Pavel Podruh: Přichází renesance skromnosti a soběstačnosti. Mění se priority našeho myšlení

Ruku na srdce, všichni jsme si z pohodlnosti rychle zvykli na systém, ve kterém absolutně nepochybujeme o zajištění těch nejzákladnějších potřeb vody, elektřiny, potravin a dalších životních nutností. Buď to pro nás centrálně zajistí stát nebo nějaká velká nadstátní entita. My obyčejní lidé se tak v tomto systému můžeme (a vlastně se to po nás i chce) dle příjmových možností věnovat akumulaci zbytečností, respektive věcí, které k životu nutně nepotřebujeme a kterým říkáme bohatství. Od toho následně odvozujeme, jestli je někdo úspěšný nebo ne. Někdo finančně tak tak utáhne zaplacení nájmu, vody, tepla, elektriky, jídla a chtěl by víc, jiný má víc a chtěl by ještě víc. Jedeme v tom v různé míře všichni, protože bydlet v salaši na horách s několika ovcemi je už pro drtivou většinu lidí pochopitelně pasé. Jako společnost jsme nejbohatší, co jsme kdy historicky byli. Máme prokazatelně v průměru všichni více, než skutečně potřebujeme. V tomto stavu nás najednou nějaký COVID-19 všechny zavřel právě do té metaforické salaše v horách. A hele, ona má něco do sebe.