Špidlova demoliční četa
Očekávalo se, že vláda Vladimíra Špidly bude vedle epizodního působení týmu
Josefa Tošovského tou nejzelenější, kterou republika měla od roku 1992. Když
nastupovala, nikoho ani nenapadlo, že právě ona by se mohla stát kabinetem,
který více než kterýkoli před ním bude strhávat ekologické poměry zpět do
osmdesátých let. „Byla by to katastrofa a státem řízená vražda. Řada starších
lidí totiž stěhování nepřežije.“ Žena z Nových Heřminov, vesnice v podhůří
Jeseníků, s naturalistickou přímostí ČTK popsala, co pro její sousedy znamená
zatopení celého údolí pod hladinou přehrady. Pouhých několik dní po souhlasu
krajského zastupitelstva následovalo veřejné ano ministra zemědělství; ve
skutečnosti ale úřad Jaroslava Palase projekt plánuje už delší dobu. Vláda
Vladimíra Špidly bude první po roce 1990, která se patrně rozhodne navzdory
nesouhlasu místních obyvatel vyvlastnit celou obec, vystěhovat ji a zbourat.
Když před deseti lety buldozery demolovaly domy v severočeských Libkovicích,
Václav Klaus a jeho ministři to omlouvali právní nezvratností dávného rozhodnutí
komunistických úřadů. Osídlení se posléze stalo respektovanou, nepřekročitelnou
a víceméně nezpochybňovanou překážkou průmyslovým projektům. Například ve
středočeském Mokrsku, kde nadnárodní společnost Rio Tinto hodlala otevřít zlatý
důl, nezbytnost zbořit vesnici patřila mezi hlavní důvody, proč se záměru
dostalo příkrého odmítnutí. Nové Heřminovy přitom nemají být výjimkou. Špidlova
vláda rovněž vážně zvažuje, že na podzim zruší takzvané územní ekologické
limity, hranice těžby uhlí, které chrání vesnice na Mostecku a Chomutovsku před
povrchovými doly. Tím by padl deset let starý slib Vladimíra Dlouhého, že
Libkovice byly poslední obcí obětovanou uhelným společnostem. Špidlova vláda se
tedy možná dokonce vrátí k bezohlednému modelu předlistopadového industriálního
rozvoje. Tabu boření vesnic neporušil Václav Klaus a neudělal to Miloš Zeman,
premiéři, kteří nikdy respektem k lidem nepřekypovali. Přesto obnova brutálních
postupů industrialismu sovětského typu musela podle všeho počkat až na
programového sociálního humanistu Vladimíra Špidlu, který si tolik zakládá na
citlivosti k lidem a zájmu o jejich osudy. Kdo by to byl řekl? Špidlovo fiasko
Pečlivého pozorovatele vládní ekologické politiky ale oba návrhy příliš
nepřekvapily. Návrat k megalomanským plánům bourání vesnic je pouze
nejvýraznějším projevem všeobecného fiaska koaliční vlády v této oblasti. Přitom
před rokem, když nastupovali do funkcí, vyvolával Vladimír Špidla a jeho
ministři nezanedbatelné naděje. Ve vládě se objevilo několik lidí, kteří se na
rozdíl od Václava Klause či Miroslava Grégra mohli pyšnit kreditem osobností,
jež dávají lidem a moderním řešením přednost před profitem lobbistů, strnulými
stereotypy úředníků či ideologickými předsudky: Libor Ambrozek, Petra Buzková,
Pavel Rychetský, Petr Mareš, Vladimír Mlynář, Cyril Svoboda, Pavel Dostál i
ministerský předseda sám. Nadějné vyhlídky potvrzovala koaliční smlouva a
programové prohlášení vlády: mezi klíčové body patřil mimo jiné nový zákon o
podpoře čistých zdrojů energie, vyhlášení tří chráněných krajinných oblastí a
hlavně závazek „bezodkladně“ zahájit ekologickou daňovou reformu. Koalice rovněž
slíbila, že nepřistoupí na omezení občanského práva na informace o znečištění a
občanského práva vyjadřovat se k průmyslovým projektům, jako jsou chemičky,
skládky, elektrárny nebo další stavby. Zavázala se rovněž, že ratifikuje
takzvanou Aarhuskou úmluvu, která je veřejnosti garantuje. Uplynulo dvanáct
měsíců a všechno je jinak. Čtyři následující příklady ilustrují, jak kabinet kus
po kusu rozebírá důležité prvky konstrukce, která během devadesátých let
zajistila konec absurdních plánů minulosti a položila základy ke zlepšení
ekologické situace a obnově příjemně obyvatelné krajiny. Necelých deset let po –
tehdy „definitivním a úplném“ – zamítnutí se předmětem vážných debat opět stává
megalomanský projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe, stavby, která by zničila unikátní
přírodu říčních niv podél Moravy a Odry a dalším betonováním zvýšila riziko
povodní. Náměstkem ministra pro místní rozvoj se dokonce stal Petr Forman,
přední protagonista této myšlenky. Na rozdíl od řady podobných kontroverzí nejde
o dílčí místní spor: záměr by přímo i nepřímo postihl stovky kilometrů řek v
několika krajích, přijde na 300 miliard korun a svou finanční náročností tedy
překračuje Temelín. V červnu vláda rozhodla, že ministerstvo životního prostředí
zbaví jedné z klíčových kompetencí. Naposledy se něco takového stalo v roce
1995. Nejde pouze o důležitý krok k rozebrání zelených úřadů a zákonů, vážné
jsou rovněž přímé důsledky. Změna se totiž týká jedné z hlavních odpovědností,
které ministerstvo mělo. Co se stalo? Když vláda připravuje některý důležitý
koncepční dokument – například energetickou politiku, plán výstavby dálnic nebo
program zemědělských dotací –, musí podle zákona posoudit, jaké bude mít jeho
uskutečnění ekologické dopady a zda by je nesnížilo provedení nějakých úprav.
Více než deset let tento posudek zajišťovalo ministerstvo životního prostředí.
Nyní ministři odhlasovali, že napříště jej na starost dostane úřad, který návrh
připravuje. Úředníci ministerstva průmyslu tedy budou doporučovat, zda větší
znečištění způsobí uhlí, nebo obnovitelné zdroje; ministerstvo dopravy posoudí,
které trasy dálnic méně poškozují krajinu; a ministerstvo zemědělství rozhodne,
kolik velkovepřínů a pesticidů země a spotřebitelé ještě snesou. Ani občanská
práva nejsou tak nedotknutelná, jak by vyplývalo z koaliční smlouvy. Stanislav
Gross předložil poslancům návrh správního řádu, který – na rozdíl od dosavadních
paragrafů – při rozhodování třeba o novém velkolomu nebo elektrárně na úřadech
místním občanům a jejich sdružením či sousedům nezaručuje rovná práva se
společnostmi, které projekty prosazují. Uhlí a uran Bezkonkurenčně
nejspektakulárnějším krokem zpět je ovšem návrh energetické politiky, který v
červnu zveřejnil Milan Urban. Ministr průmyslu a obchodu v ní odmítá inspiraci
moderními koncepcemi Německa či Velké Británie, které kladou důraz na zvyšování
energetické efektivnosti ekonomiky a rozvoj čistých zdrojů energie. Namísto nich
nabízí směs uhlí, uranu a znečištění. Česká ekonomika způsobuje v přepočtu na
jednoho obyvatele největší exhalace oxidu uhličitého, hlavní příčiny globálních
změn podnebí, ze všech členských a přistupujících zemí Evropské unie. Urbanův
návrh ovšem na naši odpovědnost naprosto rezignuje. Naopak: kritériem číslo
jedna je dosažení národní energetické nezávislosti, takže při nahrazování
elektráren, které doslouží, dostane české uhlí přednost před podstatně čistším
zemním plynem. Ve vyhodnocení připomínek ministerstvo dokonce otevřeně přiznává,
že mezi jeho politikou a vládním programem ochrany světového klimatu je
„principiální rozpor“ s poznámkou, že námitky proti svým záměrům doporučuje:
„Neakceptovat“. Velkolepé plány se ovšem neomezují na uhlí. Vedle už zmiňovaného
zrušení zábran, které stojí v cestě neomezenému rozvoji dolů a novému bourání
severočeských obcí, návrh doporučuje také stavbu několika nových atomových
reaktorů v Temelíně a uvažuje navíc ještě o další, úplně nové jaderné
elektrárně. Návrh otevřeně vrací českou energetiku někam do roku 1985. Vedle
orientace celé koncepce na mix uhlí s atomem zaslouží pozornost také konkrétní
záměry. Když Miroslav Grégr před několika lety nahlas uvažoval o stavbě nových
jaderných reaktorů, vysloužil si posměch zleva zprava a v médiích přezdívku
Atomový dědek. Ale Urbanův návrh jde podstatně dál než nejodvážnější nukleární
fantasmagorie, které Grégr kdy veřejně pronesl. Zelená masivnímu rozvoji
severočeských uhelných dolů potom neznamená pouze obětování ohrožených obcí, ale
zásadní obrat v záměrech s tímto regionem. Hranice postupu těžby tvořily
společně s novými limity exhalací z elektráren hlavní prvky programu obnovy
Podkrušnohoří, kterým zde vláda před dvanácti lety otevřela cestu od doslova
dusivé kombinace povrchové těžby, energetiky a chemiček k modelu ekonomiky
ohleduplnější k lidem. Naopak při rozvoji čisté energie, jako jsou větrné a malé
vodní elektrárny, spalování biomasy či solární kolektory, Urban navrhuje do roku
2010 splnit závazky ze smlouvy s EU a posléze dupnout na brzdu, takže během
dalších dvaceti let se výroba zvýší pouze o několik procentních bodů. Světový
boom obnovitelných zdrojů – třeba kapacita větrných elektráren se během
posledních pěti let zvýšila na čtyřnásobek, výroba pouze těch německých se už
rovná půldruhému Temelínu v plném provozu a jejich cena za poslední dvě dekády
klesla o 80 % – českou vládu evidentně nezajímá. Opatrný Ambrozek Svůj díl
odpovědnosti nese také ministr životního prostředí. Nenavrhuje sice rozšiřovat
uhelné doly, stavět nové atomové elektrárny, budovat betonové megakanály či
rušit ekologické zákony a proti některým zvláště otřesným nápadům svých vládních
kolegů se otevřeně postavil. Avšak nevyniká. Ministr Ambrozek do svého konceptu
vládní odpadové politiky na příštích deset let přijal většinu hlavních návrhů
Hnutí DUHA včetně konkrétních opatření. Díky tomu vládní odpadová politika
počítá s razantním obratem ve prospěch recyklace namísto dnešních skládek a
pálení odpadu. Ministrovi spolupracovníci také pracují na zařazení evropské sítě
ochrany přírody do českých zákonů: znamenalo by to podstatné plus pro ochranu
nejvzácnějších částí naší krajiny, jako je třeba krkonošská horská tundra,
orchidejové louky v Bílých Karpatech, Třeboňsko nebo šumavské pralesy i
rašeliniště. Tím však přínosy téměř končí. Ilustrativní je přitom případ
populárního národního parku na Šumavě. Spor o hospodaření v něm se stal
neoficiálním symbolem ochrany našeho přírodního bohatství a vyústil v zásadní,
precedentní debatu o způsobu péče o české rezervace. Mezinárodní expertní mise
varovala, že Šumava nesplňuje mezinárodní kritéria pro národní parky. Šíří se
zde gigantické vykácené holiny, správa parku z lesů ilegálně odváží dřevo a její
činy podle zjištění České inspekce životního prostředí mohou za zbytečné masivní
polomy. V parku se krade a policejní znalec řekl, že správci zdržovali
vyšetřování. Libor Ambrozek několikrát prohlásil, že skandální poměry na Šumavě
změní – ale za rok ve funkci pro to skoro nic nepodnikl. Po loňských záplavách
se rozproudila široká veřejná diskuse o roli, kterou v nich hrál špatný stav
krajiny. Experti i novináři upozorňovali, že obrovské lány, monokultury v
lesích, holosečné kácení na svazích a vybetonovaná, narovnaná koryta řek
přispívají k síle povodní. Očekávalo se tehdy, že Ambrozek přijde s návrhem
legislativních změn, jež by alespoň některé z těchto problémů zmírnily: několik
konkrétních návrhů poměrně snadných úprav, které by však znamenaly důležitý
pokrok, mu leželo na stole. Nic se však nestalo. Vláda bez koncepce Postup
vlády, která se v lepších případech chová neslaně nemastně, v horších pracuje na
ničení výdobytků české ekologické politiky posledních třinácti let, má dvě
příčiny. První jsou objektivní rozpory. Také ekologická politika Špidlův kabinet
rozděluje. Podobně jako mezi Bohuslavem Sobotkou a Zdeňkem Škromachem, rovněž
mezi Liborem Ambrozkem a některými jeho progresivními kolegy na jedné straně a
Milanem Urbanem, Pavlem Němcem či Jaroslavem Palasem na straně druhé leží
propasti. Ve vládě pracují ministři moderních názorů i lidé, kteří ministerstva
považují víceméně za lobbistická oddělení uhelných společností, betonářských
firem či družstevnické velkovýroby. Tohle by vláda snad ještě mohla zvládnout,
kdyby měla ekologickou koncepci a vedení. Ovšem právě to jí naprosto chybí.
Podstatnou část odpovědnosti za to nese ministerský předseda. Snad od okamžiku,
kdy ve sněmovně přečetl příslušnou pasáž programového prohlášení, Vladimír
Špidla ani slovem nenaznačil, co jeho kabinet v této oblasti zamýšlí.
Ekologickou politiku na rozdíl od zdravotnictví ale nedělá jeden resort. Strkání
hlavy do písku vede k tomu, že jedna část vlády připravuje snížení rekordního
českého podílu na změnách podnebí, zatímco plány druhé části prosazují opak – a
ministři pak konsternované veřejnosti prostě sdělují, že mezi dvěma vládními
programy je principiální rozpor. Špidlův nezájem o ekologická témata působí až
ostentativně. Před loňskou globální konferencí v jihoafrickém Johannesburgu, kde
se sešla většina hlav států a vlád světa, dal jako jeden z mála přednost jiné
akci: oficiální návštěvě Polska. Důraz na visegrádskou spolupráci nesporně
zaslouží uznání. Ale zrušení účasti na tak řečeném summitu desetiletí rozhodně
není tím, co by jí právě měl obětovat. Takový Gerhard Schröder do Jižní Afriky
jel uprostřed volební kampaně a pár dní poté, co z jeho země odtekla povodňová
vlna. Protože se ministerský předseda nesnaží formulovat ekologickou vizi či
program, vládní agenda je víceméně ve vleku resortních úředníků. Nemá žádnou
koncepci, směr se odvíjí od toho, který ministr má právě navrch. Navíc absence
jakéhokoli vládního – nikoli úzce resortního – politického programu v této
oblasti nezpůsobuje pouze chaos a konflikty. Je také příčinou, proč kabinet
nedokáže svoji ekologickou práci prodat voličům. Veřejná doprava se rozkládá,
děti na ulicích plných výfukových plynů trpí astmatem, lidem za humny vyrůstají
velkolomy, v potravinách jsou nadměrné dávky dusitanů, spotřeba rizikových
pesticidů v sadech a na polích opět roste, opozice v rozporu s drtivou převahou
veřejného mínění navrhuje odtrhnout některé z nejcennějších částí populárního
národního parku a otevřít je dřevařským společnostem. Špidla ani Ambrozek se
evidentně ještě nezamysleli nad možností postupovat proti těmto problémům
účinnými opatřeními a prezentovat je nikoli jako soubor nudných technických
kroků, nýbrž jako to, čím ve skutečnosti jsou: jako řešení každodenních problémů
obyčejných lidí. Dokonce tak nevyužívají ani to, co už udělali. Vláda v červnu
rozhodla, že podstatně vylepší recyklační služby pro domy a byty a sníží
množství odpadků na skládkách. Veřejnosti to však oznámila nesrozumitelným
úřednickým žargonem. Podobně vláda, která klade značný důraz na podporu
regionálních ekonomik a zaměstnanosti, naprosto ignoruje mimořádné příležitosti,
které v tomto ohledu nabízejí ekologické technologie. Na kilowatthodinu proudu
vyrobenou ve větrné elektrárně připadá několikanásobně více pracovních
příležitostí, než tomu je v případě uhlí, a to i po zahrnutí práce horníků.
Totéž platí pro recyklaci ve srovnání se skládkou či spalovnou odpadu nebo pro
ekologické zemědělství ve srovnání s průmyslovým velkohospodařením. Na rozdíl od
velkých podniků, jako jsou atomové reaktory, doly nebo obří továrny, menší
ekologicky citlivé podniky také zajišťují stabilitu, protože přinášejí plošné
ekonomické oživení: nesoustřeďují investice do jednoho místa a nezpůsobují
závislost regionu na jediném provozu. Rozumná ekonomická politika by se snažila
takové příležitosti podporovat. Vláda je naopak vytlačuje: například program
investičních pobídek diskriminuje malé české podniky, které většinou takové
projekty nabízejí, a na jejich úkor podporuje velké záměry nadnárodních
korporací. Koaličnímu kabinetu, jejž ekologická veřejnost vítala s nadějí, nyní
hrozí, že vstoupí do dějin jako ten, který po třinácti letech opět začal bourat
vesnice a zvyšovat znečištění. V žádném případě ale nemá šanci čehokoli
dosáhnout, pokud premiér neujasní, co vlastně zamýšlí. Vladimír Špidla by měl
začít tím, že veřejně formuluje ekologickou koncepci a priority své vlády.
Vojtěch Kotecký Autor pracuje v Hnutí DUHA. Článek vyšel v Literárních novinách
č. 29 ze dne 14.7.2003.
Očekávalo se, že vláda Vladimíra Špidly bude vedle epizodního působení týmu Josefa Tošovského tou nejzelenější, kterou republika měla od roku 1992. Když nastupovala, nikoho ani nenapadlo, že právě ona by se mohla stát kabinetem, který více než kterýkoli před ním bude strhávat ekologické poměry zpět do osmdesátých let.
„Byla by to katastrofa a státem řízená vražda. Řada starších lidí totiž stěhování nepřežije.“ Žena z Nových Heřminov, vesnice v podhůří Jeseníků, s naturalistickou přímostí ČTK popsala, co pro její sousedy znamená zatopení celého údolí pod hladinou přehrady. Pouhých několik dní po souhlasu krajského zastupitelstva následovalo veřejné ano ministra zemědělství; ve skutečnosti ale úřad Jaroslava Palase projekt plánuje už delší dobu.
Vláda Vladimíra Špidly bude první po roce 1990, která se patrně rozhodne navzdory nesouhlasu místních obyvatel vyvlastnit celou obec, vystěhovat ji a zbourat. Když před deseti lety buldozery demolovaly domy v severočeských Libkovicích, Václav Klaus a jeho ministři to omlouvali právní nezvratností dávného rozhodnutí komunistických úřadů. Osídlení se posléze stalo respektovanou, nepřekročitelnou a víceméně nezpochybňovanou překážkou průmyslovým projektům. Například ve středočeském Mokrsku, kde nadnárodní společnost Rio Tinto hodlala otevřít zlatý důl, nezbytnost zbořit vesnici patřila mezi hlavní důvody, proč se záměru dostalo příkrého odmítnutí. Nové Heřminovy přitom nemají být výjimkou. Špidlova vláda rovněž vážně zvažuje, že na podzim zruší takzvané územní ekologické limity, hranice těžby uhlí, které chrání vesnice na Mostecku a Chomutovsku před povrchovými doly. Tím by padl deset let starý slib Vladimíra Dlouhého, že Libkovice byly poslední obcí obětovanou uhelným společnostem. Špidlova vláda se tedy možná dokonce vrátí k bezohlednému modelu předlistopadového industriálního rozvoje. Tabu boření vesnic neporušil Václav Klaus a neudělal to Miloš Zeman, premiéři, kteří nikdy respektem k lidem nepřekypovali.
Přesto obnova brutálních postupů industrialismu sovětského typu musela podle všeho počkat až na programového sociálního humanistu Vladimíra Špidlu, který si tolik zakládá na citlivosti k lidem a zájmu o jejich osudy. Kdo by to byl řekl?
Špidlovo fiasko
Pečlivého pozorovatele vládní ekologické politiky ale oba návrhy příliš nepřekvapily. Návrat k megalomanským plánům bourání vesnic je pouze nejvýraznějším projevem všeobecného fiaska koaliční vlády v této oblasti. Přitom před rokem, když nastupovali do funkcí, vyvolával Vladimír Špidla a jeho ministři nezanedbatelné naděje.
Ve vládě se objevilo několik lidí, kteří se na rozdíl od Václava Klause či Miroslava Grégra mohli pyšnit kreditem osobností, jež dávají lidem a moderním řešením přednost před profitem lobbistů, strnulými stereotypy úředníků či ideologickými předsudky: Libor Ambrozek, Petra Buzková, Pavel Rychetský, Petr Mareš, Vladimír Mlynář, Cyril Svoboda, Pavel Dostál i ministerský předseda sám. Nadějné vyhlídky potvrzovala koaliční smlouva a programové prohlášení vlády: mezi klíčové body patřil mimo jiné nový zákon o podpoře čistých zdrojů energie, vyhlášení tří chráněných krajinných oblastí a hlavně závazek „bezodkladně“ zahájit ekologickou daňovou reformu. Koalice rovněž slíbila, že nepřistoupí na omezení občanského práva na informace o znečištění a občanského práva vyjadřovat se k průmyslovým projektům, jako jsou chemičky, skládky, elektrárny nebo další stavby. Zavázala se rovněž, že ratifikuje takzvanou Aarhuskou úmluvu, která je veřejnosti garantuje.
Uplynulo dvanáct měsíců a všechno je jinak. Čtyři následující příklady ilustrují, jak kabinet kus po kusu rozebírá důležité prvky konstrukce, která během devadesátých let zajistila konec absurdních plánů minulosti a položila základy ke zlepšení ekologické situace a obnově příjemně obyvatelné krajiny.
Necelých deset let po – tehdy „definitivním a úplném“ – zamítnutí se předmětem vážných debat opět stává megalomanský projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe, stavby, která by zničila unikátní přírodu říčních niv podél Moravy a Odry a dalším betonováním zvýšila riziko povodní. Náměstkem ministra pro místní rozvoj se dokonce stal Petr Forman, přední protagonista této myšlenky. Na rozdíl od řady podobných kontroverzí nejde o dílčí místní spor: záměr by přímo i nepřímo postihl stovky kilometrů řek v několika krajích, přijde na 300 miliard korun a svou finanční náročností tedy překračuje Temelín.
V červnu vláda rozhodla, že ministerstvo životního prostředí zbaví jedné z klíčových kompetencí. Naposledy se něco takového stalo v roce 1995. Nejde pouze o důležitý krok k rozebrání zelených úřadů a zákonů, vážné jsou rovněž přímé důsledky. Změna se totiž týká jedné z hlavních odpovědností, které ministerstvo mělo. Co se stalo? Když vláda připravuje některý důležitý koncepční dokument – například energetickou politiku, plán výstavby dálnic nebo program zemědělských dotací –, musí podle zákona posoudit, jaké bude mít jeho uskutečnění ekologické dopady a zda by je nesnížilo provedení nějakých úprav. Více než deset let tento posudek zajišťovalo ministerstvo životního prostředí. Nyní ministři odhlasovali, že napříště jej na starost dostane úřad, který návrh připravuje. Úředníci ministerstva průmyslu tedy budou doporučovat, zda větší znečištění způsobí uhlí, nebo obnovitelné zdroje; ministerstvo dopravy posoudí, které trasy dálnic méně poškozují krajinu; a ministerstvo zemědělství rozhodne, kolik velkovepřínů a pesticidů země a spotřebitelé ještě snesou.
Ani občanská práva nejsou tak nedotknutelná, jak by vyplývalo z koaliční smlouvy. Stanislav Gross předložil poslancům návrh správního řádu, který – na rozdíl od dosavadních paragrafů – při rozhodování třeba o novém velkolomu nebo elektrárně na úřadech místním občanům a jejich sdružením či sousedům nezaručuje rovná práva se společnostmi, které projekty prosazují.
Uhlí a uran
Bezkonkurenčně nejspektakulárnějším krokem zpět je ovšem návrh energetické politiky, který v červnu zveřejnil Milan Urban. Ministr průmyslu a obchodu v ní odmítá inspiraci moderními koncepcemi Německa či Velké Británie, které kladou důraz na zvyšování energetické efektivnosti ekonomiky a rozvoj čistých zdrojů energie. Namísto nich nabízí směs uhlí, uranu a znečištění.
Česká ekonomika způsobuje v přepočtu na jednoho obyvatele největší exhalace oxidu uhličitého, hlavní příčiny globálních změn podnebí, ze všech členských a přistupujících zemí Evropské unie. Urbanův návrh ovšem na naši odpovědnost naprosto rezignuje. Naopak: kritériem číslo jedna je dosažení národní energetické nezávislosti, takže při nahrazování elektráren, které doslouží, dostane české uhlí přednost před podstatně čistším zemním plynem. Ve vyhodnocení připomínek ministerstvo dokonce otevřeně přiznává, že mezi jeho politikou a vládním programem ochrany světového klimatu je „principiální rozpor“ s poznámkou, že námitky proti svým záměrům doporučuje: „Neakceptovat“.
Velkolepé plány se ovšem neomezují na uhlí. Vedle už zmiňovaného zrušení zábran, které stojí v cestě neomezenému rozvoji dolů a novému bourání severočeských obcí, návrh doporučuje také stavbu několika nových atomových reaktorů v Temelíně a uvažuje navíc ještě o další, úplně nové jaderné elektrárně.
Návrh otevřeně vrací českou energetiku někam do roku 1985. Vedle orientace celé koncepce na mix uhlí s atomem zaslouží pozornost také konkrétní záměry. Když Miroslav Grégr před několika lety nahlas uvažoval o stavbě nových jaderných reaktorů, vysloužil si posměch zleva zprava a v médiích přezdívku Atomový dědek. Ale Urbanův návrh jde podstatně dál než nejodvážnější nukleární fantasmagorie, které Grégr kdy veřejně pronesl. Zelená masivnímu rozvoji severočeských uhelných dolů potom neznamená pouze obětování ohrožených obcí, ale zásadní obrat v záměrech s tímto regionem. Hranice postupu těžby tvořily společně s novými limity exhalací z elektráren hlavní prvky programu obnovy Podkrušnohoří, kterým zde vláda před dvanácti lety otevřela cestu od doslova dusivé kombinace povrchové těžby, energetiky a chemiček k modelu ekonomiky ohleduplnější k lidem. Naopak při rozvoji čisté energie, jako jsou větrné a malé vodní elektrárny, spalování biomasy či solární kolektory, Urban navrhuje do roku 2010 splnit závazky ze smlouvy s EU a posléze dupnout na brzdu, takže během dalších dvaceti let se výroba zvýší pouze o několik procentních bodů. Světový boom obnovitelných zdrojů – třeba kapacita větrných elektráren se během posledních pěti let zvýšila na čtyřnásobek, výroba pouze těch německých se už rovná půldruhému Temelínu v plném provozu a jejich cena za poslední dvě dekády klesla o 80 % – českou vládu evidentně nezajímá.
Opatrný Ambrozek
Svůj díl odpovědnosti nese také ministr životního prostředí. Nenavrhuje sice rozšiřovat uhelné doly, stavět nové atomové elektrárny, budovat betonové megakanály či rušit ekologické zákony a proti některým zvláště otřesným nápadům svých vládních kolegů se otevřeně postavil. Avšak nevyniká.
Ministr Ambrozek do svého konceptu vládní odpadové politiky na příštích deset let přijal většinu hlavních návrhů Hnutí DUHA včetně konkrétních opatření. Díky tomu vládní odpadová politika počítá s razantním obratem ve prospěch recyklace namísto dnešních skládek a pálení odpadu. Ministrovi spolupracovníci také pracují na zařazení evropské sítě ochrany přírody do českých zákonů: znamenalo by to podstatné plus pro ochranu nejvzácnějších částí naší krajiny, jako je třeba krkonošská horská tundra, orchidejové louky v Bílých Karpatech, Třeboňsko nebo šumavské pralesy i rašeliniště. Tím však přínosy téměř končí.
Ilustrativní je přitom případ populárního národního parku na Šumavě. Spor o hospodaření v něm se stal neoficiálním symbolem ochrany našeho přírodního bohatství a vyústil v zásadní, precedentní debatu o způsobu péče o české rezervace. Mezinárodní expertní mise varovala, že Šumava nesplňuje mezinárodní kritéria pro národní parky. Šíří se zde gigantické vykácené holiny, správa parku z lesů ilegálně odváží dřevo a její činy podle zjištění České inspekce životního prostředí mohou za zbytečné masivní polomy. V parku se krade a policejní znalec řekl, že správci zdržovali vyšetřování. Libor Ambrozek několikrát prohlásil, že skandální poměry na Šumavě změní – ale za rok ve funkci pro to skoro nic nepodnikl. Po loňských záplavách se rozproudila široká veřejná diskuse o roli, kterou v nich hrál špatný stav krajiny. Experti i novináři upozorňovali, že obrovské lány, monokultury v lesích, holosečné kácení na svazích a vybetonovaná, narovnaná koryta řek přispívají k síle povodní. Očekávalo se tehdy, že Ambrozek přijde s návrhem legislativních změn, jež by alespoň některé z těchto problémů zmírnily: několik konkrétních návrhů poměrně snadných úprav, které by však znamenaly důležitý pokrok, mu leželo na stole. Nic se však nestalo.
Vláda bez koncepce
Postup vlády, která se v lepších případech chová neslaně nemastně, v horších pracuje na ničení výdobytků české ekologické politiky posledních třinácti let, má dvě příčiny.
První jsou objektivní rozpory. Také ekologická politika Špidlův kabinet rozděluje. Podobně jako mezi Bohuslavem Sobotkou a Zdeňkem Škromachem, rovněž mezi Liborem Ambrozkem a některými jeho progresivními kolegy na jedné straně a Milanem Urbanem, Pavlem Němcem či Jaroslavem Palasem na straně druhé leží propasti. Ve vládě pracují ministři moderních názorů i lidé, kteří ministerstva považují víceméně za lobbistická oddělení uhelných společností, betonářských firem či družstevnické velkovýroby. Tohle by vláda snad ještě mohla zvládnout, kdyby měla ekologickou koncepci a vedení. Ovšem právě to jí naprosto chybí. Podstatnou část odpovědnosti za to nese ministerský předseda. Snad od okamžiku, kdy ve sněmovně přečetl příslušnou pasáž programového prohlášení, Vladimír Špidla ani slovem nenaznačil, co jeho kabinet v této oblasti zamýšlí. Ekologickou politiku na rozdíl od zdravotnictví ale nedělá jeden resort. Strkání hlavy do písku vede k tomu, že jedna část vlády připravuje snížení rekordního českého podílu na změnách podnebí, zatímco plány druhé části prosazují opak – a ministři pak konsternované veřejnosti prostě sdělují, že mezi dvěma vládními programy je principiální rozpor.
Špidlův nezájem o ekologická témata působí až ostentativně. Před loňskou globální konferencí v jihoafrickém Johannesburgu, kde se sešla většina hlav států a vlád světa, dal jako jeden z mála přednost jiné akci: oficiální návštěvě Polska. Důraz na visegrádskou spolupráci nesporně zaslouží uznání. Ale zrušení účasti na tak řečeném summitu desetiletí rozhodně není tím, co by jí právě měl obětovat. Takový Gerhard Schröder do Jižní Afriky jel uprostřed volební kampaně a pár dní poté, co z jeho země odtekla povodňová vlna.
Protože se ministerský předseda nesnaží formulovat ekologickou vizi či program, vládní agenda je víceméně ve vleku resortních úředníků. Nemá žádnou koncepci, směr se odvíjí od toho, který ministr má právě navrch. Navíc absence jakéhokoli vládního – nikoli úzce resortního – politického programu v této oblasti nezpůsobuje pouze chaos a konflikty. Je také příčinou, proč kabinet nedokáže svoji ekologickou práci prodat voličům. Veřejná doprava se rozkládá, děti na ulicích plných výfukových plynů trpí astmatem, lidem za humny vyrůstají velkolomy, v potravinách jsou nadměrné dávky dusitanů, spotřeba rizikových pesticidů v sadech a na polích opět roste, opozice v rozporu s drtivou převahou veřejného mínění navrhuje odtrhnout některé z nejcennějších částí populárního národního parku a otevřít je dřevařským společnostem. Špidla ani Ambrozek se evidentně ještě nezamysleli nad možností postupovat proti těmto problémům účinnými opatřeními a prezentovat je nikoli jako soubor nudných technických kroků, nýbrž jako to, čím ve skutečnosti jsou: jako řešení každodenních problémů obyčejných lidí.
Dokonce tak nevyužívají ani to, co už udělali. Vláda v červnu rozhodla, že podstatně vylepší recyklační služby pro domy a byty a sníží množství odpadků na skládkách. Veřejnosti to však oznámila nesrozumitelným úřednickým žargonem.
Podobně vláda, která klade značný důraz na podporu regionálních ekonomik a zaměstnanosti, naprosto ignoruje mimořádné příležitosti, které v tomto ohledu nabízejí ekologické technologie. Na kilowatthodinu proudu vyrobenou ve větrné elektrárně připadá několikanásobně více pracovních příležitostí, než tomu je v případě uhlí, a to i po zahrnutí práce horníků. Totéž platí pro recyklaci ve srovnání se skládkou či spalovnou odpadu nebo pro ekologické zemědělství ve srovnání s průmyslovým velkohospodařením. Na rozdíl od velkých podniků, jako jsou atomové reaktory, doly nebo obří továrny, menší ekologicky citlivé podniky také zajišťují stabilitu, protože přinášejí plošné ekonomické oživení: nesoustřeďují investice do jednoho místa a nezpůsobují závislost regionu na jediném provozu. Rozumná ekonomická politika by se snažila takové příležitosti podporovat. Vláda je naopak vytlačuje: například program investičních pobídek diskriminuje malé české podniky, které většinou takové projekty nabízejí, a na jejich úkor podporuje velké záměry nadnárodních korporací.
Koaličnímu kabinetu, jejž ekologická veřejnost vítala s nadějí, nyní hrozí, že vstoupí do dějin jako ten, který po třinácti letech opět začal bourat vesnice a zvyšovat znečištění. V žádném případě ale nemá šanci čehokoli dosáhnout, pokud premiér neujasní, co vlastně zamýšlí. Vladimír Špidla by měl začít tím, že veřejně formuluje ekologickou koncepci a priority své vlády.
Vojtěch Kotecký
Autor pracuje v Hnutí DUHA.
Článek vyšel v Literárních novinách č. 29 ze dne 14.7.2003.
Sdílet článek na sociálních sítích