Homérově Illiadě. Tažné ptactvo studoval i starořecký klasik Aristotelés, který vyslovil myšlenku, že vlaštovky zimují v bahně močálů. Tato hypotéza se stala převládajícím vysvětlením každoročního mizení vlaštovek po 2 tisíce let a průlom nastal až ve druhé polovině 19. století s nástupem moderních vědeckých pokusů a metod, především kroužkování. To je dodnes nejčastější metodou studia ptačí migrace. Dalším milníkem ve studiu tažných ptáků nastal s nástupem telemetrických zařízení, zejména ultralehkých geolokátorů (GLS). V polovině 10. let 21. století došlo i k prvním testům telemetrických zařízení o váze kolem 1g, která lze připevnit i na malé druhy pěvců. I přes poměrně intenzivní zájem vědců a použití moderních technologií zůstává řada otázek okolo migrace ptáků neobjasněna.
Zdroj a další informace: https://cs.wikipedia.org/wiki/Migrace_pt%C3%A1k%C5%AF
