Státy se musejí připravit na klesající množství pitné vody. Investice do vody se začnou dlouhodobě vyplácet...
Voda dražší než ropa
Jižní a východní oblast Velké Británie, proslulé zelenými trávníky a deštěm, zažily už druhou velmi suchou zimu. Od 5. dubna proto zavedla úsporná opatření - zakázáno je zalévání zahrad, napouštění bazénů či mytí aut pod pokutou 1000 liber. Britští zemědělci se obávají, že sucha spolu s restrikcemi ovlivní úrodu. Očekává se růst cen brambor a další zeleniny.
Tyto problémy se ovšem netýkají jen Britů. Ukazuje se, že jakákoli investice do byznysu s vodou nebude vzhledem k její nenahraditelnosti marná. Už nyní se vodě mezi investory přezdívá modré zlato. Například nedostatek pitné vody na světě dvojnásobil v posledních letech příjmy z čištění vody firmě GE na celkových pět miliard dolarů. Dá se proto očekávat, že investiční možnosti v této oblasti časem dále porostou. Nedostatek vody totiž hrozí i jiným evropským zemím, varuje zpráva Evropské agentury pro životní prostředí (EEA). "Vodní zdroje jsou pod velkým tlakem a situace se zhoršuje," tvrdí výkonná ředitelka EEA Jacqueline McGladeová.
Jednou z příčin jsou výkyvy klimatu. Ať už jde o změny definitivní, či dočasné, statistiky dokazují, že během posledních dekád došlo globálně k zásadním hydrometeorologickým výkyvům. Vědci předpokládají, že v Evropě bude do budoucna srážek sice o něco více, avšak budou méně časté, zato intenzivnější. Na první pohled kvůli častým povodním vznikne pocit, že je vody dostatek, avšak zemina nebude mít čas vodu vsáknout a zásoby podzemní vody budou klesat.
Na druhou stranu existují názory, že vody bude dostatek, pokud světová populace nepřesáhne 10 miliard. Zatímco během celého 20. století vzrostl počet obyvatel planety trojnásobně, spotřeba vody se zvýšila sedminásobně. Ranní šálek kávy, sprcha, pračka prádla, úklid... To je pouhým zlomkem spotřeby vody každého člověka. Reklamní spot, který před třemi lety vyzýval Brazilce k šetření vody tím, aby močili během sprchování, a ušetřili tak vodu na spláchnutí toalety, je lichý. Několikanásobně větší množství vody spotřebuje lidstvo skrze potraviny - až 70 procent.
Například za již zmíněným šálkem je skryto asi 140 litrů vody potřebné na vypěstování, zpracování, obal a dopravu kávy. Platí přibližně pravidlo jednoho litru vody na kalorii získanou z obilovin a 10 litrů na každou kalorii živočišného původu. Denní potrava člověka si tak vyžádá v rozmezí 2000 až 5000 litrů vody. Jinými slovy člověk sní asi tisíckrát více vody, než si vyžádá jeho žízeň.
Vědci tento fenomén nazývají virtuální voda. Otec konceptu virtuální vody, profesor Anthony Allan z londýnské Kings's College to vysvětluje na příkladě Jordánska. V této zemi žije 17 milionů lidí, avšak udržitelné zásoby vody podle odhadů vystačí jen pro milion obyvatel. Asi 80 procent vody Jordánsko de facto doveze skrze import potravin. Pokud doveze jednu tunu pšenice, která je na vodu velmi náročná, ušetří přibližně 1300 m3 vody. Je pro něj levnější potraviny importovat, než aby si je pěstovalo. V podstatě tak dochází ke skrytému obchodu s vodou.
Dovážet, nebo pěstovat?
Otázka je, zda producenti potravin náročných na vodu nakládají se svými zdroji ekonomicky, či žijí v oblastech, kde si vzácnost vody zatím neuvědomují. Ceny vody jsou v mnoha případech pro farmáře či firmy dotovány, a tak dochází k paradoxu, že právě nejsušší kontinent světa - Austrálie - je čistým vývozcem vody. Země exportuje značné množství plodin náročných na vodu, neboť farmáři za ni zaplatí mnohem méně než australská domácnost. Podobná situace panuje na jihozápadě Spojených států, kde jsou zemědělci opět čistým vývozcem potravin - tedy i virtuální vody. Pěstují se zde citrusy, hroznové víno, pšenice. Avšak Kalifornie, Nové Mexiko nebo Texas by podle odborníků měly spíše pečovat o své rezervoáry vody a ne ji levně vyvážet. Kvůli současnému federálnímu zavlažovacímu systému, který představuje svým způsobem dotace farmářům, se může brzy stát, že voda nebude stačit. To bude pro americké farmáře znamenat mnohem citelnější změnu, než kdyby začali už nyní vodu efektivněji využ ívat. "Farmáři, kteří přestanou pěstovat plodiny náročné na vodu, investují do high-tech zavlažovacích systémů a budou zalévat pouze v přesně stanovených časech, mohou ušetřit 740 až 4194 milionů m3 vody ročně," ilustruje možné úspory v Kalifornii Peter Gleick, prezident think tanku Pacific Institute.
Nejvíce zaplatí Dánové
Jedno z doporučení OECD pro zlepšení hospodaření s vodou přitom zní: "Zajistit, aby cena vody v zemědělství alespoň odpovídala plným nákladům na dodávku." Cena by měla odpovídat zásobám vody v té které konkrétní oblasti i nákladům na její úpravu a distribuci. Často tomu ale bývá jinak.
Například nejdražší voda v zemích OECD teče z kohoutků v Dánsku. Přestože zrovna tato země se nedostatku vody obávat nemusí, uvalila již v roce 1994 na vodohospodářské firmy ekologickou daň. Ta se sice automaticky promítla do ceny pro konečného odběratele, ale stimuluje firmy, aby v co největší míře zabránily únikům vody. Společnosti totiž tuto daň musejí zaplatit za 90 procent odčerpané vody, ať už byla dodaná spotřebiteli, či nikoli. Právě úniky vody jsou častou příčinou jejího plýtvání. Evropská agentura pro životní prostředí odhaduje, že v některých evropských zemích tvoří ztráty pitné vody až 50 procent.
Vyšší cena vedla v Dánsku nejen k úsporám v odběru domácností, ale také v oblasti průmyslu a zemědělství. V období 1993-2004 se její cena zvýšila o 54 procent a spotřeba na obyvatele poklesla ze 155 litrů na 125 litrů, což je nejméně v rámci OECD. Je samozřejmé, že snižovat spotřebu vody nelze donekonečna. "Jsme skutečně na samé hranici únosnosti, potravinářský průmysl už opravdu nemůže ušetřit více vody a rozdíl v ceně vody v Dánsku ve srovnání s ostatními zeměmi deformuje konkurenci," stěžuje si manažerka Dánské zemědělské a potravinářské rady Annette Christiansenová.
Cesta k šetrnějšímu využívání vodních zdrojů musí spočívat ve změně dosavadních přístupů v zemědělství, které doteď bralo vodu jako levný vstup. Jedním z návrhů je v tomto směru zavlažování přímo u kořene rostliny - tzv. zavlažování kapkou, které může údajně ušetřit až 50 procent vody. Jinou variantou je zavedení a pěstování plodin méně závislých na zavlažování.
Podle Organizace pro zemědělství a výživu OSN (FAO) je celosvětově zavlažováno 20 procent zemědělské půdy. Většina orné půdy spoléhá na srážky. Jak ale odborníci na klimatické změny varují, výnosy právě z těchto polí mohou kvůli klimatickým změnám do roku 2020 poklesnout až o 50 procent.
Je jisté, že nedostatek vody spolu s rostoucí populací ovlivní ceny potravin. Není divu, že se vědci snaží vyvinout kaloricky výživnou a chutnou náhražku masa. Umělé maso by ulevilo zásobám vody. "Výzkumy dokazují, že změna v jídelníčku může přinést snížení spotřeby vody na obyvatele v rozvinutých zemích světa až o 40 procent," tvrdí profesor Allan na internetové stránce prezentující jeho knihu Virtuální voda. A možná, že brzy dospějeme do stadia, kde budou na etiketách potravin vedle informací o výživě a o emisích CO2 také data o množství vody použité k výrobě toho kterého produktu.
Sprchování deštěm
Často se v souvislosti s efektivnějším vodním managementem mluví o větším využití dešťových srážek. Obecně platí, že ve vybetonovaných městech, kterých stále přibývá, přijde během každého deště nazmar několik stovek kubíků vody. Ty, místo aby sloužily k zalévání rostlin, míří do kanalizace. Přitom několik studií potvrdilo, že právě využití dešťové vody snižuje spotřebu pitné vody. Například Postupimské náměstí v Berlíně díky speciálnímu systému ročně shromáždí přibližně 23 tisíc m3 srážek, které následně spotřebuje na udržování zeleně a splachování toalet. Využívání dešťové vody je tak další alternativou, jak do budoucna čelit zvýšenému náporu na vodní zdroje.
Právě dešťové srážky jsou jedním z klíčových zdrojů vody také v Česku, které rovněž čelí klimatickým změnám - povodním i suchům. Na většině území České republiky spadne ročně přibližně 600-800 mm srážek. "Za rok můžeme ze šikmé střechy domu z pálených tašek a o zastavěné ploše 100 m2 získat průměrně přes 52 tisíc litrů vody," tvrdí se v materiálu pražského Ekocentra Koniklec. "Jeden občan ČR průměrně spotřebuje ročně asi 33 tisíc litrů pitné vody, tato voda by tedy mohla pokrýt spotřebu užitkové vody více než tří lidí," dodává zpráva.
K efektivnějšímu zavlažování a využívání dešťové vody nabádá i české ministerstvo zemědělství, které od roku 2010 poskytuje zemědělcům dotace na stavbu a optimalizaci závlahových sítí. Počítá se také s budováním nových přehrad, které by pomohly překlenout období srážek a naopak suché měsíce.
Napijeme se z moře?
"Do roku 2025 bude 1,8 miliardy lidí na světě žít v oblastech s absolutním nedostatkem vody," předpovídá statistika FAO. Avšak do zajištění zdrojů pitné vody stále směřuje zlomek rozvojové pomoci. Jako řešení se nabízí takzvaný proces desalinace neboli odsolování. V podstatě jde o naprosto stejný princip, kterým přirozeně dochází k tvorbě srážek - tedy odpařováním a následnou kondenzací. Nejvíce desalinačních zařízení má v provozu Saúdská Arábie spolu se Spojenými arabskými emiráty. Z evropských zemí je na prvním místě Španělsko. Například v Barceloně, která v minulosti v suchých obdobích dovážela vodu z Marseille, představuje desalinační zařízení dostačující rezervu k pokrytí potřeb města v letních měsících.
Desalinační zařízení už ale nejsou jen doménou převážně suchých zemí. Například loni bylo na východě Londýna zprovozněno zcela první desalinační zařízení v Británii. To svojí produkcí 140-150 milionů litrů denně pokryje potřeby jednoho milionu obyvatel. Náklady na stavbu se vyšplhaly na 250 milionů liber a pohánějí ho biopaliva včetně použitého oleje z londýnských restaurací a domácností.
Tento způsob získávání pitné vody má ale jednu velkou nevýhodu; je energeticky náročný. "Zatímco tradiční zpracování pitné vody spotřebuje asi 0,6 kWh/m3, desalinace spotřebuje přibližně 4 kWh/m3," tvrdí zpráva Evropské agentury pro životní prostředí. Dále je tu geografická podmíněnost - odsolovat je možné takřka pouze v přístavech. Navíc odsolená mořská voda má poněkud jiné vlastnosti než voda sladká - neobsahuje totiž minerální látky.
Modré zlato
Voda je vzhledem ke své důležitosti pokládána podobně jako ropa za velmi atraktivní investici a mezi investičními experty se jí přezdívá modré zlato. Analytici banky Goldman Sachs odhadují, že jde o trh, kde se točí 425 miliard dolarů ročně. Pomine-li se stále velmi výnosný, ekologicky velmi sporný byznys s balenou vodou, oblast vodohospodářství nabízí celou řadu dalších možností investic. Například výstavba desalinačních zařízení, celé spektrum nejrůznějších nových technologií v zemědělství či obchod s potrubím. Vodohospodářský sektor ve většině rozvojových zemí je navíc stále v rukou státu.
Existuje už několik akciových indexů, které reprezentují výlučně firmy z vodohospodářského odvětví. Kromě nákupu akcií jednotlivých společností se také nabízí investice do tohoto sektoru coby celku - prostřednictvím podílových fondů či investičních certifikátů. Pořídit si několik tisíc kubíků vody na komoditní burze sice ještě možné není, v Austrálii a několika dalších zemích však v posledních letech kvete obchod s vodními licencemi. Dle společnosti Percat Water se jich mezi lety 2009-2010 zobchodovalo v řádu tří miliard dolarů, což je téměř o 50 procent více než za rok 2007-2008.
A přestože voda není zrovna skladným a lehce přenosným zbožím, vzhledem ke skeptickým prognózám s jejími zásobami se i k tomuto obchodu postupně schyluje. V Austrálii se například nyní uvažuje o dovozu vody z Tasmánie, skrze tunel, který by využíval zemskou přitažlivost. Náklady na stavbu tunelu jsou odhadovány na miliardu dolarů. "Pokud ale vezmeme v úvahu čistý přínos pro ekonomiku ve výši 20 miliard ročně, pak jsou to velmi dobře investované peníze," hodnotí otec tohoto nápadu John Martin, výkonný ředitel společnosti Docklands Science Park. Mluví se také o možných dodávkách vody ze Sibiře do Číny.
Voda je nestrategičtější surovina, důležitější než například neustále skloňovaná ropa. Studie odborníků Caseyho Browna a Upmanna Lalla ze Švýcarského tropického institutu v Basileji dokazuje, že dostupnost vody silně koreluje s příjmem na osobu. "Každý dolar investovaný do oblasti vody a kanalizace přináší efekt ve výši 5 až 46 dolarů v podobě příjmu, zaměstnanosti, produktivity a zdraví," tvrdí analýza.
Více investic a spolupráce
Voda coby životně důležitá surovina je také často označována za možnou rozbušku válečných konfliktů. Studie washingtonského Woodrow Wilson International Centre for Scholars ovšem ukázala, že v období 1945-1999 mezinárodní spolupráce v oblasti vodního managementu dvojnásobně převažovala nad sporem o vodu. "Voda je natolik důležitá, že národy si nemohou dovolit kvůli ní bojovat," tvrdí dokument.
Koncept virtuální vody vnesl naprosto nový rozměr do přemýšlení o spotřebě vody toho kterého státu - nepočítá totiž pouze s fyzicky spotřebovanou vodou na daném území, ale také s vodou, kterou doveze či vyveze společně s potravinami a jinými výrobky. Tento koncept by měl postupem času ovlivnit specializaci výroby - jednoduše řečeno, země, které mají vody dostatek, by se měly začít orientovat na pěstování potravin náročných na vodu a naopak.
Klíčem k této změně je přehodnocení ceny vody používané v zemědělství a průmyslu, tak aby lépe odpovídala skutečným zásobám na daném území. Takovýto odhad z dlouhodobé perspektivy s ohledem na nepředvídatelnost počasí je ale dost problematický. Pak je tu ještě jedna komplikace: je skutečně možné od států očekávat, že v tak klíčové oblasti, kterou zajištění potravin bezesporu je, budou výlučně spoléhat na mezinárodní obchod?
AUTOR: Klára Janicki
spolupracovnice redakce ve Velké Británii
1 sklenka pomerančového džusu vyžaduje 70 litrů vody.
1 hamburger vyžaduje 2400 litrů vody.
1 hovězí steak vyžaduje 7000 litrů vody.
1 vejce vyžaduje 135 litrů vody.
Odhaduje se, že do roku 2025 se odběr vody zvýší o 50 % v rozvinutých zemích a o 18 % v rozvojových.
Průměrně se na výrobu 1 litru biopaliv spotřebuje 2500 litrů vody - zhruba stejné množství vody je potřeba k produkci potravin pro jednoho člověka denně.
Během příštích 20 let se očekává růst poptávky po vodě o 40 procent.