Soud potvrdil ztrátu licence k výrobě elektřiny ve fotovoltaické elektrárně FVE Křenovice kvůli revizní zprávě

Včera padl zamítavý verdikt Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti od společnosti ENVA, s. r. o., podanou proti rozhodování o žalobě nejvyššího státního zástupce odůvodněnou veřejným zájmem (§ 66 soudního řádu správního).Sporná pravost revizní správyStěžovatelka je obchodní společností, která se v rámci své podnikatelské činnosti zabývá výrobou elektřiny. V prosinci roku 2010 jí byla rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (ERÚ) udělena licence k výrobě elektřiny ve fotovoltaické elektrárně FVE Křenovice o celkovém instalovaném výkonu 1,518 MW. Dne 4. 12. 2013 byla nejvyšším státním zástupcem podána ke Krajskému soudu v Brně žaloba ve veřejném zájmu, kterou bylo rozhodnutí ERÚ napadeno. Krajský soud v Brně nejprve žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ani jeden z původních tří žalobních bodů (tvrzení), které žalobce uplatnil, není důvodný a o další žalobní bod - otázku pravosti revizní zprávy - byla žaloba rozšířena až po zákonem stanovené tříleté lhůtě od jejího podání (§ 71 odst. 2, § 72 odst. 2 soudního řádu správního). Rozsudek krajského soudu však byl po kasační stížnosti nejvyššího státního zástupce zrušen Nejvyšším správním soudem (NSS), který věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.Důvodem byl odlišný závěr NSS, vyslovený ke skutkové stránce věci. Nejvyšší státní zástupce sice uplatnil skutečně až po tříleté lhůtě tvrzení o tom, že revizní technik, jehož zpráva byla v řízení napadena, oznámil policii v roce 2014 (ještě před jednáním soudů), že svou zprávu vůbec nevyhotovil. NSS však dovodil, že - i přes zásadu koncentrace řízení provedenou žalobními body - je přípustné vnést do řízení skutkovou novotu, a to v souladu s ustanovením § 76 soudního řádu správního. Tato nová a významná skutečnost vyvolala potřebu dalšího dokazování.Zamítnutí ústavní stížnostiV dalším kole řízení před týmiž správními soudy byl již žalobce (nejvyšší státní zástupce) úspěšný a žalovaná korporace podala ústavní stížnost, založenou zejména na námitce chybného připuštění nového skutkového tvrzení (žalobního bodu) po tříleté lhůtě.II. senát Ústavního soudu stížnosti nevyhověl a rozhodl zamítavým nálezem. Jakkoli připustil, že v rámci koncentrace řízení by jeho předmět vymezený mj. právě žalobními body neměl být dodatečně rozšiřován, samotný fakt nesepsání revizní zprávy (přitom podkladu pro udělení licence) revizním technikem, jenž ji měl vyhotovit a podepsat, je přípustnou skutkovou výjimkou. Tato výjimka se v rovině podústavní opírá o ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního, jež umožňuje vznést a doložit ještě před rozhodnutím soudu nová a podstatná skutková tvrzení a vyvolat tak doplnění dokazování. To se stalo v nyní ústavně přezkoumávaném řízení.Nedošlo tedy ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), ani k též tvrzenému porušení zásady rovnosti účastníků v řízení před správními soudy (čl. 37 odst. 3 Listiny). Přednost dostalo ústavní posouzení, podle něhož je součástí spravedlivého procesu též, má-li proběhnout řádné dokazování, co nejúplnější zjištění skutkového stavu. Kdyby v řízení před správními soudy měla být pominuta věrohodně tvrzená skutečnost, že revizní technik předmětnou zprávu vůbec nesepsal, trpělo by řízení závažným důkazním deficitem.