EDWARD FAGAN
Americký právník Edward Fagan je rozporuplná osobnost. Podle některých nevalný
právník těžící z moci médií, podle jiných člověk, který jde za spravedlností a
nebojí se zdravě riskovat. Někdy se zdá, že každá kauza je jen další kolo
případu Ed Fagan versus celý svět. V září například prohlásil, že by byla možná
hromadná žaloba proti katolické církvi za její údajnou kolaboraci s některými
fašistickými režimy během druhé světové války. Co se peněz na odškodnění týče,
církev je podle něj \"pravděpodobně nejbohatší instituce na zemi\". TĚŽKÉ
ZAČÁTKY Tomu, že se právě Edward Fagan stane světoznámým právníkem, zpočátku nic
nenasvědčovalo. Narodil se v Texasu ve Spojených státech, pochází ze židovské
rodi-ny a původně se chtěl stát rabínem. Odjel dokonce do Izraele, ale nakonec
své rozhodnutí změnil a stal se právníkem - v roce 1980 ukončil Benjamin D.
Cardozo Law School of Yeshiva University v New Yorku. Začal pracovat pro středně
velkou právní firmu v New Jersey. Pomáhal formulovat argumenty pro mezinárodní
chemickou společnost, která byla obviněna z poškozování životního prostředí
toxickými látkami. Později nastoupil do právnické firmy se sídlem ve Filadelfii,
kde pracoval na kauzách týkajících se ekologie a antitrustového zákonodárství.
Nakrátko opustil svět práva a snažil se podnikat. Chtěl vybudovat cestovní
kancelář pro bohaté - klienti měli cestovat na jachtách po exotických mořích
spolu s oceánology a ekology jako průvodci. Firma ale nebyla úspěšná, a tak se
Fagan vrátil k právu. Specializoval se na vymáhání odškodnění pro zraněné při
dopravních nehodách nebo pracovních úrazech. Podle svého životopisu působil také
v oboru firemního práva a ochrany životního prostředí. Zpočátku se mu příliš
nedařilo. Podle údajů novin New York Times se topil v dluzích, snažil se sehnat
klienty, kde se dalo, a prorazit do médií. Neúspěšně. Pak přišla Faganova
hvězdná hodina. Začal zastupovat oběti holocaustu a jejich pozůstalé, kteří se
dožadovali peněz uložených před válkou ve švýcarských bankách a náhrady
utrpěných škod. Postupně získal 82 tisíc klientů. K případu ho podle jeho slov
přivedla náhoda: v roce 1996 četl článek v listu New York Times o nacistickém
zlatu a švýcarských bankách a jedna z jeho klientek, Gizella Weisshausová, která
přežila Osvětim, mu vyprávěla o tom, že její rodina měla konto ve švýcarské
bance. Uvědomil si prý, že sice neví, kdo jsou žalobci, ale existuje obžalovaný
a někdo by měl platit. On a další právníci pak postupně donutili švýcarské banky
začít vyplácet peníze z takzvaných spících kont a založit fond na pomoc obětem
holocaustu v hodnotě jeden a čtvrt miliardy dolarů. Faganův přínos k celému
procesu z právního hlediska prý nebyl velký, ale jeho podíl na medializaci
případu, a tím i na vytvoření politického tlaku, který napomohl řešení problému,
je více než nesporný. ODŠKODNÉ VE VELKÉM Dalším velkým případem Eda Fagana bylo
vymáhání odškodného pro vězně a nuceně nasazené, kteří pracovali za války v
Německu a Rakousku. Německé firmy tak vytvořily fond v hodnotě pěti miliard
dolarů, ze kterého jsou odškodňováni nedobrovolní pracovníci. Fagan měl podíl i
na dohodě o odškodnění obětí tzv. arizace, tj. násilného vyvlastnění židovského
majetku na území bývalé třetí říše. Své tažení za náhradu škody za nucené práce
rozšířil i na Japonsko. Hodlá vymáhat od japonských firem odškodnění za práci,
ke které byli přinuceni vězni v průběhu druhé světové války. V Japonsku má
nesrovnatelně těžší pozici. Japonská vláda i veřejnost jsou proti odškodňováni a
proces s japonskými společnostmi v této věci zatím nikdo nevyhrál. \"Přirozeným
pokračováním\" případu obětí nacismu se podle Fagana stala žaloba vůči
společnostem, jež porušovaly embargo vyhlášené vůči jihoafrickému rasistickému
režimu. Podle amerického právníka by měly firmy, které provozovaly zakázané
obchody s Jižní Afrikou, vytvořit fond v hodnotě miliard dolarů pro nápravu
křivd způsobených rasistickým režimem. Z plánovaného fondu by podle něj neměli
profitovat pouze Jihoafričané, ale také tzv. frontové státy sousedící s
Jihoafrickou republikou. Ty utrpěly škody díky výpadům jihoafrických vojenských
a bezpečnostních jednotek na jejich území. V honbě za partyzány byly tehdy
poničeny silnice, železnice i některá průmyslová zařízení. Úder míří na
švýcarské banky a velké koncerny. Podle Fagana byl apartheid zločinem proti
lidskosti, a tudíž jde o věc nepromlčitelnou. Firmy k jednám s JAR nikdo
nenutil, a tím, že s rasistickým režimem obchodovaly, mu pomáhaly přežít a tak
se vlastně podílely na jeho zločinech. I tato kauza má samozřejmě politické
pozadí. Přes její zdánlivou jednoznačnost bude mít možná tentokrát Fagan mnohem
větší potíže prosadit své mínění než obvykle. Proti případným reparacím obětem
apartheidu se totiž vyslovil i jihoafrický prezident Mbeki, který se bojí
nepříznivých důsledků pro ekonomiku JAR. Kdyby dotyčné banky či další podniky
začaly mít pocit, že jim někdo Jde po krku\", mohly by stáhnout své investice.
Fagan zastupuje u amerického soudu také pozůstalé obětí neštěstí v rakouském
Kaprunu, kde v roce 2000 při požáru lanovky zahynulo 155 lidí. Zdá se, že
katastrofu zavinila série chyb a nedbalostí. V kabině řidiče bylo instalováno
topení, které tam vůbec nemělo být, v lanovce chybělo signalizační zařízení i
hasicí přístroje, některé materiály, z nichž byla vyrobena, byly hořlavé, okna
nešla zevnitř otevřít atd. Fagan se pokusil u soudu v New Yorku žalovat firmu,
která lanovku provozuje, ale bezúspěšně. Soud prohlásil, že není územně
příslušný a nemůže posuzovat činy rakouských firem v Rakousku. Přijal však jeho
žalobu na firmy mající pobočky v USA, jež se podílely na výstavbě lanovky. Od
těch hodlá Fagan získat pro pozůstalé obětí milióny dolarů. Jenže také může
splakat nad výdělkem. Proces proti Siemensu a jeho dceřiné firmě bude sice
pokračovat, ale soud již prohlásil, že případné nároky poškozených bude
posuzovat podle rakouského práva, a nikoliv podle zákonů USA, tedy případné
odškodné bude výrazně nižší. MEZI ŠÍLENÝMI KRAVAMI A TERORISMEM Ed Fagan se ale
nevyhýbá ani dalším případům, které ho mohou proslavit. Loni v únoru oznámil, že
hodlá společně se svým německým kolegou Michalem Wittim z pověření zemědělců
vymáhat odškodné za chybný postup při předcházení tzv. nemoci šílených krav
(BSE). Míří zde nejen na země, jako je Francie nebo Německo, jež podle něj
reagovaly na vzniklou situaci neodpovídajícím způsobem, ale také na výrobce
masokostní moučky. Jeho šance v procesu proti jednotlivým státům jsou poměrně
malé, ale mohl by uspět v procesu proti výrobcům živočišných krmiv. Někteří
totiž prý přidávali do krmných směsí masokostní moučku z uhynulých zvířat ještě
v době, kdy to už bylo zakázané. V srpnu 2001 se zapojil do žalob proti koncernu
Bayer, vyrábějícímu lék na snižování hladiny cholesterolu v krvi, a jeho
distributorům. Ukázalo se, že tento lék, prodávaný pod jmény Lipobay, Baycol
nebo Cholstat, mohl být životu nebezpečný, zejména pokud se užíval zároveň s
gemfibrozolem, dalším lékem proti cholesterolu. Ve světě došlo údajně k několika
desítkám úmrtí a preparát byl stažen z prodeje. Fagan se v médiích vyjádřil i k
teroristickým útokům v Americe 11. září 2001. Tvrdě odmítl snahy některých
advokátů žalovat americké firmy, letecké společnosti či bezpečnostní síly za
zanedbání povinností, a tím za odpovědnost za škody způsobené jednotlivcům
teroristickými útoky. Sám ovšem oznámil, že hodlá sestavit symbolickou hromadnou
žalobu evropských obětí teroristického útoku. Skutečné odškodné by mohlo být
vymáháno po zadržení organizátorů zločinu a jejich odsouzení. FAGAN V ČECHÁCH V
České republice se stal známým na začátku roku 2001, kdy ohlásil svoji
bezplatnou spolupráci s odpůrci jaderné elektrárny Temelín. Bombardoval ČEZ
svými požadavky na dodání dokumentace, dával prohlášení do novin a vyhrožoval
podáním žaloby téměř na všechny, kteří mají s elektrárnou něco společného.
\"Může to být případ proti společnosti Westinghouse, BNFL, ČEZ, Komisi pro
jadernou bezpečnost ČR a České republice,\" prohlásil. Fagan chtěl žalovat
Westinghouse v USA za porušování práva na svobodný přístup k informacím, pro
údajné formální vady při vývozu některých součástek, ČR za utajování informací o
vlivu stavby na životní prostředí, a to v Cechách i u Evropského soudního dvora
ve Štrasburku. Nyní uvažuje i o žalobě na americkou Export-Import Bank,
Westinghouse a CEZ, protože prý v roce 1994 poskytly nepravdivé údaje o
bezpečnosti při žádosti společnosti Westinghouse o úvěr ve výši 317 miliónů
amerických dolarů na dostavbu elektrárny. Ve Spojených státech prý získal
důkazy, že obal jaderného reaktoru není bezpečný. Důkazní břemeno se snažil
svalit na CEZ. Podle některých jeho výroků měla právě elektrárenská společnost
dokázat, že elektrárna je bezpečná. Podanou žalobu na náhradu budoucích škod
způsobených jadernou elektrárnou, ale soud v Linci v první instanci zamítl a
Fagan prohlásil, že teď je \"na tahu politika\". MEDIÁLNÍ PRÁVNÍK Faganovi
odpůrci mu vytýkají touhu po \"mediální slávě\". Napadají ho, že provozuje
jakýsi zejména pro Evropany těžko pochopitelný druh \"katastrofické
právničiny\", kdy se pro oběť určitého neštěstí snaží vysoudit, co může, a sám
získat vysoké palmáre. Od obětí holocaustu požadoval 10 procent (zpočátku chtěl
dokonce 25 procent) z \"vysouzené\" částky. Získal tak milióny dolarů. Jednání o
odškodnění nuceně nasazených dokonce málem ztroskotala na finančních požadavcích
jeho týmu. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že u některých jeho případů
existovala velká pravděpodobnost, že prohraje a nedostane nic. Jeho bývalí
spolupracovníci a někteří klienti však mluví o horších věcech. Fagan prý dlouho
udržoval svou kancelář příliš malou a nepřijal dostatečný počet zaměstnanců.
Neodpovídal na telefonické nebo písemné dotazy svých klientů a nevěnoval se
dostatečně jejich případům. Někteří se s ním nemohli spojit měsíce, nebo dokonce
celý rok. Zdá se, že nechal některé věci, které se mu zdály po rozjetí kauzy s
oběťmi holocaustu málo výnosné nebo zajímavé, prostě plavat. Fagan sám přiznává,
že někdy selhal, protože na sebe naložil příliš mnoho práce. Ale dělal prý, co
mohl. Objevil se v americké CNN, v izraelské a španělské televizi, ve Spojených
státech o něm psaly celostátní noviny i časopisy, nesčetněkrát byl zmiňován v
českých, rakouských a německých médiích. Prostřednictvím novin/a televize se
snaží ovlivnit veřejné mínění a napomoci tak svým kauzám. Právní základy žalob
jsou zčásti svérázné konstrukce, jež neberou ohled na možnost promlčení nebo
poškození současných vlastníků firem, kteří nenesou odpovědnost za své
předchůdce. Jeho strategie je jasná a využívají ji i jiní američtí obhájci.
Vyhrožuje procesem, podá žalobu, žádá vysoké odškodné a postižené firmy, jež se
bojí nežádoucí publicity a nekonečných soudních sporů, raději přistoupí na
mimosoudní vyrovnání. Využívá převážně institutů amerického práva, které
umožňují podávat hromadné žaloby a žalovat firmy, jež mají v USA své pobočky.
Není ovšem pravda, že by bral každý případ, který ho může zviditelnit, i když
nemá nejmenší naději na výhru u soudu. Odmítl několik klientů, mimo jiné prý
také zastupování sudetských Němců, kteří se chtěli domoci svého majetku
zkonfiskovaného na základě takzvaných Benešových dekretů. TEXT MAREK HUDEMA
Zdroj: Reflex
Americký právník Edward Fagan je rozporuplná osobnost. Podle některých nevalný právník těžící z moci médií, podle jiných člověk, který jde za spravedlností a nebojí se zdravě riskovat. Někdy se zdá, že každá kauza je jen další kolo případu Ed Fagan versus celý svět. V září například prohlásil, že by byla možná hromadná žaloba proti katolické církvi za její údajnou kolaboraci s některými fašistickými režimy během druhé světové války. Co se peněz na odškodnění týče, církev je podle něj \"pravděpodobně nejbohatší instituce na zemi\".
TĚŽKÉ ZAČÁTKY
Tomu, že se právě Edward Fagan stane světoznámým právníkem, zpočátku nic nenasvědčovalo. Narodil se v Texasu ve Spojených státech, pochází ze židovské rodi-ny a původně se chtěl stát rabínem. Odjel dokonce do Izraele, ale nakonec své rozhodnutí změnil a stal se právníkem - v roce 1980 ukončil Benjamin D. Cardozo Law School of Yeshiva University v New Yorku. Začal pracovat pro středně velkou právní firmu v New Jersey. Pomáhal formulovat argumenty pro mezinárodní chemickou společnost, která byla obviněna z poškozování životního prostředí toxickými látkami. Později nastoupil do právnické firmy se sídlem ve Filadelfii, kde pracoval na kauzách týkajících se ekologie a antitrustového zákonodárství. Nakrátko opustil svět práva a snažil se podnikat. Chtěl vybudovat cestovní kancelář pro bohaté - klienti měli cestovat na jachtách po exotických mořích spolu s oceánology a ekology jako průvodci. Firma ale nebyla úspěšná, a tak se Fagan vrátil k právu. Specializoval se na vymáhání odškodnění pro zraněné při dopravních nehodách nebo pracovních úrazech. Podle svého životopisu působil také v oboru firemního práva a ochrany životního prostředí.
Zpočátku se mu příliš nedařilo. Podle údajů novin New York Times se topil v dluzích, snažil se sehnat klienty, kde se dalo, a prorazit do médií. Neúspěšně. Pak přišla Faganova hvězdná hodina. Začal zastupovat oběti holocaustu a jejich pozůstalé, kteří se dožadovali peněz uložených před válkou ve švýcarských bankách a náhrady utrpěných škod. Postupně získal 82 tisíc klientů. K případu ho podle jeho slov přivedla náhoda: v roce 1996 četl článek v listu New York Times o nacistickém zlatu a švýcarských bankách a jedna z jeho klientek, Gizella Weisshausová, která přežila Osvětim, mu vyprávěla o tom, že její rodina měla konto ve švýcarské bance. Uvědomil si prý, že sice neví, kdo jsou žalobci, ale existuje obžalovaný a někdo by měl platit. On a další právníci pak postupně donutili švýcarské banky začít vyplácet peníze z takzvaných spících kont a založit fond na pomoc obětem holocaustu v hodnotě jeden a čtvrt miliardy dolarů. Faganův přínos k celému procesu z právního hlediska prý nebyl velký, ale jeho podíl na medializaci případu, a tím i na vytvoření politického tlaku, který napomohl řešení problému, je více než nesporný.
ODŠKODNÉ VE VELKÉM
Dalším velkým případem Eda Fagana bylo vymáhání odškodného pro vězně a nuceně nasazené, kteří pracovali za války v Německu a Rakousku. Německé firmy tak vytvořily fond v hodnotě pěti miliard dolarů, ze kterého jsou odškodňováni nedobrovolní pracovníci. Fagan měl podíl i na dohodě o odškodnění obětí tzv. arizace, tj. násilného vyvlastnění židovského majetku na území bývalé třetí říše. Své tažení za náhradu škody za nucené práce rozšířil i na Japonsko. Hodlá vymáhat od japonských firem odškodnění za práci, ke které byli přinuceni vězni v průběhu druhé světové války. V Japonsku má nesrovnatelně těžší pozici. Japonská vláda i veřejnost jsou proti odškodňováni a proces s japonskými společnostmi v této věci zatím nikdo nevyhrál.
\"Přirozeným pokračováním\" případu obětí nacismu se podle Fagana stala žaloba vůči společnostem, jež porušovaly embargo vyhlášené vůči jihoafrickému rasistickému režimu. Podle amerického právníka by měly firmy, které provozovaly zakázané obchody s Jižní Afrikou, vytvořit fond v hodnotě miliard dolarů pro nápravu křivd způsobených rasistickým režimem. Z plánovaného fondu by podle něj neměli profitovat pouze Jihoafričané, ale také tzv. frontové státy sousedící s Jihoafrickou republikou. Ty utrpěly škody díky výpadům jihoafrických vojenských a bezpečnostních jednotek na jejich území. V honbě za partyzány byly tehdy poničeny silnice, železnice i některá průmyslová zařízení.
Úder míří na švýcarské banky a velké koncerny. Podle Fagana byl apartheid zločinem proti lidskosti, a tudíž jde o věc nepromlčitelnou. Firmy k jednám s JAR nikdo nenutil, a tím, že s rasistickým režimem obchodovaly, mu pomáhaly přežít a tak se vlastně podílely na jeho zločinech. I tato kauza má samozřejmě politické pozadí. Přes její zdánlivou jednoznačnost bude mít možná tentokrát Fagan mnohem větší potíže prosadit své mínění než obvykle. Proti případným reparacím obětem apartheidu se totiž vyslovil i jihoafrický prezident Mbeki, který se bojí nepříznivých důsledků pro ekonomiku JAR. Kdyby dotyčné banky či další podniky začaly mít pocit, že jim někdo Jde po krku\", mohly by stáhnout své investice.
Fagan zastupuje u amerického soudu také pozůstalé obětí neštěstí v rakouském Kaprunu, kde v roce 2000 při požáru lanovky zahynulo 155 lidí. Zdá se, že katastrofu zavinila série chyb a nedbalostí. V kabině řidiče bylo instalováno topení, které tam vůbec nemělo být, v lanovce chybělo signalizační zařízení i hasicí přístroje, některé materiály, z nichž byla vyrobena, byly hořlavé, okna nešla zevnitř otevřít atd. Fagan se pokusil u soudu v New Yorku žalovat firmu, která lanovku provozuje, ale bezúspěšně. Soud prohlásil, že není územně příslušný a nemůže posuzovat činy rakouských firem v Rakousku. Přijal však jeho žalobu na firmy mající pobočky v USA, jež se podílely na výstavbě lanovky. Od těch hodlá Fagan získat pro pozůstalé obětí milióny dolarů. Jenže také může splakat nad výdělkem. Proces proti Siemensu a jeho dceřiné firmě bude sice pokračovat, ale soud již prohlásil, že případné nároky poškozených bude posuzovat podle rakouského práva, a nikoliv podle zákonů USA, tedy případné odškodné bude výrazně nižší.
MEZI ŠÍLENÝMI KRAVAMI A TERORISMEM
Ed Fagan se ale nevyhýbá ani dalším případům, které ho mohou proslavit. Loni v únoru oznámil, že hodlá společně se svým německým kolegou Michalem Wittim z pověření zemědělců vymáhat odškodné za chybný postup při předcházení tzv. nemoci šílených krav (BSE). Míří zde nejen na země, jako je Francie nebo Německo, jež podle něj reagovaly na vzniklou situaci neodpovídajícím způsobem, ale také na výrobce masokostní moučky. Jeho šance v procesu proti jednotlivým státům jsou poměrně malé, ale mohl by uspět v procesu proti výrobcům živočišných krmiv. Někteří totiž prý přidávali do krmných směsí masokostní moučku z uhynulých zvířat ještě v době, kdy to už bylo zakázané. V srpnu 2001 se zapojil do žalob proti koncernu Bayer, vyrábějícímu lék na snižování hladiny cholesterolu v krvi, a jeho distributorům. Ukázalo se, že tento lék, prodávaný pod jmény Lipobay, Baycol nebo Cholstat, mohl být životu nebezpečný, zejména pokud se užíval zároveň s gemfibrozolem, dalším lékem proti cholesterolu. Ve světě došlo údajně k několika desítkám úmrtí a preparát byl stažen z prodeje.
Fagan se v médiích vyjádřil i k teroristickým útokům v Americe 11. září 2001. Tvrdě odmítl snahy některých advokátů žalovat americké firmy, letecké společnosti či bezpečnostní síly za zanedbání povinností, a tím za odpovědnost za škody způsobené jednotlivcům teroristickými útoky. Sám ovšem oznámil, že hodlá sestavit symbolickou hromadnou žalobu evropských obětí teroristického útoku. Skutečné odškodné by mohlo být vymáháno po zadržení organizátorů zločinu a jejich odsouzení.
FAGAN V ČECHÁCH
V České republice se stal známým na začátku roku 2001, kdy ohlásil svoji bezplatnou spolupráci s odpůrci jaderné elektrárny Temelín. Bombardoval ČEZ svými požadavky na dodání dokumentace, dával prohlášení do novin a vyhrožoval podáním žaloby téměř na všechny, kteří mají s elektrárnou něco společného. \"Může to být případ proti společnosti Westinghouse, BNFL, ČEZ, Komisi pro jadernou bezpečnost ČR a České republice,\" prohlásil. Fagan chtěl žalovat Westinghouse v USA za porušování práva na svobodný přístup k informacím, pro údajné formální vady při vývozu některých součástek, ČR za utajování informací o vlivu stavby na životní prostředí, a to v Cechách i u Evropského soudního dvora ve Štrasburku. Nyní uvažuje i o žalobě na americkou Export-Import Bank, Westinghouse a CEZ, protože prý v roce 1994 poskytly nepravdivé údaje o bezpečnosti při žádosti společnosti Westinghouse o úvěr ve výši 317 miliónů amerických dolarů na dostavbu elektrárny. Ve Spojených státech prý získal důkazy, že obal jaderného reaktoru není bezpečný. Důkazní břemeno se snažil svalit na CEZ. Podle některých jeho výroků měla právě elektrárenská společnost dokázat, že elektrárna je bezpečná. Podanou žalobu na náhradu budoucích škod způsobených jadernou elektrárnou, ale soud v Linci v první instanci zamítl a Fagan prohlásil, že teď je \"na tahu politika\".
MEDIÁLNÍ PRÁVNÍK
Faganovi odpůrci mu vytýkají touhu po \"mediální slávě\". Napadají ho, že provozuje jakýsi zejména pro Evropany těžko pochopitelný druh \"katastrofické právničiny\", kdy se pro oběť určitého neštěstí snaží vysoudit, co může, a sám získat vysoké palmáre. Od obětí holocaustu požadoval 10 procent (zpočátku chtěl dokonce 25 procent) z \"vysouzené\" částky. Získal tak milióny dolarů. Jednání o odškodnění nuceně nasazených dokonce málem ztroskotala na finančních požadavcích jeho týmu. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že u některých jeho případů existovala velká pravděpodobnost, že prohraje a nedostane nic.
Jeho bývalí spolupracovníci a někteří klienti však mluví o horších věcech. Fagan prý dlouho udržoval svou kancelář příliš malou a nepřijal dostatečný počet zaměstnanců. Neodpovídal na telefonické nebo písemné dotazy svých klientů a nevěnoval se dostatečně jejich případům. Někteří se s ním nemohli spojit měsíce, nebo dokonce celý rok. Zdá se, že nechal některé věci, které se mu zdály po rozjetí kauzy s oběťmi holocaustu málo výnosné nebo zajímavé, prostě plavat. Fagan sám přiznává, že někdy selhal, protože na sebe naložil příliš mnoho práce. Ale dělal prý, co mohl.
Objevil se v americké CNN, v izraelské a španělské televizi, ve Spojených státech o něm psaly celostátní noviny i časopisy, nesčetněkrát byl zmiňován v českých, rakouských a německých médiích. Prostřednictvím novin/a televize se snaží ovlivnit veřejné mínění a napomoci tak svým kauzám. Právní základy žalob jsou zčásti svérázné konstrukce, jež neberou ohled na možnost promlčení nebo poškození současných vlastníků firem, kteří nenesou odpovědnost za své předchůdce.
Jeho strategie je jasná a využívají ji i jiní američtí obhájci. Vyhrožuje procesem, podá žalobu, žádá vysoké odškodné a postižené firmy, jež se bojí nežádoucí publicity a nekonečných soudních sporů, raději přistoupí na mimosoudní vyrovnání. Využívá převážně institutů amerického práva, které umožňují podávat hromadné žaloby a žalovat firmy, jež mají v USA své pobočky. Není ovšem pravda, že by bral každý případ, který ho může zviditelnit, i když nemá nejmenší naději na výhru u soudu. Odmítl několik klientů, mimo jiné prý také zastupování sudetských Němců, kteří se chtěli domoci svého majetku zkonfiskovaného na základě takzvaných Benešových dekretů.
TEXT MAREK HUDEMA
Zdroj: Reflex
Sdílet článek na sociálních sítích