Bursík vytěžil těžaře. Bez limitů

Tvrdí se, že česká politika je hříčkou v rukou byznysu. Martin Bursík však v posledních dnech ukázal, že stejně drsně to může fungovat i naopak.

Bývalý šéf zelených dokonale využil průsečíku dlouhodobých snah těžařských firem prolomit uhelné limity v severozápadních Čechách a nedávného vládního stažení >>zelené<< novely horního zákona ze sněmovny. Křikem o údajné korupci v kabinetu vrátil svou chřadnoucí stranu a hlavně sám sebe na výsluní pozornosti.

Odpověď na otázku >>cui bono<< je tentokrát jednoznačná. Zatímco ještě před dvěma týdny byl Bursík poslancem za zenitem kariéry, od neděle už tohoto Pražáka vidíme v nové roli lídra zelených na Ústecku, jak z barikády v ohroženém Horním Jiřetíně pálí nejen na blízká velkorypadla, ale i na konkurenční těžkotonážníky Jiřího Paroubka, Miloše Zemana a Petra Gandaloviče.

Nejenže mu z čela zelené kandidátky musel uhnout chomutovský zoolog Přemysl Rabas, Bursík už dokonce kope i do svého partajního nástupce Ondřeje Lišky, jako by chtěl zpět svoje stranické žezlo.

A byznys? Prohrál. Stažení novely horního zákona usnadňující odpis uhelných ložisek totiž těžařům nepomohlo, ale uškodilo. Jejich zájmy se ocitly v záři mediálních reflektorů, což určitě nechtěli.

Jenže i kdyby bylo účelem Bursíkova comebacku něco vyššího než další čtyřletý mandát ve sněmovně, neposvětilo by to zápach prostředků, které v kauze použil. Exšéf zelených se totiž vrátil na výsluní především po hřbetech kolegů politiků, aniž by svá podezření vůči nim ohledně korupce podložil něčím přesnějším než poukazem na dávno známou informaci, že šéf premiérových poradců Vladimír Mlynář léta kamarádí s Janem Dobrovským, šéfem dozorčí rady těžařské firmy Czech Coal (dříve Mostecká uhelná společnost).

Copak potrefení uhlobaroni, ti se bránit umějí. Však hned na Bursíka vyplavalo, jak jeho firma radila Mostecké uhelné, což je přinejmenším trapné.

Kvůli Bursíkovi však ulpělo podezření na ministru životního prostředí Janu Dusíkovi (že prý vyměkl před tlakem ČEZ kvůli rekonstrukci elektrárny Prunéřov) a hlavně na premiérovi Janu Fischerovi (stažení novely). Oba přitom pomohl instalovat sám Bursík.

Nejhorší na Bursíkově etudě ovšem je, že se z uhelných limitů stalo žhavé předvolební téma. Je přece známo, že když vlají prapory, jde rozum do háje.

Tak třeba ústecká hejtmanka Jana Vaňhová začala hned volat po vyhlášení krajského referenda - jako kdyby před námi byly krajské a nikoli sněmovní, senátní a komunální volby. Do uhlí teď začnou mluvit všichni. Oranžovými voji dobyté krajské hrady povinně zasypou šípy zbytek modrých radnic.

Žádoucí by přitom byl klidný přístup.

Bursík nebursík, limity nelimity - ohledně ochrany ložisek surovin by se současná vláda i vláda po volbách měly jako dosud držet politiky oddalování. Maximálně oddalovat chvíli, kdy ložiska tak strategické a vzácné suroviny, jakou je hnědé uhlí, uzrají k využití. Těžit a vytěžit je pouze kvůli zachování zaměstnanosti v regionu by byla krátkozraká zhovadilost. Stejně jako zdůvodňovat prolomení limitů výhodou okamžitých zisků.

Nesmyslnost spěchu nejvíc vynikne při pomyšlení, komu co dobrého vlastně přinesla před čtyřiceti lety likvidace starého královského města Most. Dnes je lokalita vytěžená, všude kolem měâÇĹ síční krajina a zmar, peníze dávno v tahu a radost lidí z uhlím vyhřátých normalizačních pelíšků taky.

Druhou stranou této mince je ovšem vědomí, že v případě nutnosti jednou limity přeci jen padnou.

V Bursíkově uhelné válce však jakýkoli rozumný kompromis půjde stranou.

AUTOR: Jan Štětka
redaktor týdeníku Ekonom